8 As 152/2016 — Nejvyšší správní soud

8 As 152/2016- 47 - text 8 As 152/2016-61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. D., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Výchovný ústav, střední škola a školní jídelna, se sídlem Obořiště 1, Obořiště, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram I, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016, čj. 46 A 91/2015-89, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobce. O d ů v o d n ě n í : Úvod: Žalobce se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem domáhal určení, že podmínky realizace ústavní výchovy, která mu byla soudem nařízena, byly nezákonným zásahem a že postup ředitele výchovného ústavu, který nechal žalobce z ústavu odejít, aniž by žalobce měl zajištěno přiměřené bydlení a materiální zdroje a aniž by mu byl poskytnut alespoň jednorázový peněžitý příspěvek v dostatečné výši, byl nezákonným zásahem. Krajský soud vyhověl druhému petitu na určení nezákonného zásahu, ve zbytku žalobu zamítl. Žalovaný proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, kterou brojil především proti výroku, kterým byl deklarován nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud se zabýval tím, zda krajský soud měl k určovacímu výroku pravomoc, povahou napadeného úkonu, pasivní procesní legitimací žalovaného a věcným hodnocením krajského soudu. I. [1] Žalobci byla v jeho dvanácti letech nařízena ústavní výchova. Po dokončení povinné školní docházky a s přechodem na střední školu byl přemístěn do výchovného ústavu, který nyní vystupuje jako žalovaný. Tam setrval i po dovršení zletilosti až do okamžiku dokončení středního vzdělání, učebního oboru truhlář, zajišťovaného výchovným ústavem. [2] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 s. ř. s. se domáhal 1) určení, že podmínky realizace ústavní výchovy ve výchovném ústavu byly nezákonným zásahem ředitele tohoto ústavu do práv žalobce, a 2) určení, že postup ředitele výchovného ústavu, který nechal žalobce odejít z výchovného ústavu, aniž by žalobce měl zajištěno přiměřené bydlení a materiální zdroje pro zajištění základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu z výchovného ústavu a aniž by žalobci poskytl alespoň jednorázový peněžitý příspěvek ve výši dostatečné pro zajištění přiměřeného bydlení a základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu, byl nezákonným zásahem do práv žalobce. II. [3] Krajský soud výrokem I. rozsudku označeného v záhlaví určil, že postup žalovaného právě popsaný, který nechal žalobce odejít z výchovného ústavu, aniž by měl zajištěné přiměřené bydlení a materiální zdroje pro zajištění základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu a aniž by žalobci poskytl alespoň jednorázový peněžitý příspěvek ve výši dostatečné pro zajištění přiměřeného bydlení a základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu, byl nezákonným zásahem. Výrokem II. žalobu ve zbylé části zamítl. [4] V důvodech především vyložil, že posuzované jednání žalovaného mělo veřejnoprávní povahu, neboť intenzitou a důsledky překračovalo běžný výkon rodičovské odpovědnosti. Jednalo se tedy o činnost v oblasti veřejné správy, jejíž posouzení patří do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Za pasivně legitimovaného považoval ústav, nikoli ředitele ústavu, kterého označil žalobce. Žalobce však dostatečně splnil povinnost identifikace žalovaného, krajský soud tedy jednal jako s účastníkem přímo se žalovaným. [5] Dále poukázal na § 33 zákona o výkonu ústavní výchovy (zákon č. 109/2002 Sb.), o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, (dále jen „zákon o výkonu ústavní výchovy“), podle něhož se dítěti, jemuž byl ukončen pobyt v zařízení z důvodů uvedených v § 24 odst. 5 písm. b) a c) téhož zákona (tj. dosáhne-li dítě zletilosti, pokud v zařízení dobrovolně nesetrvá do ukončení přípravy na povolání, nebo dosáhne-li věku 19 let, byla-li mu prodloužena ústavní výchova nebo ochranná výchova, pokud v zařízení dobrovolně nesetrvá do ukončení přípravy na povolání) se podle jeho skutečné potřeby v době propouštění a podle hledisek stanovených vnitřním řádem poskytne věcná pomoc nebo jednorázový peněžitý příspěvek [(dle § 4 nařízení vlády č. 460/2013 Sb., o stanovení částky příspěvku na úhradu péče, částky kapesného, hodnoty osobních darů a hodnoty věcné pomoci nebo peněžitého příspěvku dítěti ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy (dále jen „nařízení č. 460/2013 Sb.“), až do výše 25 000 Kč)]. Dále se dítěti ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí poskytuje poradenská pomoc se zajištěním bydlení a práce a dítěti je i po opuštění zařízení poskytována poradenská pomoc při řešení tíživých životních situací. [6] Krajský soud shledal, že v předložené věci přes určitou základní přípravu žalobce (účast na dvou víkendových seminářích) na ukončení pobytu nelze dovodit, že by žalovaný na tuto situaci adekvátně zareagoval a vyvíjel aktivní činnost ke zprostředkování bydlení a zaměstnání. Nenavázal ani spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, ačkoliv to citované ustanovení výslovně ukládá. Poskytl žalobci pouze příspěvek ve výši 2000 Kč. Z osobního spisu žalobce však nebylo možné dovodit, jakými úvahami se žalovaný při stanovení výše příspěvku řídil a k jakým konkrétním okolnostem přihlédl. Žalovaný se měl z úřední povinnosti zabývat skutečnými potřebami žalobce a zjistit, zda má pro dobu po opuštění zařízení zajištěny nezbytné prostředky. Nedostatek finančních prostředků žalovaného nemůže jít k tíži žalobce. Žalovaný má ostatně primárně poskytnout dítěti podporu a pomoc při získání bydlení a základních prostředků nezbytných k obživě z jiných zdrojů, např. dávek státní sociální podpory nebo sociální péče aj. Krajský soud proto zhodnotil, že žalovaný nedostál povinnostem, které vyplývají ze zákona o výkonu ústavní výchovy, čímž přímo zasáhl do základních práv žalobce. Nečinnost žalovaného, resp. jeho opomenutí konat představovaly nezákonný zásah. [7] Naproti tomu ve způsobu zajištění výkonu ústavní výchovy krajský soud nezákonný zásah do práv žalobce neshledal. Neměl za to, že by vnitřní řád žalovaného směřoval k uzavřenosti ústavní výchovy a omezení kontaktu dětí s okolím, ani že by nebylo rozlišováno mezi dětmi s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou. Také nesouhlasil s tím, že by motivační a hodnotící systém ve výchovném ústavu byl postaven pouze na formálním plnění povinností. To, že žalovaný označil úpravu rozsahu vycházek a návštěv třetích osob (vyjma osob blízkých) za „výhody“ ve své směrnici č. 11, je sice označení nemístné, protože jde jen o upřesnění práv dítěte, ale je třeba hodnotit přiměřenost takových opatření. V omezení vycházek zásah do práv žalobce soud neshledal, ale stanovený rozsah návštěv nepovažoval za přiměřené opatření, neboť popíralo jejich účel, tedy zajištění sociálního kontaktu dítěte s dalšími osobami. Také požadavek na odevzdávání mobilního telefonu měl soud za nezákonný. Žalobce se však domáhal vyslovení nezákonnosti způsobu zajištění ústavní výchovy v celém souhrnu; zjištěná nezákonná omezení intenzity nezákonnosti ale dle soudu nedosahovala. Takto široce formulovanému žalobnímu petitu proto krajský soud nevyhověl. III. [8] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, opírající se dle jejího textu o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V úvodu kasační stížnosti poukázal na to, že řízení před krajským soudem bylo „procesně zmatené“. Žalobce na výzvu krajského soudu přeformuloval žalobní petit a soud se pak dle stěžovatele výrokovou částí zcela odchýlil od původní žaloby. Z výroku II. napadeného rozsudku přitom nejde zjistit, v jaké části byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel také nesouhlasil s vstřícností soudu při výkladu pasivní legitimace, neboť žalobce žaloval přímo ředitele výchovného ústavu, ale ten není orgánem veřejné správy. [9] Ke skutkovým zjištěním, které byly podkladem pro výrok I. rozsudku krajského soudu, poukázal stěžovatel na to, že žalobce vyplnil žádost o věcnou pomoc nebo jednorázový finanční příspěvek 25. 4. 2015, střední školu dokončil 18. 6. 2015 a téhož dne byl z výchovného ústavu propuštěn. Stěžovatel má proto za to, že se otázkou pomoci a podpory žalobce při odchodu ze zařízení zabýval včas. Stěžovatel také upozornil, že „od počátku“ uváděl, že žalobce kategoricky jakoukoliv pomoc v souvislosti se sv