62 Co 336/2016 — Nejvyšší správní soud

Konf 10/2018- 21 - text Konf 10/2018-25 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Tomáše Rychlého, Ph.D., rozhodl o návrhu R. M., zastoupeného Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Obvodním soudem pro Prahu 6, Městským soudem v Praze, Nejvyšším soudem na straně jedné a náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky a ministryní obrany na straně druhé a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 48/2016, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 700 000 Kč: žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, a žalované České republiky - Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í : [1] Podáním doručeným dne 20. 3. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“) R. M. (dále jen „navrhovatel“) navrhl tomuto senátu rozhodnout spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) téhož zákona, který vznikl mezi Obvodním soudem pro Prahu 6 a náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „náčelník GŠ Armády ČR“), ministryní obrany, ve věci náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 700 000 Kč za psychické útrapy způsobené navrhovateli jako vojákovi z povolání jednáním jeho nadřízeného, které nebylo v souladu s § 3 a 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“). [2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu, jeho příloh a předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: [3] Žádostí ze dne 22. 8. 2014 podanou prostřednictvím svého právního zástupce na Ministerstvu obrany se navrhovatel domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, spočívající v zásahu do práva na ochranu osobnosti navrhovatele vzniklé následkem protiprávního jednání jeho nadřízeného ve smyslu ponižování důstojnosti navrhovatele a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující a pokořující nebo urážlivé atmosféry. Stížnost navrhovatele v tomto směru byla shledána jako částečně důvodná vyrozuměním Inspekce Ministra obrany, Generálního inspektora – ředitele Inspekce Ministra obrany ze dne 22. 1. 2014, čj. 242-5/2013-1216. Žádost navrhovatele byla v rámci Ministerstva obrany postoupena náčelníkovi GŠ Armády ČR, o čemž byl navrhovatel zpraven dne 4. 9. 2014. Po splnění výzvy zástupce náčelníka GŠ Armády ČR ze dne 12. 12. 2014, čj. MOCR 325902/2014-1304, k doplnění žádosti, a po opakované urgenci o vydání rozhodnutí, navrhovatel obdržel přípis náměstkyně pro řízení sekce právní Ministerstva obrany ze dne 22. 4. 2015, čj. 189-14/2014-1140, jímž byl navrhovatel odkázán se svým nárokem na soudní řízení s odůvodněním, že „jakkoliv bylo Inspekcí ministra obrany shledáno porušení povinností vyplývajících z § 2 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo obrany má za to, že šlo o jednání vybočující z rámce plnění služebních povinností, o jednání excesivní, které ministerstvo odsuzuje, nicméně jehož případné dopady by měly být prokazovány a posuzovány nezávislou institucí v rámci soudního řízení“. K tomu ještě dále obdržel navrhovatel přípis náčelníka GŠ Armády ČR ze dne 29. 5. 2015, čj. 2199-19/2014-1304, s konstatováním, že v jeho věci „jde o nárok vyplývající z tehdy platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.)“…“a nikoli ze zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a tudíž se nevede řízení ve věcech služebního poměru.“ [4] Navrhovatel tak podal dne 15. 2. 2016 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 6, věcně a místně příslušnému soudu žalované České republiky - Ministerstva obrany. Žalobou se navrhovatel domáhal přiznání náhrady za vznik nemajetkové újmy, vyčíslené ve výši 2 700 000 Kč, která mu měla vzniknout jako vojákovi z povolání v důsledku protiprávního jednání jeho nadřízeného porušením § 2 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v tom smyslu, že podle jejího názoru jde o občanskoprávní nárok a nejedná se o řízení ve věcech služebního poměru s tím, že sice došlo k excesivnímu jednání nadřízených žalobce, avšak tomu se již dostalo morálního zadostiučinění v podobě opakované omluvy žalované. S touto argumentací žalobce nesouhlasil. [5] Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 12. 7. 2016, čj. 19 C 48/201638, řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru obrany (výrok II). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „nárok žalobce (….) vyplývá ze služebního poměru vojáka z povolání, jelikož na daný případ se vztahuje ust. § 2 odst. 4 zák. o vojácích z povolání, dle kterého služební orgán ani voják nesmí zneužívat výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k újmě jiného vojáka nebo k ponižování jeho důstojnosti. V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že služební poměr vojáka z povolání je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejně svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva, byť v mezích zákona. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení náhrady nemajetkové újmy uplatnil, neboť žaloba v občanskoprávním řízení je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.“ Obvodní soud tak dospěl k závěru, že jelikož nárok uplatněný žalobou vyplývá ze služebního poměru vojáka, nejedná se o žádnou z věcí podřaditelnou pod § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, ani věc k projednání a rozhodnutí mu svěřenou § 7 odst. 3 o. s. ř., a proto řízení pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení nejvyššímu ze služebních orgánů, ministrovi obrany, jenž je příslušným stanovit, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne (§ 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). [6] Navrhovatel s uvedeným závěrem Obvodního soudu pro Prahu 6 nesouhlasil a podal proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 7. 2016, čj. 19 C 48/201638, odvolání, v němž rozvinul polemiku se závěrem obvodního soudu ohledně pravomoci civilního soudu rozhodnout o nároku povahy nemajetkové újmy bez ohledu na to, zda imateriální újma vznikla ve služebním poměru vojáka či nikoliv. Též žalovaná brojila proti usnesení obvodního soudu, jelikož podle jejího názoru „žalobcem tvrzený nárok na náhradu nemajetkové nijak zásadně nezasahuje do služebního poměru vojáka (tzn. nevyvolává vznik, změnu či zánik práv či povinností v rámci služebního poměru) a tedy není posuzován dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání ani dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ale jedná se (jak sám žalobce uvádí) o nárok vyplývající z tehdy platného a účinného zákona č. 40/1964 sb., občanského zákoníku“, o kterém by měl tedy rozhodnout civilní soud. [7] Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2016, čj. 62 Co 336/2016-61, napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 7. 2016, čj. 19 C 48/201638, potvrdil (výrok I.), neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož má žalobcem uplatněný nárok svůj základ ve vztazích práva veřejného. Žalobci měla tvrzená újma vzniknout v důsledku chování nadřízených, a to při výkonu vojenské služby u vojenského útvaru, kde působil jako voják z povolání, tedy ve služebním poměru. Ten je přitom upraven právem veřejným, čímž je tak založen veřejnoprávní vztah mezi účastníky řízení. Podle odvolacího soudu je tak nárok na náhradu nemajetkové újmy u vojáka z povolání odvozen z jeho služebního poměru a je potřeba jej uplatnit postupem podle § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., protože jeho projednání civilním soudem brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. [8] Zvláštnímu senátu bylo známo, že proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali navrhovatel i žalovaná (Česká republika – Ministerstvo obrany) dovolání k Nejvyššímu soudu. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 21 Cdo 789/2017. Výsledek tohoto řízení byl významný pro procesní postup v nyní posuzované věci, proto zvláštní senát usnesením ze dne 22. 2. 2019, čj. Konf 10/2018-16, přerušil řízení o kompetenčním návrhu p