Nejvyšší správní soud 11 Kss 7/2018

Předsedkyně Okresního soudu v Liberci (dále též „navrhovatelka“) podala podle § 8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „kárný zákon“), dne 15. 10. 2018 k Nejvyššímu správnímu soudu jakožto soudu kárnému návrh na zahájení kárného řízení, datovaný dnem 11. 10. 2018, proti soudci tohoto soudu JUDr. Vladimíru Maxovi (dále též „kárně obviněný“ nebo „soudce“). Obvinila jej ve smyslu § 86 a 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, z četných zaviněných a neodůvodněných průtahů v jím vyřizovaných věcech, čímž soudce zaviněně porušil své povinnosti a ohrozil tak důvěru ve spravedlivé a odborné rozhodování soudu. Kromě toho v některých věcech zpochybnila jeho procesní postupy a rozhodnutí, v čemž spatřovala též ohrožení důvěry v odborné rozhodování soudů.

Úvodem upozornila, že Nejvyšší správní soud jako kárný soud shledal v minulosti již dvakrát kárně obviněného vinným z obdobného skutku, který je mu nyní kladen za vinu, tedy ze zaviněného porušení povinností soudce, jímž způsobil neodůvodněné průtahy v řízeních. Poprvé uložil kárný senát kárně obviněnému jako kárné opatření snížení platu o 10 % na tři měsíce za nedůvodné průtahy v období od 26. 9. 2011 do 11. 7. 2013 (rozhodnutí ze dne 9. 1. 2014, č. j. 16 Kss 7/2013 103, dále též „první kárné rozhodnutí“ nebo „první kárné řízení“), podruhé pak kárné opatření snížení platu o 30 % na dobu 18 měsíců za nedůvodné průtahy v období od 12. 7. 2013 do 12. 4. 2016 (rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016, č. j. 11 Kss 2/2016 143, dále též „druhé kárné rozhodnutí“ nebo „druhé kárné řízení“).

Navrhovatelka připomněla, že kárně obviněný se v předchozím kárném řízení hájil velkým množstvím přidělených věcí, jež nebyl schopen zpracovat. Kárný senát tuto skutečnost zohlednil, byť konstatoval, že kárně obviněný tuto situaci vytvořil sám svým způsobem práce v kombinaci s nízkým výkonem. Již během kárného řízení ale vedení soudu vytvořilo soudci podmínky, aby pracoval bez průtahů. Především od října 2014 do prosince 2014 (celkem tři měsíce) byl soudci zastaven téměř veškerý nápad, od ledna 2015 do dubna 2016 (celkem 16 měsíců) pak již nedostával vůbec žádné nové spisy. Nemá již dřívější specializaci na pracovní právo, od dubna 2016 dostává jen běžné civilní věci. Má přiděleného asistenta, který má složené justiční zkoušky a pracuje zcela samostatně – kromě psaní všech bagatelních rozsudků řeší asistent rovněž jakoukoliv příchozí poštu do spisů, dostal na starost spisy s insolvencemi ke kontrolám a dalším postupům, jakož i vyhotovování rozsudků a rozhodnutí i ve starších věcech. Od soudce dle svého vyjádření nedostává žádné instrukce ani zpětnou vazbu, soudce pouze zodpovídá jeho výslovné dotazy.

V době vydání druhého kárného rozhodnutí měl soudce díky výše popsaným úlevám v senátu 250 věcí, což byla čtvrtina jeho stavu v roce 2014 a lepší situace než u řady kolegů. K 30. 6. 2018 však již opět vystoupal počet nevyřízených věcí na 336, což byl nejhorší stav na civilním úseku (druhý nejvyšší počet byl 285). Dlouhodobě má soudce také nejvyšší počet nevyřízených věcí starších tří let, který mu nyní opět narůstá. Místopředsedkyně mu musela opakovaně vytýkat nečinnost ve spisech starších tří let a ve spisech přednostních, a to s četností enormní oproti ostatním soudcům (6x v roce 2017 a 6x v 1. pololetí roku 2018). Nadto zjistila, že v době kárného řízení nekonal soudce dokonce ani ve spisech, které nebyly odeslány Nejvyššímu správnímu soudu, ačkoliv to byly jediné spisy, které měl v té době u sebe. Jediným pozitivním jevem bylo zvýšení celkového výkonu, které je ovšem nutno připsat na vrub asistentovi, neboť jde převážně o čerstvé věci rozhodované bez jednání. Soudce obecně získává výkon na nových bagatelních věcech a starší nechává ležet bez úkonu, a to bez ohledu na pořadí, dokonce i na úkor věcí přednostních, jako jsou spory o výživné. Logistiku v oddělení nadále nezvládá, má špatnou organizaci práce. Jeho postupy jsou často chaotické, v některých případech koná s naprostou neznalostí spisu (např. nařizuje v uznaných nárocích jednání), čímž zvyšuje nejen svou zátěž, ale i zátěž soudní administrativy a všech na věci zúčastněných.

Podnětem ke kárnému návrhu se stala kontrola ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) v červenci 2018, kdy ze 13 namátkově vybraných věcí byly v 9 shledány nedostatky, a to i opakované. Soudce požadoval další lhůtu na odstranění nedostatků, jelikož se dle svých slov zlepšil a navíc si nemůže z finančních důvodů dovolit rezignovat. Na podnět krajského soudu podala navrhovatelka kárný návrh, jehož předmětem učinila průtahy zjištěné kontrolou nadřízeného soudu a průtahy zjištěné její vlastní prověrkou věcí starších tří let, přidělených soudci a dosud neskončených ke dni 30. 9. 2018 (celkem 25 věcí, č. 1 až 25). Kromě toho zahájila hloubkovou kontrolu oddělení soudce, která v době podání kárného návrhu nebyla ještě dokončena.

Na základě jejích výsledků pak navrhovatelka dne 3. 12. 2018 kárný návrh rozšířila (celkem o dalších 76 věcí) na celkový počet 101 věcí (dle jejího číslování věci č. 26 až 101; spolu se spisy č. 1 až 25 dále též „průtahové spisy“).

Dne 8. 1. 2019 v rámci repliky k vyjádření kárně obviněného pak navrhovatelka vzala v jedné věci (č. 65 sp. zn. 15 C 127/2017) návrh zpět s tím, že uvedla chybnou spisovou značku a není již zpětně schopna správný spis dohledat.

Obecně pak navrhovatelka upozornila, že některé průtahy staršího data nemohla do návrhu zahrnout. Především šlo o prodlevy, které již byly „kryty“ předchozím kárným rozhodnutím. Vedle toho, s ohledem na pravidelné čtvrtletní kontroly spisů starších tří let, uplynula u některých prodlev ve vyřizování spisů (resp. u jejich starších úseků) navrhovatelce šestiměsíční subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu, neboť se o nich dozvěděla z tzv. výkazu nedodělků za 4. čtvrtletí 2017 (tj. ke dni 31. 12. 2017), který soudce odevzdal dne 10. 1. 2018, případně z výkazů dřívějších.

Rekapitulaci návrhu v jednotlivých věcech, kde kárná navrhovatelka shledala průtahy, včetně případné repliky na vyjádření kárně obviněného, provede kárný soud níže v části „Skutková zjištění“.

Podle navrhovatelky výše popsané jednání kárně obviněného snižuje důvěru v odborné a včasné rozhodování soudu a ohrožuje justici jako celek. Zjištěné závady se stále opakují, soudce objektivně není schopen zlepšení. Vzhledem k počtu a délce průtahů a absenci změny i přes předchozí opakovaná kárná řízení, jakož i výtky a doporučení, navrhla, aby byl soudce podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích odvolán z funkce.

Navrhovatelka navrhla kárnému soudu provedení těchto důkazů:

Předseda kárného senátu zaslal kárně obviněnému návrh na zahájení řízení, včetně jeho doplnění, a poučil jej o jeho právech dle § 12 a 13 kárného zákona.

Kárně obviněný ve svém vyjádření ze dne 23. 12. 2018 uznal průtahy ve 44 věcech, u jedné věci deklaroval, že se nejedná o kárné provinění, u 24 věcí navrhl, aby jej kárný senát obvinění zprostil, a u zbývajících 32 věcí posouzení ponechal na kárném senátu. Vyjádření k jednotlivým věcem shrne kárný soud níže v části „Skutková zjištění“.

Počet věcí uvedených v kárném návrhu vnímá soudce jako snahu najít proti němu co největší množství provinění. Za příčinu průtahů označil především vysokou zátěž z minulosti, kterou musel postupně odbourávat (cca tisíc neskončených věcí starších číselných řad). Není v možnostech žádného soudce pracovat průběžně a v krátkých lhůtách se stovkami věcí, stejně tak jako nelze po dlouhém období průtahových problémů dosáhnout naráz výlučně pozitivní bilance. Kárně obviněný poukazuje na to, že zvýšil svůj výkon a snížil počet nevyřízených věcí, ovšem za cenu značné osobní zátěže, jelikož zůstává v zaměstnání i večer, nečerpá nemocenskou a doma po večerech studuje judikaturu a odbornou literaturu. Ohrazuje se proti tomu, že by primárně řešil spisy napadlé v roce 2018 na úkor spisů starších – například v roce 2017 mu napadlo 426 věcí, z nichž pouze 51 není vyřízeno, u těch mu navrhovatelka vytýká průtahy. Jedná se však o spisy s vyššími čísly (tedy napadlé v druhé polovině roku 2017), kde soudce věc prostudoval, procesně připravil a nyní čekají v pořadí na nařízení ústního jednání, bez něhož nelze v těchto věcech rozhodnout. Poukazuje také na kvalitativní stránku výkonu funkce soudce a věří, že nadřízený soud (resp. jeho odvolací senáty) budou jeho práci hodnotit minimálně jako průměrnou. Odkazuje též na pozitivní hodnocení jeho osoby ze strany soudcovské rady Okresního soudu v Liberci.

Kárně obviněný na druhou stranu uznal, že udělal některé chyby, zejména z hlediska organizace práce. Například si odkládal v roce 2017 věci týkající se výživného a rozvodů stranou s tím, že je vyřídí najednou, a pak se k nim z důvodu zahájené kontroly již nedostal. Je ale přesvědčen, že je schopen změny. Ve spolupráci s obhájcem si stanovil tři hlavní opatření k nápravě, a to: a) zahájit prvotní procesní práci se spisem okamžitě poté, co věc napadne, b) zlepšit formální kvalitu svých procesních postupů (zejména práci se znalci) a c) přednostně projednávat věci, které mají klíčový význam pro životní postavení účastníků (výživné, náhrada škody, pracovní věci). V této souvislosti soudce kritizoval vedení soudu, že s ním před podáním kárného návrhu dostatečně manažersky nepracovalo. Ačkoliv soudce je za řádný výkon své funkce odpovědný osobně, přece se v minulosti začal užívat jakýsi neformální dohledový režim nad soudci, kteří se dostanou do problémů, který spočívá ve sledování jeho činnosti, formálních i neformálních pohovorech, upozorněních a výzvách k nápravě. Nic takového se však v jeho případě nedělo, jeho práce se neprobírala na poradách ani na něj nikdo nevyvíjel tlak ke zlepšení. Až do podání kárného návrhu tak žil v přesvědčení, že jeho práce je v pořádku, když sledoval např. přehledy výkonnosti jednotlivých soudců.

Soudce si je určitých pochybení vědom, lituje jich a věří, že o nich lze s ohledem na výše uvedenou sebereflexi mluvit v minulém čase. Odvolání z funkce soudce považuje za nepřiměřeně přísné, podle něj si před tímto nejpřísnějším kárným opatřením zaslouží dostat ještě jednu, a to poslední šanci.

Kárně obviněný soudce navrhl kárnému soudu provedení těchto důkazů, resp. učinění zjištění, zda a u koho kárná navrhovatelka v poslední době (rok 2018) provedla stejně hloubkovou kontrolu práce soudce jako u kárně obviněného, a jestliže ano, s jakým výsledkem, dále jak odvolací senáty Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci hodnotí rozhodovací činnost kárně obviněného a jím vedená řízení, příp. v obecném srovnání s dalšími „civilními“ soudci Okresního soudu v Liberci, a konečně požádal o statistické údaje o rozhodovací činnosti „civilních“ soudců z hlediska počtu vyřízených věcí v roce 2017 a 2018 u Okresního soudu v Chomutově a Okresního soudu v Teplicích.

Předseda kárného senátu se s těmito dotazy proto obrátil na kárnou navrhovatelku a předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem. V reakci kárný soud obdržel od Krajského soudu v Ústí nad Labem tyto dokumenty:

Kárná navrhovatelka v odpovědi z 19. 12. 2018 sdělila, že v roce 2018 byly hloubkové kontroly provedeny dvě, kromě dr. Maxy se jednalo v prvním pololetí o kontrolu oddělení 16 C Mgr. M. K.; i v jeho případě bylo zahájeno kárné řízení (sp. zn. 16 Kss 4/2018).

Kromě skutečností, jež byly již rekapitulovány výše, je třeba uvést, že kárný soud z vlastní iniciativy vyžádal

Vyjádření kárně obviněného zaslal kárný soud navrhovatelce k případné replice, spolu s dotazem, zda by zde byl – vzhledem k částečnému uznání průtahů v řízeních – z její strany prostor pro uzavření obdoby dohody o vině a trestu (obsahově analogické dohodě o vině a trestu dle § 175a a násl. trestního řádu, ve spojení s § 25 kárného zákona), tj. pro názorovou shodu mezi kárnou navrhovatelkou, kárně obviněným soudcem a v posledku kárným soudem o naplnění skutkové podstaty kárného provinění a o adekvátním kárném opatření, jež by se mohla promítnout do rozhodnutí kárného soudu o vině a kárném opatření, a (nebo) zda nezúží svůj návrh o některé z „žalovaných“ průtahů, jež ve světle vyjádření kárně obviněného soudce přehodnotí z hlediska (ne)naplnění skutkové podstaty kárného provinění.

Kárná navrhovatelka k vyjádření kárně obviněného ve své replice z 9. 1. 2019 uvedla, že ačkoliv toho zřejmě neměl na svou obranu mnoho co uvést, způsob, jakým zlehčuje průtahy v některých věcech, svědčí o naprostém nedostatku sebereflexe. Kárně obviněný především zcela pomíjí právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Nelze proto věc stavět tak, že pokud nejsou účastníci trváním soudního řízení poškozeni hmotně, tak se vlastně „nic nestalo“ (když nadto v některých případech ke vzniku zbytečných nákladů na straně účastníků nedošlo jen díky shodě náhod). Navíc je tu i možnost vzniku újmy nemateriální, jejíž náhrady se účastníci nezřídka domáhají i po skončení řízení. Kárně obviněný se nadto snaží v mnoha případech přenést svou soudcovskou odpovědnost za řádný postup v řízení na účastníky, ačkoliv je podle zákona povinen v řízení pokračovat, i když jsou účastníci nečinní nebo má jejich podání vady.

Navrhovatelka má za to, že návrh na odvolání kárně obviněného z funkce soudce je plně na místě, neboť jeho další setrvání v této funkci by zjevně vedlo jen k dalšímu poškozování účastníků řízení. Vyloučila, že by mohla navrhovat cokoli jiného, tedy i cokoli ve smyslu dohody o vině a trestu. Kárně obviněný sám připouští průtahy v desítkách věcí. Kroky ke zlepšení své práce, které nyní navrhuje, měl přijmout již po prvním, nejpozději však po druhém kárném řízení, kde se kárný senát velmi dlouho radil a zvažoval jeho další setrvání ve funkci. Nemusel je objevovat s advokátem, neboť s ním o nich navrhovatelka již dříve hovořila, stačilo je aplikovat. Dostatečným signálem pro kárně obviněného, že se opět dostává do problémů, měla být jak opakovaná osobní jednání ze strany vedení soudu, tak i písemné urgence, aby činil kroky ve věcech starších tří let (tzv. nedodělcích). Navrhovatelka vysvětlila, že není jako manažerka příznivcem veřejného pranýřování, tudíž na poradách přede všemi konkrétní soudce toliko chválí, potíže naopak projednává individuálně a v soukromí, jak se to dělo i v případě kárně obviněného.

Jak již bylo uvedeno výše, v reakci na dotaz kárného soudu navrhovatelka zúžila svůj návrh o věc pod č. 65.

Pokud jde o závažnost průtahů v jednotlivých věcech, navrhovatelka uvedla, že čím je věc starší, tím jsou průtahy v ní závažnější. Ve shodě s nadřízeným soudem vyžaduje, aby věc ve stáří nad pět let neležela u soudce bez úkonu déle než jeden měsíc, během kterého musí být soudce schopen učinit smysluplný úkon. U věcí nad tři roky, které jsou tzv. nedodělky, je pak každý třetí měsíc kontrolováno již léta, zda byl učiněn smysluplný úkon.

Pokud jde o průtahový spis č. 5 (sp. zn. 15 C 176/2016), navrhovatelka k vyvrácení obrany kárně obviněného soudce navrhla provést důkaz

Na repliku navrhovatelky reagoval kárně obviněný dne 17. 1. 2019 triplikou, podle níž si je vědom toho, že mohl poškodit účastníky v jejich nemateriálním právu na bezprůtahové projednání jejich věci, avšak poukazoval v některých případech na to, že prodlevami ve vyřizování věcí nebyla dotčena jejich práva hmotná. Je si vědom, že vzhledem k množství průtahů, z nichž řadu uznal, lze očekávat kárné opatření na hranici mezi vysokým peněžním postihem a odvoláním z funkce soudce. Poukázal nicméně na to, že by měl být poměřován nejen kritériem kvantitativním (kde se navíc od minulého kárného řízení zlepšil v celkové výkonnosti), ale i kvalitativním, kde je s ohledem na náročnost své agendy hodnocen odvolacím soudem středně pozitivně a kam je třeba započítat též pečlivé respektování procesních práv účastníků řízení. Vedle toho je tu i hledisko osobnostní, kde jej velmi pozitivně hodnotí soudcovská rada. Poukázal na to, že v České republice neexistuje zákonný systém varování problémových soudců, a že kárné řízení je jednoinstanční, což sice Ústavní soud neshledal protiústavním, řada právních autorit z ČR i ze zahraničí to však označuje za nevhodné. Problematičnost této koncepce vyniká obzvláště v případě, že se kárný soud rozhodne odvolat určitou osobu z funkce soudce, neboť takový kárný postih se prakticky rovná doživotnímu zákazu výkonu jakéhokoliv právnického povolání – odvolaného soudce nikdo nepřijme do zaměstnání a nikdo nebude stát o jeho advokátní služby. Takový trest přitom nelze uložit dokonce ani v trestním řízení.

Předseda kárného senátu, po přednesení návrhu navrhovatelkou a vyjádření (výslechu) kárně obviněného, seznámil účastníky řízení s výsledky předběžného šetření (§ 13 zákona č. 7/2002 Sb.). Krátkou cestou také předal stranám ty dokumenty shromážděné ve spise, které jim dosud nebyly zaslány.

Navrhovatelka na jednání upřesnila, resp. zúžila návrh tak, že žalované období nečinnosti je až od 7. 6. 2016. Na dotaz soudu také potvrdila, že její návrh se týká výhradně skutku spočívajícího v průtazích v řízení. Pokud na některých místech svého podání dotkla též odbornosti postupu kárně obviněného soudce, jednalo se jen o informaci pro dokreslení celkového stavu přidělené agendy, ne o samostatný kárný návrh, resp. skutek k posouzení.

Na jednání byly provedeny listinné důkazy označené výše jako důkazy A, B, C, D, E, F, G, H, L, M, N, O a P a dále byly jako listinné důkazy konstatovány „průtahové“ spisy č. 1 až 64 a č. 66 až 101 (důkaz J). Předseda kárného senátu naproti tomu zamítl provedení důkazu ručně psanými poznámkami JUDr. Maxy ze spisu č. 41 sp. zn. 15 C 56/2016 a protokolem o jednání z rozvodového řízení sp. zn. 32 C 104/2016 (důkazní návrhy Q a I), a stejně tak i návrh na provedení důkazu hodnocením jiného soudce Okresního soudu Liberec (taktéž kárně stíhaného) ze strany odvolacího soudu, přednesený na jednání navrhovatelkou. Důvodem zamítnutí důkazů byla jejich nadbytečnost, neboť pro projednávané kárné provinění spočívající v průtazích v řízení je předseda kárného senátu shledal irelevantními. Ostatně i navrhovatelka sama na ústním jednání potvrdila, že odbornosti soudce při vedení řízení se její návrh netýká.

Obhajoba po výslechu kárně obviněného předložila písemné rozpracování jeho ústního vyjádření a dále dokument obsahující srovnání s jinými případy, kdy za kárné provinění spočívající v průtazích bylo uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce.

V rámci svého účastnického výslechu kárně obviněný upřesnil, že po stránce skutkové (data a úkony v jednotlivých průtahových spisech) nezpochybňuje tvrzení navrhovatelky, ostatně nestihl ani všechny své spisy před jejich odesláním kárnému soudu fyzicky projít a musel se spoléhat na informační systém ISAS. Jeho obrana spočívá v tom, že ne všechny vytýkané prodlevy ve vyřizování spisů dosahují takové závažnosti, aby je bylo možno považovat za průtahy, tedy za kárné provinění. Nicméně řadu průtahů uznává a mrzí jej, že vznikly i ve věcech výživného, kde podcenil jejich přednostní vyřizování. Rád by toto pochybení v budoucnu napravil a odcházel tak z funkce soudce s čistým štítem. Na dotaz soudu uvedl, že na něj nikdy nebyla podána stížnost na průtahy v řízení podle § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích, pouze ve dvou případech byla podána žádost o náhradu újmy způsobenou průtahy v řízení.

Na vznik průtahů mělo podle soudce vliv dokončování pracovněprávních věcí, které mu byly dříve přiděleny v rámci specializace (nyní mu již přidělovány nejsou). Jde přitom o spory skutkově i právně složité a struktura této agendy je různorodá. Na dotaz soudu upřesnil, že žádné specifické osobní omezení (např. zdravotní) mu v práci nebránilo. Soudce odmítl nařčení, že by upřednostňoval věci z roku 2018 – vyřizoval zde převážně bagatelní věci rozhodované bez jednání, jimiž doplňoval svůj výkon při práci se staršími věcmi. S věcmi staršími tří let při tom průběžně pracoval, např. v roce 2017 rozhodl 25 takových starších věcí, v roce 2018 to bylo 22 věcí. Také upozornil, že z 22 věcí, které byly předmětem předchozího kárného řízení, bylo již v roce 2017 skončeno 10 věcí, v roce 2018 celkem 7 věcí, další 2 věci jsou přerušeny, ve 3 věcech řízení pokračuje po vyhlášení rozsudku. Nárůst celkového počtu nevyřízených věcí přičítá zvýšení nápadu v letech 2017 a 2018, neboť k tomuto nárůstu u něj došlo pouze v časové řadě o stáří jeden až tři roky. Celkově svůj výkon zvýšil, a to zejména díky tomu, že bagatelní věci rozhodoval převážně bez jednání podle § 115 písm. a) o. s. ř. V práci mu hodně pomáhá asistent, nicméně k tomu byla jeho funkce zřízena. V minulosti byl na okresním soudu přidělen jeden asistent na čtyři soudce, konkrétně do dubna 2017 měl kárně obviněný přidělenu asistentku spolu s dalšími třemi soudci, od května 2017 do konce roku 2017 byl bez asistenta, a znovu mu byl přidělen od ledna 2018 napůl s kolegyní, která řeší obchodní agendu, a rovněž s určitým množstvím nedodělků. K jeho práci neměl výhrady, proto mu ani nepovažoval za nutné dávat nějaké připomínky nebo zpětnou vazbu.

Popírá, že by s ním místopředsedkyně krajského soudu JUDr. L. C. opakovaně probírala nejen průtahy, ale i jeho postupy a směřovala jej k nápravě. Ve skutečnosti ji viděl pouze při dvou kontrolách, kdy mu navrhovala rezignaci. Sice jí odpověděl, že rezignaci nevolí z finančních důvodů, ale to bylo v reakci na rezolutní prosazování jeho rezignace a bez rozmyšlení a jakékoliv přípravy (o výsledcích kontroly se dozvěděl po návratu z dovolené v týž den, kdy kolem 12. hodiny došlo k projednání jejích závěrů). Ve skutečnosti jej práce baví a chce ji dělat, jak nejlépe umí. Upozornění z ISASU od místopředsedkyně okresního soudu Mgr. Ing. D. S. na nutnost úkonů v jednotlivých věcech sice dostával, ale k žádnému ústnímu projednání nedostatků od února 2017 nedošlo, s výjimkou projednávání závěrů krajské kontroly dne 21. 8. 2018. Právě výslovné upozornění, že má nedostatečný počet vyřízených věcí a hrozí mu návrh na přísné kárné opatření, soudce ze strany vedení soudu v tomto případě postrádá. nepopřel nicméně, že na soudu probíhají pravidelné čtvrtletní kontroly nedodělků a že jejich souhrnné výsledky jsou k dispozici všem soudcům na sdíleném serveru.

Kárně obviněný si na dotaz soudu nebyl schopen ani rámcově vybavit, kolik má v současné době přiděleno nevyřízených ani kolik z nich tvoří věci pracovněprávní a kolik věci starší tří let. Uvedl, že lhůty ve spisech si hlídá fyzickým nahlížením do nich (do dubna 2018 mu pomáhala si tyto věcí hlídat zapisovatelka, než se stala vyšší soudní úřednicí) a že prostřednictvím programu ISAS sledoval spíše svůj celkový výkon. Konečně kárně obviněný upřesnil, že objektivní i subjektivní lhůtu pro podání návrhu považuje za zachovanou.

Svědkyně JUDr. L. C., místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, uvedla, že s kárně obviněným komunikovala v rámci kontrol v roce 2015 a 2018. Výběr soudců pro kontrolní činnost vychází z celkového počtu nevyřízených věcí v senátu a z dlouhodobějších trendů, které lze u nich sledovat. Ty u kárně obviněného nebyly dobré a kontrola to potvrdila ve většině kontrolovaných spisů byly zjištěny průtahy a bylo možno pozorovat určitou procesní bezradnost. Z cca 55 soudců okresních soudů kontrolovaných krajským soudem v jeho obvodu v roce 2018 byly pouze na dva podány kárné návrhy. Kárně obviněný přitom projevil při projednávání poslední zprávy o kontrole (obdobně jako v roce 2015) naprostý nedostatek sebereflexe. Hájil se pouze obecně zvýšením svého výkonu a možnost rezignace odmítl s poukazem na finanční důvody, jiný důvod neuvedl. V nápravu kárně obviněného svědkyně s ohledem na dosavadní zkušenosti nevěří. Nemá také žádné informace o tom, že by školil čekatele nebo jiným způsobem byl prospěšný justici jako celku s ohledem na své dlouholeté soudcovské zkušenosti.

K dotazu soudu svědkyně uvedla, že v podmínkách severočeské justice považuje za přípustnou dobu nečinnosti ve spise max. tři měsíce v případě, kdy má soudce přiděleno do 300 věcí. Nad tento počet už není možno obsah jednotlivých spisů udržet v paměti, je nutno spis pokaždé znovu nastudovat a lze tak tolerovat prodlevu až 6 měsíců – to ovšem za podmínky, že soudce nezpůsobí nárůst počtu věcí sám svou liknavostí při jejich vyřizování. Kromě toho také soudce musí dodržovat časovou posloupnost, tzn. přednostně řešit nejstarší věci. K dotazu obhájce svědkyně uvedla, že po předchozím kárném řízení nedávala předsedkyni okresního soudu žádná konkrétní doporučení k manažerské práci s kárně obviněným. Za zcela dostačující nicméně považuje, pokud vedení okresní soudu sděluje soudcům informace o nedodělcích každé tři měsíce a upomíná je o úkony v jednotlivých spisech e-mailovou cestou.

Z výpovědi svědkyně Mgr. Ing. D. S., místopředsedkyně Okresního soudu v Liberci, vyplynulo, že má na starosti pravidelné čtvrtletní výkazy a pololetní zprávy pro krajský soud, v nichž se sledují zejména spisy, které jsou bez úkonu více než tři měsíce, a dále neukončené spisy starší než tři roky. Počet nedodělků kárně obviněného se pohybuje setrvale okolo 20 spisů, jedná se celkově o nejhorší stav na soudu, který se nelepší, což je dáno tím, že i když určité množství starých věcí ukončuje, tak v každém čtvrtletí mu nově zestárne řada věcí, jež byly dosud pod tři roky. Čtvrtletní nedodělkové zprávy za předcházející období jsou všem soudcům zpřístupněny na sdíleném disku a na každé poradě jim vedení soudu zdůrazňuje, že s věcmi staršími tří let se musí pracovat přednostně a v zásadě obratem. Svědkyně také urgovala kárně obviněného e-mailem o úkony v konkrétních věcech, na rozdíl od jiných kolegů však na tyto e-maily nikdy neodpověděl ani nepřišel žádnou z věcí s ní řešit osobně. Svědkyně s ním systematicky tyto věci ústně také neprobírala, pouze příležitostně, např. když se u ní zastavil v kanceláři s dovolenou nebo s něčím podobným a ona zrovna řešila stížnost ve věci výživného, tak mu to připomněla. Na dotaz obhajoby svědkyně sdělila, že má na starosti též prodlužování lhůt pro vyhotovení rozhodnutí. Tyto žádosti jsou ze strany kárně obviněného ve srovnání s ostatními soudci spíše četnější (jeden až dva rozsudky za měsíc), je pouze jeden soudce, který žádá častěji. Svědkyně také vypověděla, že kárně obviněný při projednávání možnosti své rezignace v souvislosti s výsledkem kontroly krajského soudu prohlásil, že si to nemůže dovolit z finančních důvodů. Jiný důvod svědkyně nezaznamenala.

Svědek Mgr. J. K., asistent soudce, popsal spolupráci s kárně obviněným tak, že v jeho soudním oddělení neexistovala žádná předem daná organizace či rozdělení práce. Soudce mu každý druhý týden předával spisy (jednalo se o spisy různě staré, od roku 2013 až do roku 2018) převážně s ústními pokyny, jaký úkon v nich má učinit. Na některých spisech byly také připnuté vzkazy, co by se s danou věcí mělo dělat (např. v případech místní nepříslušnosti), podle písma šlo o vyšší soudní úřednici. Podrobnější instrukce k aplikaci hmotného či procesního práva dostával asistent od soudce pouze výjimečně. Asistentovi se ani nedostávalo žádné zpětné vazby k odevzdaným věcem, soudce mu nikdy nic nevrátil k přepracování. Zpočátku si ještě sám porovnával výsledné dokumenty se svými koncepty, ale protože změny byly minimální, později od toho upustil. K dotazu navrhovatelky asistent odhadl, že pro soudce napsal měsíčně zhruba 15 bagatelních rozsudků, celkové množství práce pro soudce odhadl na 45 % oproti druhé soudkyni, pro kterou taktéž pracuje.

Navrhovatelka v závěrečné řeči zdůraznila, že nikdo kárně obviněnému nevytýká, že by neudržoval výkon na úrovni ostatních soudců, ale problém je v tom, že má v práci chaos a staré věci nechává ležet i přes výslovná upozornění ze strany vedení soudu. Obhajoba poukázala na kladné hodnocení kárně obviněného ze strany odvolacího soudu a na malé množství rušených věcí, na jeho procesní korektnost vůči účastníkům řízení, dále na to, že se v minulosti postavil čelem k žádostem o náhradu škody, na nedostatek manažerské práce ze strany vedení okresního soudu a taktéž na problémy, které by jeho konec v soudcovské funkci přinesl z hlediska dokončení případů spadajících do pracovně právní agendy. Apelovala na slitovnost kárného soudu. Kárně obviněný v závěrečném slově ujistil kárný soud, že si je vědom svých chyb, touží je napravit a nechtěl by předávat složité a rozpracované věci svým kolegům.

Kárný soud si vyžádal všechny průtahové spisy Okresního soudu v Liberci a podrobně se seznámil s jejich obsahem. Souhrnně konstatuje, že obsah spisů až na některé detaily uvedené v podrobné rekapitulaci skutkových zjištění odpovídá skutečnostem uvedeným navrhovatelkou v návrhu na zahájení kárného řízení, tj. zejména tvrzení o době nečinnosti a úkonech činěných ve spisech kárně obviněným soudcem. Spisy byly kárnému soudu a stranám k dispozici při jednání a bylo jimi dokazováno jako důkazy listinnými jejich konstatováním. Objektivní skutková tvrzení navrhovatelky (údaje o dobách nečinnosti, úkonech ve spisu a jejich datech) kárně obviněný soudce nezpochybnil, oponoval v některých případech toliko proti jejich hodnocení jako kárně relevantních průtahů v řízení.

Kárný senát se nejprve zabýval tím, co ve věcech, v nichž jsou kárně obviněnému vytýkány průtahy v řízení, představuje skutkovou podstatu kárného provinění. Studiem judikatury lze zjistit, že kárné senáty Nejvyššího správního soudu se v pojetí skutku ve vztahu k dlouhodobé nečinnosti soudce v řízení poněkud rozcházely. Jedna judikatorní větev navázala na rozhodnutí z doby, kdy byl ještě kárným soudem Nejvyšší soud, který v rozhodnutí ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 1 Skno 8/2006 konstatoval, že skutková podstata průtahů v řízení coby kárného provinění je „naplněna zaviněnými průtahy v uvedeném období byť jen v jedné věci, měly-li za následek ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Na tento právní názor implicitně navázalo například usnesení Nejvyššího správního soudu jakožto kárného soudu ze dne 14. 12. 2012 č. j. 13 Kse 22/2009 70: „Pokud ve vymezeném období kárně obviněný […] způsobil průtahy ve více věcech, nejde v každé této věci o samostatný skutek kárného provinění, nýbrž o pokračování v neplnění povinností [kárně obviněného]. Za nedůvodnou nečinnost v konkrétním časově vymezeném období, i když v různých spisech by [kárně obviněný] neměl být postihován dvakrát či vícekrát.“ Podobně v rozhodnutí ze dne 17. 3. 2011 č. j. 13 Kss 8/2012 87 kárný senát konstatoval, že jestliže byl zjištěn průtah ve více věcech, „nejde v každé této věci o samostatný skutek kárného provinění, nýbrž o pokračování v neplnění soudcovských povinností. Je-li tedy průtah ve vymezeném časovém období jedním skutkem, nemohlo ve stejném časovém úseku jeho trvání u jednoho z nich dojít k zániku kárné odpovědnosti a u druhého nikoliv.“ V rozhodnutí ze dne 29. 3. 2018 č. j. 11 Kss 5/2017 139 potom kárný senát uvedl, že „průtahy v řízení jsou ze své podstaty stavem, kdy v určitém období nejsou v řízení činěny úkony“. Příklon k tomuto právnímu názoru vyplývá i z usnesení ze dne 1. 11. 2017 č. j. 16 Kss 5/2017 139, jímž se senát 16 Kss táže na skutkovou podstatu kárného provinění v podobě průtahů v řízení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Dále lze odkázal například na rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016 č. j. 11 Kss 2/2016 143, ze dne 31. 3. 2016 č. j. 11 Kss 4/2015 87 či ze dne 31. 10. 2013 č. j. 13 Kss 7/2013 48.

Druhá názorová linie vychází z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jakožto soudu kárného ze dne 23. 2. 2012 č. j. 11 Kseo 4/2009 111, v němž zaujal kárný senát stanovisko, že „pojem ‚skutek‘ v případě kárných žalob pro nečinnost nelze vnímat jako určité časové období, ve kterém dojde k nečinnosti v libovolném počtu řízení, nýbrž že je třeba jej vztáhnout vždy k tomu kterému konkrétnímu případu nečinnosti. V opačném případě by totiž mohla nastat značně absurdní situace spočívající v tom, že potrestáním či zproštěním za tvrzenou nečinnost v jedné věci by se vyloučil postih za nečinnosti v řízeních jiných, k nimž by došlo ve stejném časovém období, byť i ze zcela jiných důvodů. […] Kárný soud proto zastává názor, že se v případě průtahů (nečinnosti) současně v několika řízeních nejedná o skutek jediný, spočívající v nečinnosti po určitou dobu, nýbrž že jde o nečinnost v každém jednotlivém řízení, představující samostatný skutek.“ Takové pojetí skutku v průtahových věcech, které se původně týkalo průtahů v exekutorských věcech, se dále promítlo i ve věcech kárné odpovědnosti soudců za průtahy v řízení, například v rozhodnutích ze dne 29. 5. 2013 č. j. 11 Kss 4/2016 166, ze dne 4. 4. 2012 č. j. 11 Kss 4/2011 120, ze dne 5. 12. 2018 č. j. 13 Kss 4/2018-84 či ze dne 5. 12. 2012 č. j. 11 Kss 7/2012 64. Taktéž v rozhodnutí ze dne 20. 6. 2018 č. j. 13 Kss 8/2017-170 kárný senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že „každý takový vytýkaný postup (příp. nečinnost) v konkrétní soudci přidělené věci považuje kárný senát za samostatný skutek.“

Nyní rozhodující kárný senát v prvé řadě podotýká, že se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v již citovaném rozhodnutí č. j. 11 Kseo 4/2009 111, dle kterého se sjednocující role rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nevztahuje na judikaturu kárných senátů. Nemohl proto přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 16 Kss 5/2017, jehož předmětem je právě otázka, „co je skutkem v případě, že soudce v určitém časovém intervalu pracuje pomaleji (případně méně či méně efektivně), než jak by bylo potřeba k tomu, aby bez průtahů vyřizoval veškerou agendu, kterou je podle rozvrhu práce příslušný vyřizovat“ (srov. usnesení kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 16 Kss 5/2017 139). Rozšířený senát nelze považovat za kárný senát ve smyslu § 3, ve spojení s § 4 kárného zákona, vymezujícím kárné senáty kárného soudu. To, že kárným soudem je Nejvyšší správní soud, znamená pouze, že Nejvyšší správní soud zajišťuje činnost kárného soudu organizačně, technicky a personálně, včetně financování; pravomoc v oblasti kárné vykonávají pouze kárné senáty a z Nejvyššího správního soudu pak již jen jeho předseda, jenž je virilně předsedou kárného soudu a zákon mu svěřuje kompetence v procesu ustavování kárných senátů. Rozšířený senát nepochybně nemá vůbec pravomoc vynést rozhodnutí ve věci samé, např. shledat kárně obviněného vinným a uložit mu kárné opatření. Logicky mu tudíž nepřísluší ani vyslovovat se k právním otázkám kárného řízení, byť třeba jen dílčím, neboť na vyřešení těchto otázek bude zpravidla vyslovení viny a stanovení kárného opatření v jednotlivých případech záviset (například pro otázku vymezení skutku to platí zcela nepochybně). Argumentem zde nemůže být ani případná zdrženlivost rozšířeného senátu, jenž by se omezil jen na odpovědi na sporné právní otázky, nikoli na rozhodování ve věci. Pravomoc zde buď je, anebo není. Ostatně, podle zákona se rozšířenému senátu postupuje věc k rozhodnutí (viz § 17 odst. 1 s. ř. s.) a je jen na rozšířeném senátu, zda rozhodne namísto postupujícího senátu ve věci samé anebo odpoví jen na spornou právní otázku, jež mu byla předložena a kterou si může nepochybně modifikovat nebo si ji může vymezit zcela jinak, a věc postupujícímu senátu vrátí se svým závazným právním názorem (naopak stanovisko postupujícího senátu co do způsobu rozhodnutí rozšířený senát nijak nezavazuje). Tento postup nemá se zásadou zdrženlivosti, jež je toliko hodnotící kategorií, nic společného: vyvinul se v jeho praxi z důvodu efektivity a koneckonců i procesního komfortu rozšířeného senátu a byl posléze promítnut i do jednacího řádu Nejvyššího správního soudu (jako způsob výkonu pravomoci rozšířeného senátu, v jeho dispozici, viz § 71 jednacího řádu). To však nic nemění na tom, že existence pravomoci rozhodnout ve věci je condicio sine qua non pro (dílčí) rozhodování o odpovědi na předestřenou otázku. Pravomoc vést řízení a vydat rozhodnutí ve věci musí být dána na počátku řízení a nemůže být dovozována zpětně od jeho výsledku nebo od způsobu uplatnění pravomoci.

Nelze odhlížet ani od zákonné konstrukce pluralitního složení kárných senátů. Kárné senáty sestávají ze širokého spektra zástupců různých právnických profesí (ve věcech soudců to je vedle předsedy z řad soudců Nejvyššího správního soudu a místopředsedy z řad soudců Nejvyššího soudu, tj. paritně, vždy též soudce ze soudu nižšího stupně, státní zástupce, advokát a právník vykonávající jiné právnické povolání, zpravidla z akademické obce) a do jejich ustanovování pro posílení jejich nezávislosti a k odstínění vlivu předsedy kárného soudu zákonodárce vtělil i prvek náhody v podobě losování. Naproti tomu rozšířený senát je složen výhradně ze soudců Nejvyššího správního soudu. Pokud by měl zavazovat svým názorem kárné senáty, vychýlila by se zákonem založená názorová a institucionální rovnováha výrazně ve prospěch soudců, nadto jen soudců Nejvyššího správního soudu vybraných libovolně předsedou Nejvyššího správního soudu, jenž o složení rozšířeného senátu rozhoduje v rozvrhu práce.

Ze všech těchto důvodů považoval kárný senát v nyní projednávané věci za svou povinnost postupovat dále v řízení a autonomně zodpovědět otázku, jak má být vymezen a chápán skutek v případě vytýkaných průtahů.

Kárný senát se přiklání k první představené judikatorní linii, kterou považuje nejen za správnou, ale i co do uplatňování za převažující a co do trvání a stability za starší a ustálenější (v tomto smyslu byla druhá zde popsaná judikatorní linie vybočením z dosud uplatňované). Stejný přístup si nadto osvojil i kárný senát 11 Kss v dřívějším složení, když rozhodoval ve druhém kárném řízení se stejnými stranami, a již jen pro naplnění požadavku právní jistoty je třeba na něm i nyní setrvat (viz druhé kárné rozhodnutí na č. l. 173).

Naplnění skutkové podstaty kárného provinění tedy kárný senát spatřuje v zaviněné nečinnosti soudce v určitém období – bez ohledu na to, kolika řízení (věcí) se týká. Počet řízení zatížených průtahy představuje pouze okolnost, kterou kárný senát vezme v úvahu při ukládání sankce (srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2011 č. j. 13 Kse 22/2009 - 70).

Při takovém pojetí skutku je „imanentní součástí popisu vytýkaného skutku (jímž je kárný senát vázán) vymezení počátku a konce doby vytýkané nečinnosti“ (srov. již citované rozhodnutí č. j. 11 Kss 5/2017 139). Zároveň po podání kárného návrhu již nelze rozšiřovat období, v němž je kárně obviněnému vytýkána nečinnost – šlo by totiž o nově žalovaný skutek.

Pojetí skutku v průtahových věcech je zároveň klíčové pro určení, zda kárnému postihu kárně obviněného nebrání překážka věci rozhodnuté (non bis in idem; srov. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“). Nelze totiž trestat „vytýkanou nečinnost kárně obviněného (ani bylo-li by prokázáno, že vedla ke vzniku průtahů v řízení) v období, ve kterém byl již za typově stejný skutek potrestán předcházejícím kárným rozhodnutím. Opačný přístup by vedl k tomu, že by byla opětovně vyvozována kárná odpovědnost téže osoby za skutek, za který již byla dříve potrestána“ (výše citované rozhodnutí č. j. 11 Kss 2/2016 143). Stručně řečeno, bylo-li již určité období nečinnosti soudce předmětem postihu (ať již ve formě kárného opatření, či výtky), nelze je v později zahájeném řízení projednávat a takové řízení by muselo být zastaveno pro překážku věci rozhodnuté (výše citované rozhodnutí č. j. 11 Kss 4/2015 87).

Posledním – avšak neméně významným – důsledkem tohoto pojetí skutku je skutečnost, že v případě, kdy kárný soud neshledá v určité věci vytýkaný průtah, nerozhodne v daném rozsahu o zproštění kárného obvinění, nýbrž tuto věc pouze nezahrne do výroku rozhodnutí. V tomto směru lze opět poukázat na rozhodnutí sp. zn. 1 Skno 8/2006, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „pokud ve vymezeném období soudce zavinil průtahy ve více věcech, nejde v každé této věci o samostatný skutek kárného provinění, nýbrž o pokračování v neplnění soudcovských povinností s tím důsledkem, že pokud se v kárném řízení neprokáže, že v určitém spise k zaviněným průtahům ze strany soudce došlo, takový spis se do výroku prostě nepojme (s patřičným vysvětlením v odůvodnění rozhodnutí). Při takto pojímané definici skutkové podstaty kárného provinění pak není důvodu, aby soudce byl v takovém případě kárného obvinění zprošťován, resp. aby bylo kárné řízení ohledně takové věci (spisu) zastavováno.“ Jak Nejvyšší správní soud jakožto kárný soud uvedl ve výše citovaném rozhodnutí č. j. 11 Kss 2/2016 143, „tento přístup byl kárnými senáty v praxi dlouhodobě používán a kárný senát i v nyní posuzované věci považuje za rozumné postupovat stejným způsobem. […] na podstatě věci, tedy (1) vymezení případů, kdy byly konstatovány průtahy v řízení, za něž je ukládáno kárné opatření, a (2) vymezení celkového období, kdy (v konkrétních věcech) průtahy nastaly, takový postup nemění ničeho.“ Podobný postup lze přijmout i pro situace, kdy je návrh ve vztahu k nečinnosti v konkrétním řízení (věci) podán opožděně (srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013 č. j. 13 Kss 7/2012 106).

Praktickým procesním důsledkem tohoto přístupu je možnost i po zahájení kárného řízení „rozšířit“ návrh o další tvrzené průtahy v jiných věcech s podmínkou, že nově uvedené věci spadají do skutku, o němž se řízení vede, tj. do období nečinnosti tak, jak bylo vymezeno návrhem na zahájení řízení. Tyto nově tvrzené věci (spisy) jsou ve skutečnosti jen dalšími důkazními návrhy, jimiž má být prokázáno naplnění skutkové podstaty kárného provinění ve vymezeném období. Je pak na kárném soudu, aby rozhodl, které důkazy provede v rozsahu nezbytném pro kárné rozhodnutí (srov. § 89 odst. 1 trestního řádu, přiměřeně aplikovaného dle § 25 kárného zákona).

V nyní posuzované věci to konkrétně znamenalo, že návrhem na zahájení kárného řízení, datovaným dnem 11. 10. 2018 a kárnému soudu doručeným dne 15. 10. 2018, navrhovatelka vymezila skutek v návrhu uvedenými obdobími nečinnosti soudce, k nimž mělo dojít ve vyjmenovaných 25 věcech (spisy č. 1-25). Navrhovatelka sice nevymezila souhrnně hranice žalovaného období nečinnosti ve formalizovaném petitu, tuto formální vadu návrhu však lze překlenout výkladem s přihlédnutím k obsahu návrhu. Z něj vyplývá, že navrhovatelka v návrhu vymezila žalovaný skutek obdobím od 1. 2. 2016 (věc č. 19 sp. zn. 15 C 202/2012) do 11. 10. 2018 (věci č. 15 sp. zn. 19 C 213/2015 a č. 19 sp. zn. 15 C 202/2012, v nichž vymezila průtahy slovem „dosud“, což nutno vztáhnout k datu sepsání návrhu).

Pokud jde o počátek žalovaného období, nutno zdůraznit, že druhým kárným rozhodnutím byl soudce uznán vinným za průtahy v období od 12. 7. 2013 do 12. 4. 2016. Ve shodě s výše uvedeným proto soudce nelze znovu ani za část téhož období postihnout (non bis in idem, srov. k tomu již za dřívější právní úpravy kárného řízení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004 sp. zn. 2 Ds 10/2004 a dále rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 2007 sp. zn. 1 Ds 17/2007 a ze dne 20. 6. 2008 sp. zn. 1 Ds 8/2008). Kárný soud se proto nyní mohl zabývat průtahy v řízení až od 13. 4. 2016. Navrhovatelka nicméně při ústním jednání upřesnila (zúžila) svůj návrh tak, že počátek vytýkaného období nečinnosti určila jednoznačně pro všechny věci dnem 7. 6. 2016 (proč volila toto datum, není zřejmé, není to ale ani podstatné, její návrh kárný soud překročit nemůže). Problém s pravidlem non bis in idem tím odpadl a nebylo nutné v části, v níž navrhovatelka původně navrhovala postih za průtahy do 12. 4. 2016 řízení zastavovat pro překážku věci rozhodnuté dle § 11 odst. 1 písm. h) trestního řádu ve spojení s § 25 kárného zákona. Pokud kárně obviněný na ústním jednání vyslovil názor, že za žalovatelné považuje průtahy až po vyhlášení druhého kárného rozhodnutí, tj. po 14. 12. 2016, kárný soud se s ním neztotožnil, neboť rozhodující pro posuzování otázky věci rozhodnuté (rei iudicatae) je vymezení skutku v pravomocném rozhodnutí, nikoli den, kdy bylo rozhodnutí přijato, vyhlášeno či nabylo právní moci.

V rozšíření návrhu ze dne 30. 11. 2018 uplatnila navrhovatelka dalších 76 věcí, v některých z nich však „žalovala“ i průtahy, které pokračovaly za původně vymezenou časovou hranicí do 12. 11. 2018, kdy dokončila komplexní kontrolu oddělení kárně obviněného soudce. Nečinnost v období od 12. 10. 2018 je však již jiným samostatným skutkem překračujícím původní návrh na zahájení řízení, a pokud šlo o nečinnost trvající, zhodnotí ji v té které věci kárný soud pouze do 11. 10. 2018 (srov. k tomu rozhodnutí č. j. 14 Kse 7/2014 54 a č. j. 12 Ksz 2/2015 78).

Konečně nutno také konstatovat, že soud je ohledně vymezení skutku vázán návrhem (a contrario k § 9 odst. 2 větě poslední kárného zákona, podle níž kárný soud není vázán návrhem, pokud jde o kárné opatření). Není tudíž možné k tíži kárně obviněného soudce činit takové změny, které by zhoršily jeho postavení před kárným soudem oproti samotnému návrhu (viz výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Ds 10/2004). Proto tam, kde navrhovatelka uvedla v návrhu dobu nečinnosti, resp. průtahů kratší, než vyplývalo z předmětného spisu (nešlo-li o zjevný překlep), řídil se kárný senát při formulaci výroku svého rozhodnutí rozmezím uvedeným v návrhu, byť by třeba i soudce sám delší průtah uznal (viz např. č. 54 sp. zn. 15 C 28/2017).

Kárný senát zdůrazňuje, že kárný návrh a popis skutku v něm uvedený byl vymezen tak, že se soudce dopustil kárného provinění spočívajícího v kárně relevantní nečinnosti. Pokud navrhovatelka u některých věcí (např. č. 8, 27, 29, 30, 34, 37, 41, 49, 52, 57, 60, 70, 71, 73, 79) kromě průtahů v řízení zpochybňovala (stručnou poznámkou) i procesní postupy soudce z hlediska efektivity, správnosti formální či věcné a tvrdila, že jimi soudce ohrozil též důvěru v odborné rozhodování soudů, kárný senát se tím s ohledem na podstatu návrhu blíže nezabýval; ostatně i navrhovatelka sama na ústním jednání potvrdila, že předmětem jejího návrhu je výhradně jen kárné provinění spočívající v průtazích při vyřizování věcí. V této souvislosti je nicméně vhodné odkázat na odstavec 44 rozhodnutí kárného soudu č. j. 16 Kss 9/2013 91 ze dne 20. 3. 2014, že „i pokud by takové hodnocení prováděl, byla by namístě maximální zdrženlivost.“ Stejně jako tehdy platí, že pokud by měl kárný soud hodnotit soudcovskou činnost kárně obviněného z hlediska její (ne)odbornosti, „muselo by se jednat o zjevné excesy a kárný navrhovatel by je musel takto i prezentovat a argumentačně doložit“, což se však v nyní projednávané věci nestalo.

K dodržení subjektivní a objektivní lhůty k podání návrhu na zahájení kárného řízení kárný soud ke všem průtahovým spisům uvádí následující.

Dle ustanovení § 9 kárného zákona musí být návrh na zahájení kárného řízení podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu; nejpozději však do tří let ode dne spáchání kárného provinění. Pokud jde o subjektivní lhůtu, podle kárné judikatury je její počátek vázán na okamžik, kdy se skutečnosti indikující existenci kárného provinění dostaly do sféry kárného navrhovatele (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jakožto soudu kárného ze dne 5. 10. 2017 č. j. 11 Kss 4/2017 49, obdobně též rozhodnutí ze dne 10. 11. 2010 č. j. 15 Kse 3/2010 63). Lhůta samotná pak slouží k prověření těchto indicií za účelem rozhodnutí, zda navrhovatel kárný návrh skutečně podá. Dostatečné indicie jsou takové, jež svědčí jak o naplnění objektivní, tak i subjektivní stránky kárného provinění (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2008 sp. zn. 1 Ds 1/2008).

Co se týká lhůty objektivní, nečinnost při vyřizování spisů považuje kárná judikatura již tradičně za delikt trvající. Takto na danou otázku nahlížel již Vrchní soud v Olomouci jako kárný soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 8. 2003 sp. zn. Ds 9/2003, přičemž kárné senáty Nejvyššího správního soudu si tento názor osvojily (viz např. v rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2011 č. j. 14 Kse 3/2011 43 nebo ze dne 29. 3. 2018 č. j. 11 Kss 5/2017 139). Trvající delikt je ukončen buďto provedením procesního úkonu, nebo podáním kárného návrhu. Z toho pak vyplývá, že lze postihnout kárně obviněného soudce i za průtahy, jež předcházely běhu objektivní lhůty (počítáno zpětně), pokud ke dni, od kterého se lhůta začala počítat, dosud neučinil ve věci úkon a jeho delikt tak trval (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2004 sp. zn. Ds 13/2004, ze dne 9. 11. 2007 sp. zn. 1 Ds 17/2007 a ze dne 20. 6. 2008 sp. zn. 1 Ds 8/2008).

V tomto kárném řízení však navrhovatelka neučinila ani v jednom případě předmětem návrhu nečinnost, jejíž počátek by ležel za hranicí tří let od podání kárného návrhu. Tříletá objektivní lhůta tak ve všech případech byla zachována.

Pokud jde o šestiměsíční lhůtu subjektivní, nutno předeslat, že kárně obviněný, na výslovný dotaz předsedy senátu při ústním jednání, žádnou námitku v tomto směru nevznesl. Naopak kárná navrhovatelka sama uvádí, že v některých případech nemohla učinit předmětem návrhu celé období prodlevy, k níž v určitém spise došlo, neboť u Okresního soudu v Liberci probíhá pravidelná čtvrtletní kontrola nedodělků (neskončených spisů starších tří let). V některých případech se tak navrhovatelka dozvěděla o nečinnosti kárně obviněného soudce již ze zprávy o stavu nedodělků ke dni 31. 12. 2017, kterou jí podal dne 10. 1. 2018 a která ještě nevyústila v podání kárného návrhu. Za klíčový okamžik pro zachování subjektivní lhůty, k němuž směřovalo též dokazování při ústním jednání, tak navrhovatelka považovala datum 17. 4. 2018, kdy obdržela zprávu o stavu nedodělků kárně obviněného soudce za 1. čtvrtletí roku 2018. Kárný senát se s tímto náhledem ztotožňuje a subjektivní lhůtu považuje za zachovanou, s následujícími výjimkami, kdy zjistil, že byla překročena.

Ve věci č. 32 sp. zn. 15 C 214/2014 totiž, aniž by to kárně obviněný namítal, kárný soud zjistil, že spis dvakrát procházel rukama místopředsedkyně Okresního soudu v Liberci za účelem vyřízení stížnosti účastníka řízení (poprvé 18. 1. 2017, podruhé 24. 1. 2017). Žalované průtahy v řízení byly ze spisu zjistitelné. Dosavadní kárná judikatura přitom pouze stanovuje, že za okamžik, kdy se navrhovatel o indiciích svědčících o spáchání kárného provinění dozvěděl, nelze bez dalšího považovat vyslovení určitého závěru v odůvodnění rozhodnutí soudu, přestože obsah tohoto rozhodnutí je možno zjistit z veřejně přístupného rejstříku (rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012 č. j. 11 Kss 18/2011 251), a že každému potenciálnímu kárnému navrhovateli běží subjektivní lhůta k podání návrhu zvlášť (usnesení kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 11 Kss 6/2017 30). Ani jedno z citovaných rozhodnutí na nyní předestřenou otázku neodpovídá. První z nich řešilo odlišnou situaci, kdy se potřebné informace nacházely zcela mimo sféru kárného navrhovatele, byla zde jen potenciální a ničím neprokázaná možnost se s nimi seznámit. Pokud jde o druhé rozhodnutí, orgánem státní (justiční) správy okresního soudu nadaným kárnou pravomocí je v daném případě jeho předsedkyně, místopředsedkyni naproti tomu nesvědčí samostatné oprávnění podat kárný návrh. Kárný soud proto musel posoudit, zda v případě, kdy místopředsedkyně soudu prokazatelně získá indicie svědčící o spáchání kárného provinění, lze mít za to, že se tyto indicie dostaly do sféry předsedkyně soudu jakožto kárné navrhovatelky, nebo zda by muselo být dále prokázáno, že s nimi místopředsedkyně předsedkyni též seznámila.

Kárný soud vyšel z toho, že výkon státní správy okresních soudů je zákonem obecně svěřen jejich předsedům (§ 121 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), u vyřizování stížností na průtahy, na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení se dokonce jedná o výslovně samostatně upravenou otázku (§ 171 zákona o soudech a soudcích). Předseda pak může podle svého uvážení určitými agendami pověřit některého ze svých místopředsedů (§ 121 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). Ten je mu proto za výkon svěřené agendy odpovědný a je pochopitelně povinen mu průběžně předávat informace potřebné pro výkon jeho dalších pravomocí v rámci státní správy soudů a v rámci kárného řízení. Kárný soud proto považuje za správné nazírat na vedení soudu jako na jeden celek a vycházet pro účely posouzení běhu subjektivní lhůty pro podání kárného návrhu z předpokladu, že co je známo některému z místopředsedů, je (resp. má být) známo též předsedovi soudu.

Druhým aspektem je pak praktický vliv na dokazování. Pohyb směrem k osobě vyřizující stížnost je ve spise, případně v elektronické evidenci soudu, zpravidla podchycen a zaznamenán. K informování o učiněných zjištěních při vyřizování stížností ze strany místopředsedů naopak dochází zpravidla ústně na poradách vedení soudu nebo na pracovních schůzkách, ba dokonce i při příležitostech neformálních. Jde tedy o děje ponejvíce nijak nedokumentované a nutnost prokazovat je by mohla ze subjektivní lhůty pro podání návrhu učinit institut zcela iluzorní. Takovým výkladem by byla výrazně zhoršena a oslabena procesní pozice kárně obviněného. Šlo by tedy o výklad nejen nepraktický, ale i jdoucí v neprospěch kárně obviněného, tudíž je třeba jej odmítnout.

Kárný soud uzavírá, že pokud se místopředseda soudu k určitému okamžiku prokazatelně seznámí s indiciemi svědčícími o spáchání kárného provinění, lze mít za to, že se tyto indicie ve stejnou dobu dostaly do sféry předsedy soudu jakožto kárného navrhovatele. Z obdobného náhledu ostatně vycházely kárné soudy i za dřívější právní úpravy kárného řízení, neboť za okamžik vymezující běh subjektivní lhůty považovaly v případě předsedy instančně vyššího soudu (jako možného navrhovatele) okamžik, kdy složka jeho soudu, která kontrolní šetření na instančně nižším soudu provedla, vyhotovila písemné zprávy, a to bez ohledu na skutečnost, kdy zpráva byla předsedovi soudu postoupena, či s ní byl seznámen (rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 1 Ds 1/2008).

V tomto kárném řízení nadto svědkyně S., místopředsedkyně Okresního soudu v Liberci, potvrdila, že předsedkyni soudu průběžně o svých zjištěních informuje na poradách a při obdobných příležitostech.

Ve věci č. 32 sp. zn. 15 C 214/2014 proto kárný soud s ohledem na překročení šestiměsíční subjektivní lhůty kárně relevantní průtahy v řízení konstatovat nemohl (§ 9 odst. 1 kárného zákona per analogiam). Vzhledem k tomu, jak kárný senát pojímá žalovaný skutek, není na místě (částečné) zastavení řízení dle § 9 odst. 1 kárného zákona. Zjištění o překročení subjektivní lhůty ve věci č. 32 se totiž žalovaného skutku, jenž je prokázán jinými věcmi, nijak nedotýká; důsledkem tohoto zjištění je pouze to, že věc č. 32 není zařazena do skutkové věty výroku, jímž byl soudce uznán vinným z kárného provinění.

Z obdobných důvodů musel kárný soud korigovat zjištěné období průtahů v řízení ve věcech č. 5 sp. zn. 15 C 176/2016, č. 12 sp. zn. 19 C 198/2015, č. 18 sp. zn. 23 C 328/2009, č. 23 sp. zn. 15 C 201/2013, č. 28 sp. zn. 15 C 75/2014, č. 41 sp. zn. 15 C 56/2016 a č. 45 sp. zn. 15 C 87/2016 (podrobnosti viz níže u těchto věcí).

Předtím, než kárný senát posoudil průtahy v konkrétních řízeních uvedených v kárném návrhu, musel si ujasnit východiska, jimiž se přitom bude řídit. Dosavadní judikatura kárného soudu v tomto směru neposkytuje jednoznačná měřítka a nelze ji považovat za zcela ustálenou. Praxe jednotlivých historických kárných senátů se lišila co do určování počátku kárně relevantní nečinnosti, někdy od konce měsíce, v němž došlo k poslednímu úkonu ve věci, jindy od následujícího dne po posledním pohybu ve spisu, nebo dokonce s minuciózním zohledňováním pracovních dnů a nepravidelností v podobě státních svátků či krátkodobých dovolených. Lišila se i co do metodiky, někdy byla za průtahy obecně považována nečinnost, avšak až po určité době se stala kárně relevantní, v některých případech byla za průtahy označena doba po odečtení přiměřené lhůty pro úkon ve věci, jiný přístup hodnotil každou nečinnost od počátku jako průtahy v řízení, byla-li přiměřená doba překročena, nebo pracoval s proměnlivým kritériem jejich závažnosti apod. Na straně jedné je to pochopitelné, neboť hodnocení nečinnosti soudce, resp. průtahů v řízení, je nutně závislé na mnoha individuálních okolnostech (např. celkové množství nevyřízených věcí soudce ovlivňující jeho schopnost a možnost s věcmi průběžně a bez průtahů pracovat, pracovní zázemí a podmínky včetně organizace práce dle rozvrhu práce, druh a složitost agendy, rozhodovací stupeň, chování účastníků řízení, význam věci atp., srov. v této souvislosti kritéria § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, a obdobná kritéria používaná Evropským soudem pro lidská práva při poskytování ochrany základnímu právu na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; viz též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně, k objektivizaci těchto kritérií má přispět i pluralitní složení šestičlenných kárných senátů (a přítomnost různých úhlů pohledu soudců a přísedících s odlišnými profesními i procesními zkušenostmi), jež mohou mít – v zákonných mezích – různý přístup, resp. kárnou politiku. Na straně druhé však na osvojení hodnotících východisek a jejich objektivizaci (alespoň v minimální míře) nelze zcela rezignovat, aby se kárný senát nedopouštěl libovůle případ od případu.

Navrhovatelka průtahy v jednotlivých řízeních v tomto kárném řízení pojímá mechanicky jako dobu nečinnosti, tj. dobu, kdy se s příslušným spisem zaznamenatelně nic nedělo, resp. nebyl v něm žádný pohyb zaznamenaný ve spisovém přehledu a v informačním systému ISAS. Takto mechanicky však s absencí pohybu ve spisu průtahy v řízení ztotožňovat nelze. Je zřejmé, že soudce nemůže se spisem pracovat hned následující pracovní den po posledním pohybu ve spisu. Takový požadavek by byl zjevně nerealistický. Je pochopitelné, že různé procesní úkony si vyžádají určitý čas jednak z důvodu, že soudce souběžně pracuje na mnoha věcech, jednak z důvodu, že jde o věci rozdílné složitosti, povahy a priority. Absence pohybu ve spisu sama o sobě neznamená, že soudce je ve věci zcela nečinný, neboť studium a příprava věci k rozhodnutí se nijak formálně ve spisu neprojevuje. Průtahy v řízení, jež by mohly naplnit skutkovou podstatu kárného provinění, tedy lze konstatovat až v případě, že uplyne doba, již ještě lze považovat za přiměřenou. Tu sice, nestanoví-li ji ve specifických agendách výslovně zákon, nelze určit pevným a neměnným časovým úsekem, z důvodů uvedených výše je však nutné vymezit si takovou dobu alespoň jako orientační, která může a musí být korigována (oběma směry) s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu (viz např. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 11 Kss 10/2013 83, jež takovou dobu označovalo termínem „doba referenční“). Aby taková referenční doba mohla dobře plnit svou funkci pro účely hodnocení nečinnosti soudce z hledisek kárných, musí být do určité míry paušalizující a přitom dostatečně dlouhá, jinak by se strany kárného řízení i kárný soud utápěly v nepodstatných detailech, jako např. zohledňování pracovních dnů, svátků, dovolených atp., jak bylo příkladmo uvedeno výše. Nemá proto smysl stanovovat referenční dobu v řádech dnů ani týdnů, ale spíše měsíců, neboť jen taková dokáže prakticky paušálně zohlednit běžné nepravidelnosti soudcova pracovního režimu.

Pro občanskoprávní nalézací agendu soudu prvního stupně se v dosavadní judikatuře kárných senátů objevuje nejčastěji doba tři až čtyři měsíce (již zmíněné rozhodnutí č. j. 11 Kss 10/2013 83 ze dne 29. 5. 2014 nebo rozhodnutí č. j. 11 Kss 5/2017 139 ze dne 29. 3. 2018, odst. 37, v němž kárný senát s odkazem na jiná kárná rozhodnutí uvedl, že „hranicí, za níž již nečinnost soudce není možné akceptovat, bývá u věcí, které jsou již meritorně projednávány, obvykle lhůta tří měsíců – viz například rozhodnutí ze dne 22. 6. 2011, č. j. 11 Kss 11/2009 - 224 a ze dne 20. 3. 2014, č. j. 16 Kss 9/2013 – 91“), při specifických skutkových okolnostech i kratší (jeden měsíc, srov. výše citované rozhodnutí č. j. 11 Kss 4/2015), anebo i delší (dokonce až jeden rok, což by však mohlo být akceptovatelné pouze v situaci systémové krize, při absenci adekvátních pracovních podmínek včetně pomocného odborného aparátu a při vysokém množství živých věcí připadajících v průměru na jednoho soudce na daném soudu a úseku).

Přihlédnout je nutno i ke specifické judikatuře týkající se zvláštního procesního prostředku na ochranu základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jímž je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, jakož i hodnocení průtahů v řízení za účelem přiznání náhrady škody, resp. zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je ale nutno zdůraznit, že posouzení průtahů za účelem naplnění podmínek důvodnosti takového návrhu, resp. žaloby, a posouzení průtahů z hlediska naplnění skutkové podstaty kárného provinění nelze ztotožňovat a může se i výrazně lišit, neboť se liší i smysl a účel obou institutů a částečně i hlediska, která je třeba brát v úvahu. Pro účely kárného řízení je nicméně důležité, že je třeba zohledňovat i celkovou délku řízení, neboť čím je delší, tím více je zasahováno do základních práv účastníků řízení, čemuž nutně musí odpovídat i povinnost soudce věnovat dlouhotrvajícím řízením zvýšenou pozornost a prioritu. Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, části VI, č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahujícího se právě k náhradě škody za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, vyplývá, že hranicí přiměřené celkové doby řízení, po jejímž překročení lze za splnění dalších podmínek přiznat odškodnění, je doba 24 měsíců ve věcech, které nemají přednostní režim. I celkové stáří věci od zahájení řízení se pak logicky musí promítnout do stanovení orientační referenční doby pro posuzování úseků nečinnosti soudce mezi jednotlivými úkony ve spisu z hlediska kárného (kárně relevantní průtahy v řízení). Ostatně, kárná odpovědnost soudce je i jedním z nástrojů prevence porušování základních práv účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě a z něho plynoucí odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu.

S ohledem na dosavadní judikaturu i zmíněné systémové přesahy si kárný senát stanovil jako orientační obecnou referenční dobu, po kterou zpravidla nelze ještě hovořit o kárně relevantních průtazích, čtyři měsíce v občanskoprávních řízeních, která netrvají více než dva roky (dále jen „obecná referenční doba pro věci mladší dvou let“). U věcí starších, jimž je soudce povinen věnovat zvýšenou pozornost a vyřizovat je pokud možno přednostně (i s ohledem na riziko porušení základních práv účastníků řízení a vzniku odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu), bude vycházet z orientační referenční doby dva měsíce (dále jen „obecná referenční doba pro věci starší dvou let“). Tyto referenční doby mohou být kratší, konkrétně poloviční (dva, resp. jeden měsíc), jde-li o jednoduché, rutinní administrativní úkony, zejména lze-li je delegovat i na pomocný soudní personál (vyšší soudní úředníky, asistenty soudců), nebo o jednoduchá procesní rozhodnutí (dále jen „obecná referenční doba pro věci mladší dvou let zkrácená“ a „obecná referenční doba pro věci starší dvou let zkrácená“). Tam, kde zákon stanoví konkrétní pořádkovou lhůtu, je samozřejmě referenční dobou právě tato zákonná lhůta (dále jen „referenční zákonná lhůta“).

Pro rozlišení věcí starších dvou let a mladších dvou let, resp. pro volbu referenční doby, bude kárný senát považovat za rozhodující kritérium stáří věci k datu počátku tvrzené nečinnosti ve věci, neboť toto kritérium, z pohledu soudce prospektivní, na rozdíl od pohledu zpětného k datu ukončení nečinnosti či retrospektivního hodnocení ze strany soudu, ukazuje, jak se stáří věci na počátku nečinnosti jevilo soudci, a tedy nejlépe poslouží k posouzení nečinnosti soudce jako případného zaviněného porušení jeho povinností.

Přesáhne-li období absence relevantního pohybu ve spisu referenční doby, znamená to (nejsou-li zde jiné individuální okolnosti), že soudce se spisem od počátku nepracoval tak, jak bylo jeho povinností (§ 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), resp. neměl ho pod svou kontrolou, a to po celé toto období, které lze pak označit za průtahy v řízení naplňující skutkovou podstatu kárného provinění podle § 87 odst. 1 ve spojení s § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Nebylo by proto adekvátní účetnicky odečítat referenční doby od období nečinnosti, protože by takový výsledek zkresloval celkový obraz o plnění povinností soudce. I v tomto ohledu v minulosti kárné senáty kolísaly, sám senát 11 Kss v dřívějším složení se nakonec přiklonil k neodečítání referenčních dob od období nečinnosti (srov. rozhodnutí č. j. 11 Kss 5/2017 139 ze dne 29. 3. 2018, odst. 37), na rozdíl od své dřívější praxe (tak i ve druhém kárném rozhodnutí týkajícím se kárně obviněného soudce, přitom v prvním kárném rozhodnutí tehdejší kárný senát referenční doby neodečítal, resp. s nimi nijak nepracoval). Jde však ve skutečnosti jen o optický detail: na závěru o zjištěných či nezjištěných průtazích v řízení nemají odlišnosti mezi oběma metodikami vliv, liší se jen v délce průtahů deklarovaných v jednotlivých řízeních, nikoli v odpovědi na klíčovou otázku, zda o kárně relevantní průtahy šlo, nebo nešlo.