1 As 138/2013 — Nejvyšší správní soud

Ars 3/2019- 32 - text Ars 3/2019 - 37 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu ve věcech volebních, ve věcech místního a krajského referenda a ve věcech politických stran a politických hnutí složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Josefa Baxy, Michaely Bejčkové, Radana Malíka, Petra Mikeše, Pavla Molka a Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa Miroslava Sládka, IČ 04814002, sídlem Štefánikova 119/50, Brno, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pindešem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámecká 550, Bučovice, proti žalovanému: Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, sídlem Kounicova 688/26, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. ledna 2019, č. j. UDH-70/2019 a č. j. UDH-71/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2019 č. j. 62 A 20/2019-22 takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí žalovaného, jimiž byl uznán vinným ze spáchání přestupků podle zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta a povinnost nahradit náklady řízení. Zároveň podal žalobce návrh na přiznání odkladného účinku žaloby. [2] Jelikož žalobce nesplnil současně s podáním žaloby poplatkovou povinnost, vyzval jej krajský soud k zaplacení soudního poplatku za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku. Ve lhůtě stanovené soudem požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků. Poukazoval na nedostatek finančních prostředků, který zavinil žalovaný tím, že zablokoval účty žalobce a zabavil veškeré finanční prostředky, které žalobce obdržel od občanů. [3] Krajský soud usnesením ze dne 14. března 2019 č. j. 62 A 20/2019-17 zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků a opětovně jej vyzval ke splnění poplatkové povinnosti. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 19. března 2019, lhůta pro zaplacení soudního poplatku uplynula dne 29. března 2019. Jelikož žalobce k uvedenému dni soudní poplatek nezaplatil, zastavil krajský soud řízení usnesením označeným v návětí. [4] Dne 1. dubna 2019 podal žalobce kasační stížnost proti usnesení č. j. 62 A 20/2019-17, kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků. Tuto kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 11. června 2019 č. j. Ars 2/2019-22, neboť v mezidobí krajský soud rozhodl nyní napadeným usnesením o zastavení řízení, a nastal tak neodstranitelný nedostatek podmínek řízení pro rozhodnutí o kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození žalobce od soudních poplatků. I pokud by totiž Nejvyšší správní soud kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození žalobce od soudních poplatků vyhověl, nemohlo by se tím „otevřít“ pravomocně ukončené řízení před krajským soudem, pročež by věcné projednání kasační stížnosti nemohlo vést k účinné obraně práv žalobce. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení též uvedl, že odmítnutí kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození žalobce od soudních poplatků neznamená, že se žalobce „nemůže domoci nápravy případného pochybení krajského soudu, neboť je oprávněn podat kasační stížnost proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a v něm namítat nezákonné rozhodnutí o neosvobození od soudního poplatku coby vadu řízení před krajským soudem. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z úřední činnosti, [žalobce] takovou kasační stížnost podal“. [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal totiž dne 29. dubna 2019 kasační stížnost i proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení. Tato kasační stížnost je projednávána v tomto řízení. Stěžovatel uplatnil jedinou námitku, a sice že krajský soud zastavil řízení, aniž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2005 č. j. 2 Afs 132/2004-91, č. 608/2005 Sb. NSS. [6] Dne 18. června 2019 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Této žádosti předseda senátu ve věcech volebních, ve věcech místního a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí (dále jen „volební senát“) vyhověl usnesením ze dne 6. února 2020 č. j. Ars 3/2019-30. Pro úplnost volební senát uvádí, že další podmínky řízení jsou splněny, neboť kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem. II. Důvody předložení věci rozšířenému senátu [7] Volební senát při předběžném projednání věci zjistil, že způsob kasačního přezkumu rozhodnutí krajských soudů o neosvobození žalobce od soudních poplatků a rozhodnutí krajských soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu by v určitých situacích mohl vést až k odepření účinné soudní ochrany. Zároveň v judikatuře existuje rozpor ohledně toho, zda lze v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku přezkoumat i rozhodnutí krajského soudu o neosvobození (či částečném osvobození) žalobce od soudních poplatků. [8] V prvé řadě je třeba poukázat na procesní řešení situací, kdy krajský soud po marném uplynutí výzvy k zaplacení soudního poplatku vydané poté, co zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků, zastaví řízení o žalobě ještě předtím, než Nejvyšší správní soud rozhodne o kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků. V takových situacích jsou kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků poté, co je řízení před krajským soudem pravomocně skončeno, odmítány podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 s. ř. s. proto, že (po podání kasační stížnosti) nastal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. [9] Tato judikatura vychází z usnesení ze dne 20. října 2003 č. j. 6 Ads 42/2003-79, v němž Nejvyšší správní soud ve vztahu ke kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, jímž byla v řízení o kasační stížnosti zamítnuta žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro odůvodnění kasační stížnosti (na základě procesní úpravy účinné do 31. prosince 2011, která přípravné úkony v řízení o kasační stížnosti svěřovala krajským soudům), dospěl k závěru, že pravomocné ukončení „hlavního řízení“ je skutečností, která odstraňuje jednu z podmínek řízení – „důvod a zájem na právní ochraně. Zájem na právní ochraně není dán tehdy, je-li každému zřejmé, že soudní řízení v dané věci nemůže mít objektivně žádný užitek. Pokud je tedy podána kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, kterým se zamítá žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů, a stěžovatel si ani poté advokáta nezvolí a namísto toho podá kasační stížnost proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu, a kasační stížnost podaná ve věci samé je následně odmítnuta pro nedostatek právního zastoupení dříve, než je rozhodnuto o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, kterým se zamítá žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů, pozbude stěžovatel v dosud probíhajícím řízení zájem na právní ochraně a nastane neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který nelze v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, kterým se zamítá žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pokračovat a tuto kasační stížnost je třeba odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“. Nutno podotknout, že šestý senát odmítal kasační stížnost v situaci, kdy již bylo „hlavní řízení“ ukončeno pravomocným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, v daném případě kdy již Nejvyšší správní soud pro nesplnění procesních podmínek odmítl kasační stížnost proti rozsudku krajského (za tehdejší procesní úpravy vrchního) soudu. [10] Na usnesení č. j. 6 Ads 42/2003-79 navázal Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 1. února 2006 č. j. 1 As 23/2005-146, jímž odmítl kasační stížnost proti rozhodnutí o tom, že stěžovatel není osobou zúčastněnou na řízení, proto, že krajský soud rozhodl ve věci téhož dne rozsudkem, proti němuž nebyla podána kasační stížnost. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „ať už by rozhodnutí o této stížnosti dopadlo jakkoli, nezměnilo by to nic na tom, že se v předmětné věci nevede a v budoucnu již ani nepovede soudní řízení, v němž by bylo možno práva osoby zúčastněné na řízení vykonávat. I tehdy, dospěl-li by kasační soud k závěru, že městský soud upřel stěžovateli postavení osoby zúčastněné v rozporu se zákonem, nemá, s ohledem na zásadu dispoziční, jíž je řízení ve správním soudnictví