3 As 159/2018 — Nejvyšší správní soud

3 As 159/2018- 81 - text 3 As 159/2018 - 85 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Lesů České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, proti žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti Správy železniční a dopravní cesty, s. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018, č. j. 11 A 25/2017-65, takto: I. Kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné na řízení se zamítají. II. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2016, č. j. DUCR-29475/16/Ho, uložil Drážní úřad žalobci podle § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen jako „zákon o dráhách“) povinnost odstranit všechny stromy rostoucí na pozemku p.č. 1325/1, v k. ú. Nová Role, obec Nová Role (dále jen „předmětný pozemek“), které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou ohrozit provoz na regionální dráze Karlovy Vary dolní nádraží – Potůčky v mezistaničním úseku Nová Role – Nejdek, v žel. km 13,100 – 14,100, vlevo i vpravo podél trati, a to za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy – osoby zúčastněné na řízení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne 23. 11. 2016, č .j. 49/2016-130/SPR/3, a rozhodnutí Drážního úřadu potvrdil. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 11 A 25/2017-65, městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] V odůvodnění svého rozsudku městský soud předeslal, že výchozím předpokladem pro aplikaci § 10 zákona o dráhách je existence nebezpečí pro dráhu, jeho odstranění ovšem musí splňovat požadavek nezbytného rozsahu. Prvotním impulsem pro vydání rozhodnutí Drážního úřadu byl v dané věci pád stromu do kolejiště, který způsobil nehodu vlaku. Na základě šetření osoby zúčastněné na řízení pak správní orgány dospěly k závěru, že zdrojem ohrožení dráhy je souvislý lesní porost v jejím okolí, a to s ohledem na vzrůst stromů a jejich vzdálenost od trati. Správní orgány se však omezily pouze na konstatování, že již jen prostá existence stromů představuje pro dráhu nebezpečí, aniž by byl lesní porost podroben dalšímu zkoumání, například, zda jsou stromy ve špatném zdravotním stavu či co bylo příčinou pádu stromu do dráhy vlaku. Tímto postupem došlo podle městského soudu k porušení zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu). [3] Vzhledem k tomu, že správní orgány nezkoumaly stav stromů, které by kvůli své výšce a vzdálenosti od kolejiště mohly do dráhy železnice spadnout, nemohly předložit ani přesvědčivou argumentaci směřující k závěru, že je třeba všechny takové stromy vykácet. Nařízením odstranění všech stromů v dopadové vzdálenosti od trati tak byla porušena též zásada přiměřenosti (§ 2 odst. 3 správního řádu). Opačný výklad by vedl k absurdnímu důsledku, že musí být vykáceny všechny stromy v okolí všech železnic v České republice. Podle městského soudu správní orgány pochybily ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocení v takové míře, že zjištěný skutkový stav nemůže být podkladem pro vydané rozhodnutí. Není případná ani argumentace žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, podle něhož může být nebezpečný i zdravý strom; na základě tohoto závěru totiž nelze paušálně dovozovat, že nebezpečné jsou všechny zdravé stromy. [4] Ani kdyby městský soud připustil, že by prostá existence stromů v okolí železnice znamenala nebezpečí pro životy a zdraví osob, neshledal v napadeném rozhodnutí dostatečný podklad pro závěr, že toto nebezpečí bylo zapříčiněno jednáním žalobce, který by z tohoto důvodu byl povinen provést nezbytná opatření k odstranění tohoto ohrožení na vlastní náklady. Ačkoli za jednání vlastníka pozemku sousedícího s dráhou lze v kontextu § 2900 občanského zákoníku považovat i jeho pasivitu, na základě dosud učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že by se žalobce o vzrostlé stromy nestaral, nemonitoroval jejich stav, a že by tak porušil svoji prevenční povinnost. Z dokumentu „Zápis ze společné pochůzky zástupců Lesy ČR a SŽDC“, se podává, že se dne 25. 11. 2013 uskutečnila společná obhlídka předmětné části dráhy, jejímž účelem bylo stanovení postupu spolupráce žalobce a osoby zúčastněné na řízení při přípravě těžby porostů za účelem omezení rizik spojených s pádem stromů do dráhy. Žalobce se při této příležitosti zavázal provést v letech 2014-2020 kácení stromů, které by svým pádem mohly ohrozit drážní dopravu, zdůraznil přitom, že plošné vykácení lesa není možné s ohledem na požadavky zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Z tohoto zápisu dále vyplývá, že žalobce i v předchozích letech ve spolupráci s osobou zúčastněnou na řízení stromy představující nebezpečí vždy na své náklady odstranil. Krom toho je ze zápisu zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení o existenci vzrostlých stromů v roce 2013 věděla, ale jejich plošné vykácení nepožadovala. Vzhledem k tomu, že opomenutí žalobce nebylo v řízení prokázáno, nelze po něm požadovat, aby stanovené opatření provedl na vlastní náklady. Takový výklad § 10 zákona o dráhách by znamenal, že každý vlastník lesa sousedícího s dráhou odpovídá už za jeho prostou existenci, a v případě, že Drážní úřad dospěje k závěru, že je třeba jej vykácet, musí vlastník kácení provést, a to na vlastní náklady. Dovedeno do důsledku, by lesy v okolí železnice musely být permanentně udržovány ve stavu bránícímu dopadu jakéhokoli stromu do kolejiště; takový požadavek však citované ustanovení na vlastníky lesa neklade. [5] Proti tomuto rozsudku podali žalovaný (dále jen „stěžovatel“) i osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že městský soud neinterpretoval pojem nebezpečí ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách. Není zřejmé, proč městský soud považoval za nebezpečný jen strom nemocný, o němž je jisté, že spadne, nikoli strom zdravý, který by však v okamžiku pádu způsobil stejné důsledky jako strom nemocný. Drážní úřad sleduje postupem podle § 10 zákona o dráhách veřejný zájem na bezpečném provozování drážní dopravy a je povinen zabránit škodám na životech, zdraví a majetku osob na dráze. Nemůže se přitom zabývat mírou pravděpodobnosti pádu stromu na dráhu, ale pouze možnými důsledky takového pádu, které jsou v případě zdravého a nemocného stromu stejné. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 11/01, č. 144/2002 Sb. (dále jen „nález č. 144/2002 Sb.“), z něhož vyplývá, že stav, kdy v důsledku jednání vlastníka ve formě konání či opomenutí vyroste na pozemku strom, který představuje pro dráhu nebezpečí, je stavem protiprávním. Ústavní soud nerozlišoval nemocný a zdravý strom, hovořil toliko o vysazení stromu na nevhodném místě, a nezabýval se tak pravděpodobností jeho pádu. [7] Stěžovatel zastává názor, že nebezpečí pro dráhu představuje každý strom, který by s ohledem na svůj vzrůst a vzdálenost od trati v případě pádu ohrozil život, zdraví a majetek osob. Krom toho predikce pravděpodobnosti pádu stromů markantně klesá při mimořádných klimatických jevech, jakým byla například cyklóna Herwart na podzim roku 2017, kdy na dráhu popadala řada zdravých stromů. Závěry, k nimž městský soud dospěl, svědčí o tom, že pojem nebezpečí pro dráhu posuzoval z hlediska pravděpodobnosti pádu stromu, aniž by vzal v úvahu citovaný nález Ústavního soudu. Nesprávně proto dovodil, že pro stanovení odpovědnosti vlastníka pozemku sousedícího s dráhou, nepostačuje už jen to, že nechal vyrůst stromy v kritické vzdálenosti do kritické výšky. Skutečnost, že žalobce nechal na předmětném pozemku stromy takto vyrůst, nebyla sporná; tato skutečnost podle žalovaného postačuje ke vzniku odpovědnosti žalobce za ohrožení dráhy. [8] Závěr, že žalovaný, respektive Drážní úřad, měli posoudit i zdraví stromů či stav podloží, městský soud nijak neodůvodnil. Bez uvedení důvodu též odmítl argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2358/2013 a svůj názor neopřel o žádný důkaz; neprokázal především, proč by jakýkoli, i zdravý strom, s kritickým vzrůstem a dopadovou vzdáleností neměl představovat nebezpečí podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách. Městský soud měl v tomto smyslu vyzvat žalovaného k předložení důkazů. Takovým důkazem je především statistika mimořádných událostí na trati z let 2014-2017 sestavená stěžovatelkou, z níž se podává, že 93 % stromů, které spadly na dráhu, b