3 As 451/2019 — Nejvyšší správní soud

3 As 451/2019- 51 - text 3 As 451/2019 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Ing. J. R., LL.M., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem Praha 3, Ondříčkova 1304/9, proti žalovaným 1) Policii České republiky - Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 4, Kongresová 2, a 2) Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 11 A 92/2019-45, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] V záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který měl spočívat v tom, že mu příslušníci Policie ČR nařídili ukončit vyklízení bytů č. 13 a č. 14 v jeho vlastnictví na adrese x, které prováděl dne 1. 4. 2019. Konkrétně navrhoval, aby soud postup zasahujících policistů deklaroval jako nezákonný zásah ve smyslu ustanovení § 82 in fine soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [2] Z hlediska skutkového stavu věci považoval městský soud za nesporné, že žalobce pronajal výše označené byty paní Š. Š. a paní Š. M. Dne 1. 4. 2019 se žalobce dostavil spolu s dalšími dvěma muži do bytu paní Š. se záměrem byt vyklidit, neboť měl za to, že nájem (v souladu s uzavřenou nájemní smlouvou a jejím dodatkem) skončil v důsledku nezaplacení nájemného. Nájemkyně zavolala policii a požádala o pomoc s tím, že má v bytě cizí osoby. Přivolaná hlídka na místě konstatovala, že mezi žalobcem a nájemkyní je soukromoprávní spor, který není oprávněna řešit. Zasahující policisté žalobci sdělili, že si nemůže počínat svémocně, ale musí se obrátit na příslušný civilní soud a vyčkat jeho rozhodnutí; poté žalobci nařídili, aby opustil byt paní Š.a upustil rovněž od záměru vyklidit ze stejných důvodů byt paní M. [3] Při vlastním hodnocení věci městský soud zdůraznil, že v řízení podle § 82 s. ř. s. není jeho úkolem jakkoli hodnotit, komu svědčí (hmotné) právo ve sporu mezi žalobcem a nájemkyní, předmětem řízení je toliko hodnocení postupu příslušníků Policie ČR. Rovněž zasahující policisté nebyli povinni ani oprávněni rozhodnout, na čí straně je v soukromoprávním sporu právo. Žalobu shledal nedůvodnou již jen z toho důvodu, že žalobce spatřuje nezákonnost postupu policie právě v řešení této otázky. [4] Městský soud připomněl, že soudní ochranu před nezákonným zásahem, je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu možné poskytnout pouze tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: žalobce musí být (1) přímo (2) zkrácen na svých právech (3) nezákonným (4) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím a (5) byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. V případě žalobce byla sice splněna podmínka čtvrtá – policisté provedli zásah spočívající ve verbálních pokynech, a pátá – pokyny byly adresovány přímo žalobci, nebyly však splněny první tři z těchto podmínek. Žalobce předně vůbec neoznačil žádné veřejné subjektivní právo, do něhož bylo předmětnými pokyny přímo zasaženo. I kdyby městský soud implicitně dovodil, že se jednalo o zásah do práva vlastnického, musel by shledat, že nebyla naplněna podmínka třetí, tedy že se tak stalo nezákonně, tj. že zasahující policisté postupovali v rozporu s určitým právním předpisem. Ostatně ani v tomto ohledu žalobce žádný předpis neoznačil. Městský soud proto konstatoval, že příslušníci Policie ČR postupovali v souladu s § 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“) s cílem chránit veřejný pořádek a bezpečnost osob a majetku. [5] Dále se městský soud vyjádřil k dílčím skutkovým okolnostem případu. Uvedl, že pro posouzení věci nebylo relevantní, zda jeden ze zasahujících policistů mylně označil žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z bytu ze dne 28. 3. 2019 předloženou nájemnicí za „předběžné opatření“. Bylo by totiž možné usuzovat, že policista tím mínil sdělit pouze to, že mezi žalobcem a paní Š. panuje ve věci nájmu bytu spor, který dosud nebyl vyřešen. Žalobci nicméně nebylo zabráněno pokračovat ve vyklízení bytu pouze na základě tohoto dokumentu. Policisté v žalobcově jednání spatřovali nedovolenou svépomoc a správně vyhodnotili, že uvedený spor nejsou oprávněni rozhodnout. [6] Není ani rozhodné, zda žalobce zaslal nájemkyni dne 14. 1. 2019 výpověď z nájmu bytu, zda se nájemkyně vyhýbala jejímu převzetí či zda byla tato výpověď slovy žalobce „realizovatelná“. Tyto otázky není oprávněn v daném řízení řešit ani správní soud. [7] Důvodným neshledal městský soud ani argument, že policisté nevzali v potaz text předložené nájemní smlouvy, konkrétně jejich čl. V odst. 3 a 4. Touto argumentací totiž žalobce de facto požaduje, aby zasahující policisté bezprostředně posoudili, zda nájemní vztah skončil. To ovšem není v možnostech zasahujících příslušníků, respektive ti k tomu nejsou oprávněni. Žalobci nepřisvědčil ani v tom, že by posouzení smlouvy civilním soudem nebylo nutné; je to právě tento soud, který je oprávněn řešit, zda došlo k ukončení nájmu, či nikoli. [8] Městský soud provedl důkaz videozáznamem pořízeným žalobcem; neprováděl však dokazování žalobcem předloženou nájemní smlouvou a doručenkami nepřevzatých dopisů paní Š. a paní M., neboť ty nejsou způsobilé přispět k posouzení věci. Tyto důkazní prostředky nepodávají informace o průběhu události, spočívající v jednání policistů dne 1. 4. 2019, ale mohou přispět toliko k určení, komu svědčí právo v civilním sporu (což není předmětem řízení v dané věci). Ačkoli žalobce nikterak nerozvedl svoji argumentaci k zásahu policistů ve vztahu ke druhému z bytů, který měla v pronájmu paní M., lze podle městského soudu i na tento případ vztáhnout stejné závěry. [9] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [10] Stěžovatel úvodem své kasační stížnosti vylíčil události, které předcházely předmětnému zásahu, a zopakoval svoji žalobní argumentaci. Uvedl, že rozhodně neopustil byt paní Š. dobrovolně; policistům sdělil, že tak učiní až na jejich výslovný pokyn, který následně dostal a uposlechl jej (viz videozáznam). Právě v tomto pokynu spatřuje nezákonný zásah. [11] Podle názoru stěžovatele je policie povinna při zásahu vzít v úvahu podstatu soukromoprávního sporu, jakož i jeho trestněprávní rovinu. Jinak by totiž nebylo možné poskytnout ochranu ani například nájemci, který by mohl být pronajímatelem násilně vystěhován, ačkoli byt užívá oprávněně; naopak by nebylo možné postihnout zloděje či squattery, kteří by se do bytu vloupali a prokazovali se falešnou nájemní smlouvou. Právní řád zná různé formy předběžného opatření – od vazby, přes daňový zajišťovací příkaz po vykázání z bytu. Ve všech těchto případech musí být předběžně posouzeny aspekty, které jsou podstatné pro konečné rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se zajišťovacích příkazů, podle níž správce daně nemusí v rámci zajišťovacího příkazu přezkoumávat daňovou povinnost, a rozhodnutí tedy nemusí být postaveno najisto. Podle stěžovatele tudíž měl žalovaný soukromoprávní spor při zásahu předběžně posoudit a správní soud – byť se nezabývá soukromoprávní stránkou věci - pak měl přezkoumat, zda postup žalovaných byl správný. Veřejné právo je propojené s právem soukromým, proto podstatou zásahu policie je právě vyhodnocení soukromého práva a rozhodnutí, zda jde s větší pravděpodobností o squattera nebo nájemníka. [12] Pokud tedy zasahující policisté měli předběžně vyhodnotit situaci, bylo třeba zkoumat, jaké indicie a důkazy měli v danou chvíli k dispozici. Z toho důvodu je nutné se zabývat tím, jak tito policisté vyhodnotili listiny předložené na místě při zásahu. Žalovaný měl podle stěžovatele na místě všechny informace k tomu, aby vyhodnotil, že podmínky pro ukončení nájemního vztahu byly beze zbytku naplněny. [13] Závěrem kasační stížnosti vyjádřil stěžovatel názor, že v jeho případě byly naplněny i první tři podmínky nezákonného zásahu. Stěžovatel mínil svobodně nakládat se svým majetkem, přičemž toto oprávnění vyplývá přímo z Ústavy a z § 1012 občanského zákoníku – tím byla naplněna první i druhá podmínka. Zásah do vlastnického práva ostatně městský soud implicitně dovodil. Naplnění třetí podmínky spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný zasáhl do jeho práv tím, že mu neoprávněně nařídil opustit jeho vlastní byt a poskytl ochranu jiným osobám. [14] Žalovaná 1) ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapitulovala své vyjádření k žalobě. Dále uvedla, že se městský soud