4 As 383/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 383/2019- 32 - text 4 As 383/2019 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa železnic, s. o., se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2016, č. j. 23/2016-130-SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 A 51/2017 - 59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Drážní úřad (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 19. 2. 2016, č. j. DUCR-10583/16/Vc, nařídil žalobci podle § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen „zákon o dráhách“), provést nejpozději do 30. 4. 2016 nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy, za který označil stromy rostoucí na pozemku p. č. 444/1, v k. ú. Pavlovice nad Mží, ve vzdálenosti 35 m od osy koleje celostátní železniční dráhy Plzeň – Cheb v traťovém úseku Ošelín – Pavlovice, v žkm 400,900 – 401,300 vlevo. Konkrétně žalobci uložil povinnost odstranit všechny stromy, které by mohly svojí výškou vzhledem k dopadové vzdálenosti jakkoliv ohrozit kteroukoli součást dráhy a provoz na ní. Odstranění stromů měl žalobce provést za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy, tj. Správy železniční dopravní cesty, s.o., se kterou byl povinen předem projednat veškeré kroky při odstraňování zdroje ohrožení dráhy. Správní orgán prvního stupně v témže rozhodnutí také z důvodu veřejného zájmu vyloučil podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu odkladný účinek odvolání. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Městský soud především nepřisvědčil žalobnímu bodu, kterým žalobce namítal neurčitost a s tím spojenou nevykonatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Shledal totiž, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně naplňuje požadavky ustanovení § 68 odst. 2 věty první správního řádu, neboť je z něj zcela zřejmé, na které stromy se vztahuje. [5] Ke sporné otázce, zda-li byl správní orgán prvního stupně oprávněn podle zákona o dráhách nařídit žalobci pokácení všech stromů představujících potenciální nebezpečí pro dráhu v důsledku možného dopadu těchto stromů do průjezdního profilu dráhy, městský soud uvedl, že základním předpokladem pro možnost postupu podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, je sice existence nebezpečí pro dráhu, ale má-li nebezpečí spočívat v tom, že na pozemku rostou stromy, které mohou s ohledem na svou výšku a dopadovou vzdálenost do dráhy spadnout, pak nařízení odstranění všech takových stromů musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů do trasy dráhy vyplývá. V posuzovaném případě správní orgán prvního stupně uzavřel, že pro dráhu představuje nebezpečí prostá existence stromů specifikovaných v jeho rozhodnutí, aniž by tyto stromy byly jakkoliv zkoumány. Správní orgán prvního stupně tak nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tudíž podle městského soudu porušil zásadu materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu. [6] V uvedeném postupu správního orgánu prvního stupně shledal městský soud také porušení § 2 odst. 3 správního řádu. Správní orgán prvního stupně nikterak nezkoumal stav stromů, a proto nemohl ani předložit přesvědčivou argumentaci směřující k závěru, že je nutné vykácet všechny v rozhodnutí označené stromy. Pochybil tudíž ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocování v takové míře, že zjištěný skutkový stav nemohl být podkladem pro jeho rozhodnutí. [7] Městský soud také vytkl žalovanému, že jeho výklad § 10 zákona o dráhách a s tím související závěry odporují principu proporcionality. Zohlednění tohoto principu přitom zákonodárce implicitně promítl do zmíněného ustanovení prostřednictvím slova „nezbytná“ (opatření). Je-li uvedeným ustanovením stanovena priorita veřejného zájmu na ochraně dráhy (a v důsledku toho na ochraně života a zdraví cestujících) před jinými zájmy (zde na ochraně lesa), úvaha správního orgánu o stanovení povinnosti k přijetí opatření a stanovení jejich rozsahu musí podle městského soudu zohlednit požadavek na pokud možno minimální zásah do takto omezených práv a zájmů; o opatření nezbytná tedy nepůjde, pokud by nebezpečí (zde spojené s hrozícím pádem stromů) bylo možné odvrátit šetrnějším způsobem. Předpokladem takové úvahy je však dostatečně zjištěný skutkový stav věci; ten však v posuzované věci nebyl naplněn. [8] Jelikož nebylo provedeno šetření ohledně stromů spadlých na železniční trať ani dalších stromů vyrostlých na předmětném pozemku žalobce, nelze podle městského soudu správním orgánům přisvědčit v tom, že se žalobce o stromy nestaral, nemonitoroval jejich stav, a porušil tudíž svou prevenční povinnost. Bez zjištění konkrétních skutkových okolností rovněž nelze učinit závěr, že v důsledku jednání žalobce vzniklo nebezpečí pro provoz dráhy. Podle městského soudu proto nelze po žalobci požadovat vykácení lesa na jeho náklad. Na uvedeném přitom podle městského soudu nemůže ničeho změnit ani argumentace žalovaného, že § 10 odst. 1 zákona o dráhách je nutno upřednostnit před § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon (dále jen „lesní zákon“). Městský soud přitom vyslovil, že obě ustanovení obstojí vedle sebe. K uložení povinnosti provést nezbytná opatření vlastníkovi lesa na jeho náklady však může dojít jen, lze-li existující nebezpečí dovodit z jednání či nedůvodné nečinnosti vlastníka lesa, nikoliv jen z prosté existence stromu nacházejícího se v dopadové vzdálenosti od tělesa dráhy. [9] Městský soud nakonec nad rámec nutného odůvodnění uvedl, že ve správním řízení nebyly naplněny podmínky pro vyloučení odkladného účinku odvolání podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu, podle něhož „[s]právní orgán může odkladný účinek odvolání vyloučit, […] jestliže to naléhavě vyžaduje veřejný zájem“, neboť učinění takového závěru bránil nedostatek skutkových zjištění, na jejichž základě by bylo možné dospět k závěru o naplnění podmínky „naléhavosti“. Výrok o vyloučení odkladného účinku však za situace, kdy je zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které jej obsahuje, sdílí osud tohoto zrušeného rozhodnutí. III. [10] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá shora specifikovaný rozsudek městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [11] Stěžovatel především namítá, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Městský soud v něm totiž nevysvětlil, jak určit, které stromy na nesprávném místě v sousedství dráhy představují nebezpečí ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách, a je tudíž nutné je odstranit, a které ne. Podle stěžovatele tak není zřejmé, co městský soud míní souslovím „stav stromů“ obsaženým v bodě 31 napadeného rozsudku. Nadto podle stěžovatele není „stav stromů“ ani liberačním důvodem z odpovědnosti za porušení povinnosti podle občanského zákoníku. Městský soud také podle stěžovatele v napadeném rozsudku neuvedl, proč by mělo deliktní jednání vlastníka nemovité věci v sousedství dráhy, ať již spočívající v konání (vysazení stromů na nevhodném místě), nebo opomenutí (ponechání stromů, které vyrostly bez přičinění vlastníka na jeho pozemku, na nevhodném místě), v některých případech, kdy podle něj není správní orgán oprávněn nařídit odstranění stromů podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, požívat právní ochrany. [12] Stěžovatel dále v kasační stížnosti zdůrazňuje, že účinné znění § 10 zákona o dráhách bylo do tohoto zákona vloženo zákonem č. 175/2002 Sb., vydaným na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 11/01 ve věci návrhu na zrušení druhé, třetí a čtvrté věty § 10 zákona o dráhách (dále jen „nález sp. zn. 11/01“), a je tedy nezbytné zmíněné ustanovení interpretovat v souladu s tímto nálezem, což městský soud v napadeném rozsudku neučinil. Z uvedeného nálezu přitom podle stěžovatele vyplývá, že nebezpečí pro dráhu představuje jakýkoliv strom na nevhodném místě, tj. v místě, kde zasahuje do průjezdného profilu dráhy nebo by do průjezdného profilu zasáhnout m