4 As 37/2018 — Nejvyšší správní soud

4 As 37/2018- 28 - text 4 As 37/2018 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: obec Vysoká nad Labem, se sídlem Vysoká nad Labem 22, zast. Mgr. Martinem Boučkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016, č. j. KUKHK-28152/ZP/2016-2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2017, č. j. 30 A 153/2016 – 49, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2017, č. j. 30 A 153/2016 – 49, se zrušuje. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje č. j. KUKHK-28152/ZP/2016-2 ze dne 27. 9. 2016, a rozhodnutí Magistrátu města Hradce Králové ze dne 1. 7. 2016, č. j. SZ MMHK/082185/2015/ŽP/Čer, MMHK/123147/2016, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení o žalobě celkem 11.228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení o kasační stížnosti celkem 9.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradce Králové ze dne 1. 7. 2016, č. j. SZ MMHK/082185/2015/ŽP/Čer, MMHK/123147/2016 (dále též „správní orgán prvního stupně“), kterým byl žalobci podle § 11 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále též „zákon o ochraně ZPF“), předepsán odvod za trvalé odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu (dále též „ZPF“) o celkové výměře 0,9261 ha, ve výši 513 986 Kč, z nichž 30 %, tj. 154.195,80 Kč bylo určeno jako příjem žalobce. [2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž upozornil na skutečnost, že souhlas k trvalému odnětí půdy ze ZPF dle ustanovení § 9 zákona o ochraně ZPF, pro výstavbu sportovního areálu byl udělen správním orgánem prvního stupně již dne 12. 8. 2002 pod sp. zn. 46995/2002/ŽP/Mar/51981 (dále též „souhlas“). V souhlasu bylo kromě dalších podmínek uvedeno, že finanční odvody za odnětí zemědělské půdy ze ZPF budou předepsány v rozhodnutí vydaném orgánem ochrany ZPF po nabytí právní moci územního rozhodnutí nebo stavebního povolení. Tato podmínka byla převzata i do územního rozhodnutí o využití území spojeného s rozhodnutím o umístění stavby ze dne 4. 11. 2002, č. j. 50551/2002/SD3/Koh (dále jen „územní rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 27. 11. 2002. Pokud tedy měl správní orgán prvního stupně za to, že žalobce je povinen k odvodu za odnětí půdy ze ZPF, měl vydat rozhodnutí o předpisu finančního odvodu po nabytí právní moci územního rozhodnutí tak, jak bylo stanoveno v podmínkách výše zmíněného souhlasu závazně převzatých do výroku územního rozhodnutí. Žalobce podotkl, že nebyl povinen doručit orgánu ochrany ZPF příslušnému k vydání rozhodnutí o odvodech kopii pravomocného územního rozhodnutí. Tuto povinnost měl dle právní úpravy účinné v roce 2002 stavební úřad. [3] Žalobce dále argumentoval tím, že ustanovení § 12 zákona o ochraně ZPF odkazuje na zvláštní předpis, podle kterého se postupuje při správě placených odvodů, kterým byl v roce 2002 zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Odvod měl podle žalobce být vyměřen podle § 47 tohoto zákona a to tak, že měl být předepsán do 3 let od vzniku daňové povinnosti, tedy cca do konce roku 2005. Žalobce je totiž toho názoru, že odvod za odnětí zemědělské půdy ze ZPF je třeba považovat za daň svého druhu a správní orgán, který byl povinen k jeho předpisu, měl postupovat v souladu se lhůtami uvedenými v zákoně o správě daní a poplatků. Byl proto povinen vydat rozhodnutí o předpisu finančního odvodu ve lhůtě 3 let od právní moci územního rozhodnutí a v následujících maximálně 10 letech od vyměření tento odvod prostřednictvím celního úřadu vybrat. [4] Žalobce již celou věc považoval za uzavřenou a vyjádřil přesvědčení, že očividné prodlení správních orgánů nemůže jít k jeho tíži. Zahájení řízení téměř po 14 letech od právní moci územního rozhodnutí citelně zasáhlo do jeho právní jistoty. Závěr, že je pouze na správních orgánech, kdy zahájí správní řízení o stanovení finančních odvodů za odnětí ze ZPF, považuje žalobce za rozporný se základními principy právního státu, zásadou ochrany legitimního očekávání a zásadami činnosti správních orgánů, jako je například zásada legality a procesní ekonomie. Žalobce je navíc přesvědčen, že povinnost odvodu se na něj nevztahuje i z důvodu zákonných výjimek, které zmiňoval v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. [5] Žalobce dále namítal, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s ustanovením § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF. Ustanovení § 11 odst. 1 zákona o ochraně ZPF až do 31. 12. 2010 stanovilo, že část odvodů ve výši 40 % je příjmem rozpočtu obce, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází. Žalované rozhodnutí ale chybně stanovilo, že příjmem rozpočtu žalovaného je část finančních odvodů ve výši 30 %. Závěrem žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro jeho celkovou nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů k jeho vydání. [6] Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud v prvé řadě nepřisvědčil námitce stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaného, neboť shledal, že správní rozhodnutí splňuje všechny zákonem předepsané náležitosti a obsahuje relevantní právní argumentaci. Samotný žalobce ostatně jejich obsahu porozuměl, jelikož s jejich závěry věcně polemizuje v žalobě. Nesouhlas žalobce se závěry správních orgánů nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodnutí pro údajnou nesrozumitelnost. [7] Krajský soud dále popsal dosavadní vývoj věci, poukázal na relevantní právní úpravu a konstatoval, že o vlastním odvodu za odnětí půdy ze ZPF se rozhoduje podle § 11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF v návaznosti na pravomocné rozhodnutí vydané podle stavebního zákona, na které již nemá navazovat další rozhodnutí. V případě žalobce bylo na základě územního rozhodnutí upuštěno ve smyslu ustanovení § 71 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) od vydání stavebního povolení a kolaudace terénních úprav. Nejdříve po právní moci tohoto územního rozhodnutí mohlo být vydáno rozhodnutí o odvodech za odnětí půdy ze ZPF podle § 11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF. To však podle krajského soudu neznamená, že orgán ochrany ZPF měl vydat rozhodnutí o předpisu finančního odvodu ihned po nabytí právní moci územního rozhodnutí, jak dovozoval žalobce. Jak již judikoval NSS ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 As 175/2012 - 25, orgán ochrany ZPF může vyměřit odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu až ve chvíli, kdy lze předpokládat, že již nedojde k další úpravě záboru půdy. Při tom musí postupovat v návaznosti na rozhodnutí podle stavebního zákona a musí vycházet ze skutečného provedení záboru půdy. [8] Krajský soud poukázal na smysl a účel odvodů za odnětí zemědělské půdy a konstatoval, že samozřejmě nepovažuje za vhodné, aby orgán ochrany zemědělského půdního fondu vydával rozhodnutí dle § 11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF s tak velkým časovým odstupem jak tomu bylo v přezkoumávané věci. Přesto však s ohledem skutkový stav dospěl k závěru, že správní orgány zásadu legitimního očekávání neporušily. Neshledal totiž existenci žádné objektivní skutečnosti, na základě níž by žalobce důvodně mohl očekávat, že správní orgány od stanovení odvodu za odnětí předmětné půdy ze ZPF po vydání územního rozhodnutí upustily, tedy že nebude muset uvedený odvod, o jehož existenci dobře věděl jak ze souhlasu, tak z územního rozhodnutí, zaplatit. Poukaz žalobce na skutečnost, že neměl povinnost informovat správní orgán prvního stupně o vydání územního rozhodnutí, resp. nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, nic nemění na skutečnosti, že žalobce stanovení odvodu legitimně musel očekávat. [9] S poukazem na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 As 175/2012 - 25, krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že správní orgány měly při vyměření odvodu postupovat v souladu se lhůtami uvedenými v zákoně o správě daní a poplatků, tedy vydat rozhodnutí o předpisu finančního odvodu do 3 let od právní moci územního rozhodnutí. V posuzované věci se totiž nejednalo o vymáhání již stanoveného odvodu, a jednalo se tak o situaci spadající pod právní úpravu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. [10] V případě námitky žalobce, v níž správním orgánům vytýkal pochybení spočívající v nesprávném stanovení části odvodu, která má být jeho příjmem, krajský soud poukázal na závěry uvedené v r