5 As 306/2018 — Nejvyšší správní soud

5 As 306/2018- 49 - text  5 As 306/2018 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Prof. Ing. V. M., DrSc.,dr. h. c., zast. JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem, se sídlem Anglická 521/4, Praha 2, proti žalovanému: České vysoké učení technické v Praze, se sídlem Jugoslávských partyzánů 1580/3, Praha 6  Dejvice, zast. Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 6 A 141/2018 – 39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 8228 Kč, k rukám advokáta Mgr. Martina Pujmana, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí, kterým rektor Českého vysokého učení technického v Praze (dále jen „žalovaný“) reagoval na jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 4. 6. 2018 č. j. 179/18/51911/rekvp o odvolání z funkce ředitele Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (dále jen CIIRC). [2] V žalobě tvrdil, že byl odvolán nezákonně, neboť v rozhodnutí nejsou uvedeny žádné argumenty ani důvody, podrobně vylíčil skutkový stav a s ohledem na něj se domnívá, že rektora k rozhodnutí o odvolání z funkce vedl iracionální důvod osobní povahy, je zde tedy právní vada spočívající ve svévoli. Uvedl, že ač rozhodnutí o odvolání z funkce ani rozhodnutí ze dne 4. 7. 2018 neobsahují ani elementární znaky správních rozhodnutí, po materiální stránce se o správní rozhodnutí jedná, neboť zasahují do subjektivních veřejných práv; svůj právní názor podepřel rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011 č. j. 7 As 66/2010 - 119, v němž Nejvyšší správní soud o rozhodování rektora o jmenování resp. odvolání řídících pracovníků veřejné vysoké školy, na něž pamatuje zákon o vysokých školách, uvedl, že takové rozhodování nemůže existovat zcela mimo veřejné právo a tím pádem ani mimo alespoň elementární správní uvážení rektora. Uvedený rozsudek se sice týkal procesu jmenování děkanem fakulty, stěžovatel je však toho názoru, že jeho závěry jsou aplikovatelné i na funkci ředitele vysokoškolského ústavu, kterým je Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky, neboť proces jeho jmenování a odvolání je stejně jako v případě děkana fakulty upraven zákonem, jmenovitě § 34 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“). [3] Městský soud žalobu podle 68 písm. b) a § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl. Konstatoval, že kritéria pro určení charakteru rozhodnutí, jímž je určitá osoba odvolávána z funkce (resp. jímž je jmenována do funkce, případně jí je jmenování do funkce odmítnuto), vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 7 As 66/2010, na nějž odkázal sám stěžovatel; v něm NSS shrnul i dosavadní judikaturu. Podle ní, aby mohl být jmenovací (odvolávací) akt považován za akt veřejnoprávní, muselo by být jeho podstatným obsahem i něco jiného, než jen instalace určité osoby do určité pracovněprávní pozice: jmenovací procedura by musela být součástí systému brzd a rovnovah směřujících k vyvážení moci uvnitř korporace; vztah mezi rektorem a děkanem Nejvyšší správní soud analyzoval z hlediska těchto kritérií: mocenský význam funkce v rámci dané veřejnoprávní korporace; schopnost „rezistence“ dané funkce vůči jiným funkcím v rámci korporace; skutečnost, zda součástí okruhu úkolů vyplývajících z dané funkce je i výkon vrchnostenské činnosti. Děkan má v rámci veřejné vysoké školy klíčovou roli: jedná ve věcech fakulty, má rozsáhlá jmenovací a odvolávací oprávnění, návrhová oprávnění vůči akademickému senátu fakulty i oprávnění rozhodovat ve věcech uchazečů o studium. Jeho funkce má významnou roli v systému dělby moci uvnitř vysoké školy: o tom svědčí kombinace zákonem stanoveného funkčního období a spolupůsobení dvou (tří) akademických orgánů při jmenování (odvolávání) děkana. Děkan není pouhým vysokým manažerem („provozním náměstkem rektora“), nýbrž je nadán vysokou mírou mocenské autonomie vůči jiným akademickým funkcionářům či orgánům. Jmenovací procedura děkana se odehrává ve sféře veřejné správy sloužící k uspokojování veřejných potřeb v oblasti vzdělávání. Městský soud v této věci dospěl k závěru, že vztah mezi ředitelem vysokoškolského ústavu a rektorem veřejné vysoké školy není vztahem veřejnoprávním; vyšel přitom rovněž z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 102/2010 - 80, které se týkalo odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu (závěry tohoto rozhodnutí nebyly nijak zpochybněny právě citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011 č.j. 7 As 66/2010 - 119). Městský soud uvedl, že Český rozhlas a veřejná vysoká škola mají stejnou právní formu (jsou právnickými osobami), pojmově jde v obou případech o veřejný ústav, tj. souhrn věcných a osobních prostředků, s nimiž disponuje subjekt veřejné správy za účelem trvalé služby zvláštnímu veřejnému účelu. Jak Český rozhlas, tak veřejná vysoká škola byly zřízeny proto, aby poskytovaly službu veřejnosti; u veřejné vysoké školy je obsah této služby vymezen v § 1 zákona o vysokých školách, dle něhož veřejná vysoká škola vykonává zejména vzdělávací a tvůrčí činnost. Právní rámec a činnost vysokoškolského ústavu je pak vymezena v § 22 odst. 1 písm. b) a § 34 odst. 1 zákona o vysokých školách, dle nichž je vysokoškolský ústav součástí veřejné vysoké školy a jeho náplní je výkon tvůrčí činnosti a možnost podílet se na uskutečňování akreditovaných studijních programů nebo jejich částí. Dle názoru městského soudu, to, že veřejná vysoká škola i vysokoškolský ústav při své činnosti sledují veřejný zájem, však nevypovídá ještě nic o tom, jaké prostředky – zda veřejnoprávní, nebo soukromoprávní – užívá daná veřejná vysoká škola vůči vysokoškolskému ústavu při výkonu svých pravomocí. Stejně tak pro hodnocení povahy vztahu mezi rektorem veřejné vysoké školy a ředitelem vysokoškolského ústavu není významné, že funkce rektora je především funkcí veřejnou. Podstatné je, zda i funkce ředitele vysokoškolského ústavu má povahu veřejné funkce. Městský soud odkázal na § 34 odst. 4 a 5 zákona o vysokých školách, podle kterého je ředitel vysokoškolského ústavu oprávněn jednat za veřejnou vysokou školu pouze ve věcech, o nichž to stanoví vnitřní předpis této školy. Pravomocí ředitele vysokoškolského ústavu je jmenovat a odvolávat se souhlasem akademického senátu veřejné vysoké školy vědeckou radu nebo uměleckou radu nebo na neuniverzitní škole akademickou radu vysokoškolského ústavu. Z výčtu pravomocí ředitele ústavu a jeho postavení v rámci veřejné vysoké školy je dle městského soudu zřejmé, že nejde o veřejnou funkci, a to ani při uplatnění kritérií vymezených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 1 As 102/2010 - 80. Městský soud dospěl k závěru, že ředitel vysokoškolského ústavu je především výkonným orgánem vysokoškolského ústavu tam, kde to stanoví vnitřní předpis veřejné vysoké školy, jeho pravomoci se uplatňují výlučně v mezích určených veřejnou vysokou školou nebo v součinnosti s veřejnou vysokou školou (při jmenování a odvolání vědecké, umělecké, akademické rady potřebuje souhlas akademického senátu). Ústav, který ředitel vede, je přitom přímo součástí veřejné vysoké školy. V rámci veřejné vysoké školy, resp. vztahů mezi rektorem a vysokoškolským ústavem, tedy nelze hovořit, slovy Nejvyššího správního soudu, o systému brzd a rovnovah uvnitř instituce (jaký Nejvyšší správní soud spatřuje například ve vztahu rektor – děkan v rámci veřejné vysoké školy). Úloha ředitele je spíše manažerská a odborná (vědecká, umělecká, akademická), zákon nepojímá jeho funkci jako mocenské vyvážení pozice rektora vysoké školy; naopak je jasně stanoveno, že vysokoškolský ústav je součástí veřejné vysoké školy a ředitel vysokoškolského ústavu nemá žádné významné samostatné pravomoci (slovy Nejvyššího správního soudu „mocenskou autonomii“). Požadavek mocenské rezistence ředitele vysokoškolského ústavu vůči jiným osobám v systému státních institucí zde tedy dle městského soudu chybí (viz odstavec 52 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 1 As 102/2010 - 80). Zákon o vysokých školách neupravuje funkční období ředitele; ředitele odvolává sám rektor, bez součinnosti s jakýmkoli jiným orgánem; důvody odvolání ředitele zákon neupravuje ani v obecných rysech; v tom lze dle městského soudu spatřovat zásadní rozdíl oproti postavení děkana, jehož funkce je v rámci veřejné vysoké školy klíčová. Městský soud uzavřel, že