3 As 299/2016 — Nejvyšší správní soud

3 As 299/2016- 72 - text 3 As 299/2016 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Telia Carrier Czech Republic a. s., se sídlem K červenému dvoru 25a, Praha 3, zast. Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem Starokošířská 959/30, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti Mgr. et Mgr. A. H., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2014, č. j. 003651/2015/KUSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 48 A 11/2015 – 41, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 48 A 11/2015 – 41 s e ve výroku I. zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2014, č. j. 003651/2015/KUSK se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek, jímž Krajský soud v Praze zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2014, č. j. 003651/2015/KUSK. [2] Krajský soud při posuzování věci vycházel z následujícího skutkového stavu. Dne 26. 6. 2002 podala žalobkyně k Městskému úřadu Vlašim, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „správní orgán I. stupně“) návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení (zřízení věcného břemene) podle § 108 a násl. tehdy účinného stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Účelem mělo být zajištění přístupu k vedení telekomunikační sítě umístěné na pozemcích ve vlastnictví osoby zúčastněné ve smyslu § 90 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „telekomunikační zákon“). Stavba byla k datu podání žádosti již provedena a došlo též k započetí s výkonem oprávnění ve smyslu § 90 odst. 1 písm. a) a b) telekomunikačního zákona. Žalobkyně s osobou zúčastněnou uzavřela dne 15. 7. 2001 smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene k uvedeným pozemkům, která však nebyla naplněna. Žalovaná též osobě zúčastněné předala sjednanou finanční náhradu za zatížení pozemků. [3] Dne 15. 11. 2004 podala žalobkyně ve stejné věci žalobu o zřízení věcného břemene k Okresnímu soudu v Benešově. Ten řízení o žalobě dne 7. 3. 2005 zastavil pro nedostatek pravomoci a věc postoupil správnímu orgánu I. stupně, který řízení o tomto návrhu dne 9. 2. 2007 pravomocně zastavil pro překážku litispendence, neboť o stejné věci u něj bylo vedeno řízení zahájené výše uvedeným návrhem ze dne 26. 6. 2002. Dne 3. 10. 2007 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jimž vyhověl žalobkyni a zřídil věcná břemena k pozemkům osoby zúčastněné za stanovenou jednorázovou úhradu. K odvolání osoby zúčastněné pak bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. Dne 26. 5. 2008 vydal správní orgán I. stupně další rozhodnutí, jimž opět vyhověl žádosti žalobkyně. K odvolání osoby zúčastněné však žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Dne 2. 10. 2009 správní orgán I. stupně žádost žalobkyně o vyvlastnění zamítl rozhodnutím č. j. VYST.24726/09-486/2007 PyZ, a to s odkazem na § 147 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), podle kterého „[n]edošlo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mezi podnikatelem a vlastníkem nemovitosti k dohodě pro výkon oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb. a k dohodě o náhradě za omezení vlastnického práva, rozhodne o zřízení věcného břemene a o výši náhrady vyvlastňovací úřad podle tohoto zákona, pokud s výkonem oprávnění nebylo započato“, a dále s odkazem na usnesení zvláštního senátu NSS ze dne 27. 4. 2009, č. j. Konf 126/2008 – 15, ve kterém zvláštní senát přisoudil výlučnou pravomoc k rozhodnutí o zřízení věcného břemene soudu v občanském soudním řízení za situace, kdy již bylo započato s výkonem oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) a písm. b) telekomunikačního zákona. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím specifikovaným v záhlaví. [5] Při posuzování věci samé dospěl krajský soud ve shodě se správními orgány k závěru, že v projednávané věci je o zřízení věcného břemene oprávněn rozhodnout pouze soud v občanském soudním řízení, a to na základě žaloby podle § 135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Podle názoru soudu totiž nemá žalobkyně žádný právní titul, který by ji opravňoval k užívání předmětných pozemků (smlouvu o smlouvě budoucí ani zálohu na náhradu za budoucí zřízení věcného břemene, kterou přijala osoba zúčastněná, za takový titul považovat nelze). Odkaz na usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 126/2008 – 15, shledal soud případným. Dodal také, že aplikace uvedených závěrů nepředstavuje ve vztahu k žalobkyni odepření spravedlnosti, jelikož popsaný postup Okresního soudu v Benešově nezaložil překážku, která by mu bránila se případným návrhem žalobce zabývat. Krajský soud dále uvedl, že správní orgán I. stupně při rozhodování správně vycházel z úpravy obsažené v § 190 odst. 3 písm. d) stavebního zákona č. 183/2006 Sb., ve spojení s § 31 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „vyvlastňovací zákon“) a § 147 zákona o elektronických komunikacích. [6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nesprávné posouzení právní otázky spatřovala zejména v aplikaci rozhodnutí zvláštního senátu č. j. Konf 126/2008 – 15 na projednávanou věc a v závěru krajského soudu i žalovaného, že se jedná o neoprávněnou stavbu, a proto je třeba postupovat podle § 135c odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. [7] Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že řádně uzavřela s vlastníkem dotčených pozemků (osobou zúčastněnou) smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene, a na jejím základě vyplatila osobě zúčastněné sjednanou finanční náhradu. Následně realizovala výstavbu telekomunikačního vedení. Samotnou smlouvu o zřízení věcného břemene lze podle stěžovatelky uzavřít až po výstavbě, tzn. v době, kdy je vyhotoven geometrický plán o skutečné trase vedení, který je jako součást smlouvy založen do katastru nemovitostí. Smlouvu o smlouvě budoucí považuje za dohodu ve smyslu § 91 odst. 3 telekomunikačního zákona. Na trvání oprávnění nemá dle stěžovatelky vliv ani skutečnost, že nedojde ke vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí. Oprávnění spočívající v právu umístit a provozovat telekomunikační vedení je odlišným institutem od soukromoprávních věcných břemen; vznik oprávnění je upraven zvláštním zákonem, který je ve vztahu k občanskému zákoníku třeba aplikovat coby lex specialis. [8] Stěžovatelka dále uvedla, že došlo ke splnění všech podmínek pro umístění a zahájení provozu telekomunikačního vedení; není její vinou, že se osoba zúčastněná rozhodla na její úkor finančně obohatit a porušila dobrovolně převzatý závazek. Podle stěžovatelky je nepřijatelné, aby si správní orgány hledaly důvody, proč její návrh neprojednat. Odkaz na rozhodnutí zvláštního senátu NSS č. j. Konf 126/2008 – 15 považuje za nepřiléhavý, jelikož toto rozhodnutí vycházelo ze situace, kdy nebyla uzavřena žádná dohoda a k výstavbě vedení došlo bez jakéhokoli souhlasu vlastníka pozemku a bez zaplacení vypořádání za zatížení pozemku. Dále uvedla, že usnesení Okresního soudu v Benešově je závazné podle § 159 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a správní orgán I. stupně tak postupoval v rozporu s ním. Pokud by napadená rozhodnutí nebyla zrušena, pro stěžovatelku by nastal stav odmítnutí spravedlnosti, neboť by neexistoval orgán příslušný k řešení její věci. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného. [9] Osoba zúčastněná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že smlouva o smlouvě budoucí s ní nebyla nikdy platně uzavřena. Tvrzení stěžovatelky o nemožnosti uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene před výstavbou a o tom, že smlouva o smlouvě budoucí je titulem, na základě kterého dochází k umístění a provozu telekomunikačního vedení, považuje za účelové. O neexistenci smlouvy o smlouvě budoucí svědčí i skutečnost, že se stěžovatelka domáhala zřízení věcného břemene žalobou u Okresního soudu v Benešově, namísto uplatnění prostředků proti nečinnosti prvoinstančního správního orgánu. Aplikace usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu, č. j. Konf 12/2005 - 15 je na místě, neboť skutkový stav nyní řešené věci je totožný. Účelové je i tvrzení stěžovatelky o postupu správního orgánu I. stupně v r