10 As 193/2020 — Nejvyšší správní soud

10 As 193/2020- 59 - text 10 As 193/2020 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: JUDr. T. B., Ph.D., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JRD Malešice s. r. o., se sídlem Korunní 810/104, Praha 10, zast. Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2017, čj. MHMP 315050/2017, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 A 98/2017-89, takto: I. Kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné na řízení se zamítají. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát hl. m. Prahy, odbor stavebního řádu (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017 zamítl odvolání žalobce a dalších osob a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru stavebního (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 7. 12. 2015, čj. P 10-105904/2015, o změně územního rozhodnutí o umístění stavby „Obytný soubor Ecocity Malešice – třetí etapa“ a dělení pozemku p. č. X v katastrálním území X. [2] Žalobce se žalobou u městského soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítal nesprávné právní posouzení otázky, zda je pro vydání změny územního rozhodnutí třeba, aby osoba zúčastněná na řízení jakožto stavitelka předložila rovněž stanovisko žalobce a dalších spoluvlastníků části účelové komunikace Univerzitní k možnosti a způsobu napojení stavebního záměru v souladu s § 86 odst. 2 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Tvrdil, že správní orgány špatně posoudily, zda účelová komunikace je, či není samostatnou věcí. [3] Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Zdůraznil, že podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona musí žadatel o územní rozhodnutí předložit stanovisko vlastníků účelové komunikace k možnosti a způsobu napojení. Tato účelová komunikace se rozkládá na dvou různých pozemcích, a to na pozemku p. č. X náležejícím vlastníkům bytových domů umístěných na témže pozemku, včetně žalobce, a na pozemku p. č. X náležejícím v době rozhodování žalovaného České republice se správou Ministerstva vnitra. Žalovaný však chybně bez konkrétního posouzení účelové komunikace Univerzitní dovodil, že je tato účelová komunikace součástí pozemku, a tudíž že postačí, pokud osoba zúčastněná na řízení (stavitelka) doloží pouze stanovisko Ministerstva vnitra jednajícího jménem vlastníka té části účelové komunikace, na jejíž straně se bude stavba napojovat. [4] Městský soud shrnul vývoj judikatury Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu k otázce vymezení, zda se u účelové komunikace může jednat o samostatnou věc, nebo pouze o součást pozemku. Konstatoval, že pro zodpovězení otázky, zda se jedná o součást pozemku, anebo o samostatnou stavbu, jakož i na to navazující otázky, kdo je vlastníkem účelové komunikace, je nezbytné posoudit charakter účelové komunikace a konkrétních skutečností jejího zhotovení. [5] Jestliže žalovaný uvedl pouze obecný názor, že účelová komunikace je součástí pozemku, který vyvodil jen a contrario z § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění po novele provedené zákonem č. 268/2015 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), tedy z okolnosti, že v tomto ustanovení vyjmenované komunikace jsou samostatnou věcí a účelová komunikace zde uvedena není, dopustil se nesprávného právního posouzení. [6] Městský soud dodal, že i kdyby dospěly správní orgány opětovně k závěru, že je účelová komunikace součástí pozemku, nepostačí pouze předložit stanovisko Ministerstva vnitra, zastupujícího vlastníka části účelové komunikace, na níž proběhne napojení. Jedná se totiž pořád o jednu účelovou komunikaci, byť umístěnou na více pozemcích více vlastníků. Je tedy třeba vyžádat si stanovisko podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona od všech spoluvlastníků této komunikace. [7] Důvodnou shledal městský soud rovněž žalobní námitku týkající se porušení § 86 odst. 2 písm. d) stavebního zákona, neboť od vlastníků účelové komunikace nebyla vyžadována smlouva s vlastníkem pozemní komunikace, ačkoli stavební záměr vyžaduje úpravu stávající účelové komunikace. Za nedostatečné označil odůvodnění rozhodnutí žalovaného, který pouze konstatoval, že v daném případě se nejedná o úpravu stávající komunikace, ale o napojení na komunikace vybudovaným sjezdem či nájezdem. Žalovaný ve vztahu k § 86 odst. 2 písm. d) stavebního zákona nehodnotil konkrétní situaci a z jeho rozhodnutí není zřejmé, proč se nemůže jednat o úpravu stávající účelové komunikace, přičemž žalobce v odvolání namítal určitý zásah do stávající komunikace (nutnost odstranit existující obrubníky). Žalovaný ani nevysvětlil, co se rozumí úpravou stávající komunikace. II. Obsah kasačních stížností a vyjádření ke kasační stížnosti [8] Žalovaný (stěžovatel) a osoba zúčastněná na řízení (stěžovatelka) napadli rozsudek městského soudu kasační stížností. [9] Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že i v případě, v němž by účelová komunikace byla součástí pozemku, je třeba zajistit stanovisko všech jejích spoluvlastníků (kterých je v nynějším případě více než 150), což je obtížně technicky proveditelné. Tento závěr městského soudu by znamenal, že by v případě nepředložení stanoviska byť jediného spoluvlastníka nebyly splněny náležitosti žádosti o územní rozhodnutí. Podle jeho názoru by se spíše měla aplikovat ustanovení týkající se podílového spoluvlastnictví a stanoviska by měla vyjadřovat vůli prosté většiny nebo dvoutřetinové většiny podle § 1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku [10] Stěžovatelka namítla, že městský soud v rozporu s obsahem správního spisu dovodil, že se stěžovatel nezabýval konkrétními okolnostmi stavby účelové komunikace Univerzitní. Správní orgány však tuto otázku hodnotily a dospěly k závěru, že se jedná o součást pozemku. Městský soud neuvedl žádný právní názor, o který by opřel své odlišné závěry, a nevycházel ani ze správního spisu, ze kterého vyplývá, že se jedná o součást pozemku. Rozhodnutí stěžovatele je založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu a městský soud nepřípustně nahradil úvahu správních orgánů, aniž měl pro takové posouzení jakékoliv odborné znalosti. Rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť městský soud dostatečně neodůvodnil, proč se odchýlil od rozhodnutí stěžovatele, a konkrétně ani neuvedl, kdo musí vydat stanovisko podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Jeho závěr, že je nutné předložit stanovisko od všech spoluvlastníků účelové komunikace, je v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, která upravují podílové spoluvlastnictví. [11] Dále stěžovatelka poukázala na to, že si nechala vypracovat „Expertní právní posouzení otázek právní existence a vlastnictví účelové pozemní komunikace“ ze dne 23. 6. 2016 (dále jen „expertní posouzení“), které zpracovala INVICTA, advokátní kancelář, s. r. o. Z tohoto posouzení vyplynulo, že účelová komunikace je součástí pozemku, a tudíž její část patří České republice, zatímco druhá část komunikace je ve vlastnictví spoluvlastníků bytových domů. Tento názor potvrdilo i Ministerstvo pro místní rozvoj ve sdělení ze dne 29. 9. 2016, čj. 27728/2016-82, v němž mimo jiné uvedlo, že za této situace postačí předložit stanovisko vlastníka té části komunikace, na kterou bude stavební záměr připojen. Městský soud ani nevymezil, co si představuje pod „konkrétními okolnostmi předmětné účelové komunikace Univerzitní“. Pokud má na mysli její faktické provedení, pak stěžovatelka upozorňuje na to, že stěžovatel nemá pro takové zkoumání potřebné personální ani další vybavení. [12] Rovněž rozhodovací praxe NS se podle stěžovatelky přiklání k tomu, že účelová komunikace je součástí pozemku. Jedná se např. o usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4051/2015, nebo ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3007/2019, či rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011. Ani rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, ve kterém NS konstatoval, že místní komunikace může být samostatnou věcí, není s tímto názorem v rozporu, neboť toto rozhodnutí se nevztahuje na účelové komunikace. [13] Stěžovatelka dále namítla, že ze skutečnosti, že ve výčtu komunikací, které jsou samostatnými věcmi, obsaženém v § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, není zahrnuta účelová komunikace, jednoznačně vyplývá, že účelová komunikace je naopak součástí pozemku. [14] Kromě toho je vnitřně rozporná úvaha městského soudu, že i kdyby se jednalo o součást pozemku, měla by si stěžovatelka obstarat souhlas všech vlastníků účelové komunikac