2 As 366/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 366/2018- 33 - text 2 As 366/2018 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: ŠLÁGR TV, spol. s r. o., se sídlem Dubné 158, Dubné, zastoupená JUDr. Alenou Kroupovou, advokátkou se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2018, č. j. RRTV/6795/2018-zem, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 5 A 108/2018 – 51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně je provozovatelkou televizního vysílání. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 60 odst. 4 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání“) tím, že provozuje televizní vysílání programů TV PÍSNIČKA, COUNTRY No. 1 a Šlágr DECHOVKA prostřednictvím zvláštních přenosových systémů za využití aplikací HbbTV, aniž je k tomu oprávněna podle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání či zvláštního zákona. Za to jí uložila pokutu ve výši 300 000 Kč podle § 60 odst. 7 písm. e) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. [2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí poté zamítl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Dospěl k závěru, že vysílání prostřednictvím platformy HbbTV (Hybrid Broadcast Broadband Television) není vyjmuto z regulace televizního vysílání. Nezáleží na technických prostředcích nebo systémech, kterými je televizní vysílání šířeno. Rozhodující je, že vysílání naplňuje zákonné znaky televizního vysílání. Žalobkyně podle správního spisu provozuje simultánní (lineární) vysílání programů. V prostředí HbbTV jsou samostatná videa řazena dle interní logiky, čímž je zpřístupněna předdefinovaná smyčka. Jelikož na obsah vysílání předmětných programů neměl koncový divák žádný vliv, obsah byl vysílán simultánně a každý z programů byl opatřen vlastním nezaměnitelným logem, jednalo se o lineární vysílání, které je televizním vysíláním. Žalobkyně byla povinna opatřit si platné licence pro své lineární televizní vysílání prostřednictvím HbbTV. [3] Krajský soud dále uvedl, že žalovaná řádně žalobkyni upozornila na porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2016, č. j. RRTV/1390/2016-zem, uložila žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč za neoprávněné vysílání programu ŠLÁGR TV prostřednictvím zvláštních přenosových systémů (internetu). Žalobkyně tak byla opakovaně upozorněna, že pro provozování audiovizuální mediální služby, které naplňuje znaky televizního vysílání, je povinna disponovat platnou licencí bez ohledu na to, jakou technologií je vysílání šířeno a jak je přístup k němu umožněn. Žalobkyně si proto musela být vědoma, že i skrze platformu HbbTV je oprávněna vysílat jen na základě platné licence. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“). [5] Stěžovatelka stručně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil, zda se v případě jejího vysílání jedná o lineární streamované vysílání, pro které je nezbytné disponovat příslušnou licencí. Podle stěžovatelky nedochází k simultánnímu vysílání televizního programu, ale ke zpřístupnění smyčky videí. Nejedná se proto o televizní vysílání ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Žalovaná proto nemá pravomoc dozorovat zpřístupňování takového obsahu. [6] Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že postup žalované lze považovat za zákonný. Upozornění na porušování zákona se jí dostalo pouze ve vztahu k vysílání programu ŠLÁGR TV, nikoliv vysílání programů TV PÍSNIČKA, COUNTRY No. 1 a Šlágr DECHOVKA bez potřebné licence. Stěžovatelka si proto nemohla být vědoma, že i k vysílání prostřednictvím platformy HbbTV potřebuje platnou licenci. Odkazuje přitom na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2014, č. j. 8 As 85/2012 - 88, podle kterého předchozí upozornění plní preventivní funkci tak, aby provozovatel nebyl trestán za jednání, jehož protiprávnosti si nebyl vědom. Smyslem je vymezení hranic mezi jednáním souladným se zákonem a jednáním se zákonem rozporným. Tato povinnost nemohla být splněna ani s ohledem na analýzu žalované přístupnou na jejích webových stránkách, která vysvětluje, že HbbTV je samostatná entita, která není součástí televizního vysílání, a tak lze dovodit, že žalovaná není orgánem dozoru nad jejím obsahem. [7] Stěžovatelka dále vytýká napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Krajský soud se žádným způsobem nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že materiál žalované ve věci HbbTV obsahoval informace, jež vedly stěžovatelku k závěru, že její jednání není protiprávní. [8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že tvrzení stěžovatelky je pouze snahou vyhnout se regulaci. Stěžovatelka si je dobře vědoma, že již od roku 2010, kdy byla transponována Směrnice o audiovizuálních mediálních službách, je regulováno veškeré televizní vysílání bez ohledu na to, jakou technologií je šířeno a zda je přístup k němu umožněn přes televizní přijímač nebo internetové či mobilní aplikace. Stěžovatelka si musela být vědoma protiprávnosti svého jednání s ohledem na to, že již dříve za ně byla sankcionována. Žalovaná již v roce 2016 stěžovatelce v rámci předchozího správního řízení zdůraznila, že jakékoliv televizní vysílání, které naplňuje definiční znaky podle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je možno provozovat pouze s platnou licencí (bez ohledu na to, jakou technologií je šířeno a zda je přístup k němu umožněn tradičním způsobem nebo přes internet nebo mobilní aplikaci). Pro nyní posuzovanou situaci není významné, že v roce 2016 byla stěžovatelka sankcionována za provozování televizního vysílání programu ŠLÁGR TV prostřednictvím kabelových systémů bez oprávnění, kdežto nyní se jedná o jiný způsob šíření vysílání. Upozorněna na protiprávnost svého jednání byla i při zahájení správního řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaná se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že vysílání stěžovatelky naplňuje znaky televizního vysílání, a proto je povinna být držitelkou licence. [9] Podle žalované stěžovatelka zaměňuje funkcionalitu HbbTV platformy a televizní vysílání prostřednictvím této platformy, které bez ohledu na technologii šíření podléhá regulaci. HbbTV je svázaná s konkrétním televizním programem. Prostřednictvím HbbTV se obecně divák dostane k obsahu souvisejícímu s vysílaným programem, který je mu zpřístupněn díky propojení televizního vysílání s internetem. Tyto služby nejsou součástí původního televizního vysílání, ale internetovou službou provozovatele, a proto je jejich obsah mimo působnost žalované. V případě programů TV PÍSNIČKA, COUNTRY No. 1 a Šlágr DECHOVKA však nešlo vůbec o obsah HbbTV. Jednalo se o situaci, kdy prostřednictvím HbbTV v DVB-T šířeného televizního programu (ŠLÁGR TV) bylo možno po připojení k internetu přes HbbTV přepnout a sledovat televizní programy další. Hbb TV tedy plnila funkci technologie, skrze niž se spouštěl stream jiného programu (nedostupného v DVB-T vysílaném na základě internetové licence). Jakmile je skrze HbbTV zpřístupněno vysílání dalšího programu, jedná se o zcela jiný program, nikoliv pouze doplňkovou službu k původnímu vysílanému programu. Tento další program šířící se prostřednictvím zvláštních přenosových systémů je samostatnou audiovizuální mediální službou, již lze šířit pouze na základě platného oprávnění. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [11] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Podle § 12 odst. 1 věty druhé zákona o provozování ro