4 As 409/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 409/2019- 46 - text 4 As 409/2019 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: AGROMAP s.r.o., IČO: 26476495, se sídlem Hřebíkova 1873/6, Praha 4 - Modřany, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2015, č. j. 1138/520/15, 75228/ENV/15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, č. j. 6 A 3/2016 - 62, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím částečně změnil a ve zbývající části potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí č. j. ČIŽP/43/OOV/SR02/11160027.007/ 13/ZRZ ze dne 14. 1. 2013 (dále též „rozhodnutí inspekce“). Rozhodnutím inspekce byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000 Kč podle § 125g odst. 3 a odst. 6 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), za porušení povinnosti při zacházení se závadnými látkami. Porušení povinnosti se žalobce dopustil tím, že při zacházení se závadnou látkou, konkrétně naftou, ve větším rozsahu nesplnil povinnost podle § 39 odst. 4 a § 39 odst. 4 písm. b) vodního zákona, neboť nepoužíval pro zacházení s ropnou látkou jen takové zařízení, popřípadě způsob při zacházení se závadnou látkou, které jsou vhodné i z hlediska ochrany jakosti vod. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl neurčitost, nesrozumitelnost a nepřehlednost výroku napadeného rozhodnutí. Dále namítl nezákonnost výzvy, kterou ho žalovaný vyzval k odstranění vad odvolání, kdy k odstranění vad odvolání jej měl vyzvat správní orgán I. stupně. Rovněž protokol o kontrolním zjištění byl dle žalobce nezákonný, jelikož se příslušný pracovník správního orgánu I. stupně při kontrole v objektu žalobce neprokázal žádným písemným pověřením a vykonal kontrolu pouze na základě služebního průkazu. Kontrola tak byla provedena v rozporu s tehdy platnou právní úpravou (zejm. § 9 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole). Žalobce dále vytkl žalovanému, že rozhodnutí o uložení pokuty bylo podloženo pouze jediným důkazním prostředkem, a to kontrolním protokolem, který je navíc nezákonný. Zdůraznil, že se nedopustil porušení povinností dle vodního zákona. Pracovník orgánu I. stupně nekontroloval funkčnost zařízení pro signalizaci maximální hladiny závadné látky, přičemž tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce. [3] Žalobce namítl, že není pravdou, že signalizace byla nefunkční. Firma EKOSERVIS pouze v protokolu konstatovala, že je nutno signalizaci zapojit, nikoliv to, že by byla nefunkční. Pakliže by se signalizace zapojila, zjistilo by se, zda byla nefunkční. Jelikož však správní orgán I. stupně toto neprovedl, nemohl dospět k závěru, že signalizační zařízení je nefunkční. Žalobce dodal, že protokol firmy EKOSERVIS jednoznačně prokazuje splnění alespoň jedné z funkcí kontrolního systému pro zjišťování úniku závadných látek, a to konkrétně funkci stanovenou v § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 450/2005 Sb., o náležitostech nakládání se závadnými látkami a náležitostech havarijního plánu, způsobu a rozsahu hlášení havárií, jejich zneškodňování a odstraňování jejich škodlivých následků ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále též „vyhláška“). Žalobce dále správním orgánům vytknul, že se dopustily zřejmé libovůle a nepřípustné diskrece, protože rozšířily výčet povinností vztahujících se na žalobce, když podřadily povinnost předložení výkresové dokumentace podle § 3 odst. 4 vyhlášky pod § 39 odst. 4 ve spojení s odst. 8 vodního zákona. Správní orgán I. stupně navíc neprokázal, že žalobce zacházel se závadnými látkami ve větším rozsahu. Pokud žalovaný pouze uvedl, že se jedná o pochybení správního orgánu I. stupně, které napravil odkazem na příslušné ustanovení vyhlášky, je takový postup nepřípustný. [4] Dále žalobce vznesl námitku litispendence, kdy s předmětným správním řízením mělo souviset správní řízení vedené správním orgánem I. stupně, z něhož vyvstal podnět k tomu, aby správní orgán I. stupně přezkoumal, zda žalobce svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 125g odst. 3 vodního zákona. Žalobce dále namítl prekluzi práva na uložení pokuty, přičemž zdůraznil, že kontrola byla provedena dne 21. 10. 2011, přičemž od jejího provedení do vydání napadeného rozhodnutí uběhla doba více než 4 let a 2 měsíců. Za uvedenou dobu se na farmě Otěšín nestala žádná událost, která by byla spojena s porušením povinnosti na straně žalobce. Správní orgán I. stupně i žalovaný porušili princip materiální pravdy, pokud se nezabývali naplněním materiální stránky deliktu. [5] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že výrok napadeného rozhodnutí nepovažuje za neurčitý ani za nesrozumitelný, neboť je z něj patrno, v jaké části a jakým způsobem žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K tvrzené nezákonnosti výzvy žalovaného městský soud podotkl, že postup žalovaného nelze hodnotit jako nezákonný jen proto, že nebyla dodržena litera zákona upravující hierarchické rozložení povinností mezi správním orgánem I. stupně a nadřízeným odvolacím správním orgánem. Skutečnost, že výzvu podle § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, formuloval a žalobci doručil odvolací správní orgán, a nikoli správní orgán I. stupně, nemění nic na faktickém naplnění práva žalobce být poučen o svých právech ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu. Námitku nezákonnosti protokolu o kontrole soud považoval za spekulativní a účelovou, přičemž žalobce nezpochybnil stěžejní závěr provedené kontroly o odpojení kontrolního systému a teprve s odstupem několika let začal pomocí ní brojit proti způsobu, jakým byl tento závěr učiněn. K námitce nepřípustnosti jediného důkazu soud konstatoval, že v posuzovaném případě nenastala potřeba doplnění dokazování ke zjištění skutkového stavu věci. V rámci provedené kontroly bylo učiněno zjištění, že „uložiště je vybavené signalizací max. hladiny, která však není funkční (není zapojena)“. Provádění dalších důkazů bylo za této situace nadbytečné, a tudíž nehospodárné. [6] Námitku, že na straně žalobce nedošlo k porušení vodního zákona, shledal soud rovněž nedůvodnou. Povinností příslušného pracovníka ČIŽP nebylo prověřovat, zda kontrolní systém, jímž byla vybavena skladovací nádrž, byl funkční v technickém smyslu. Nepřisvědčil ani námitce, že protokol firmy EKOSERVIS prokazuje splnění funkce podle § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky. Kontinuální technické zjišťování těsnosti zařízení, v němž je obsažena závadná látka, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky nelze prokazovat protokolem vyhotoveným firmou, která jednorázově provedla zkoušku těsnosti nádrže. Městský soud dále konstatoval, že správní orgány nerozšířily výčet povinností, když podřadily povinnost předložení výkresové dokumentace podle § 3 odst. 4 vyhlášky pod § 39 odst. 4 ve spojení s odst. 8 vodního zákona. Správní orgán I. stupně prokázal, že žalobce zacházel se závadnými látkami ve větším rozsahu, přičemž žalovaný se touto námitkou zabýval pod bodem 1.1 napadeného rozhodnutí. [7] Závěrem městský soud podotknul, že zahájení předmětného řízení nebránila zákonná překážka jiného probíhajícího řízení ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu. Nepřisvědčil žalobci, že došlo k prekluzi práva na uložení pokuty, přičemž na posuzovaný případ nešlo analogicky uplatnit ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného. Na právnické či fyzické podnikající osoby jsou v souvislosti s mnohdy nikoli zanedbatelnými dopady podnikatelských aktivit do nejrůznějších zákonem regulovaných oblastí kladeny vyšší nároky na jejich odpovědnost za protiprávní jednání. Jednoroční propadná lhůta, která by dle žalobce měla běžet od okamžiku zahájení řízení, takovému požadavku nemůže vyhovovat. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku městského soudu. Žalovaný vyložil ustanovení § 3 odst. 2 vyhlášky tak, že stěžovatel porušil všechny povinnosti uvedené pod písm. a) až písm. e). Správní orgán I. stupně (ČIŽP) však shora citované ustanovení vyložil tak, že stěžovatel měl porušit povinnost pouze podle písm. c), přičemž porušení ostatních povinností mu vytknuto nebylo. Žalovaný tedy vyložil citované ustanovení vyhlášky zcela opačně než ČIŽP, aniž by toto své rozhodnutí jakkoli odůvodnil. Městský soud pak smísil oba závěry do jednoho, přičemž dal za pravdu stěžovateli, ž