1 Azs 483/2020 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 483/2020- 58 - text pokračování 1 Azs 483/2020 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: S. M., zastoupen Mgr. Petrem Duškem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2020, č. j. MV1865024/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 14 A 28/2020 – 36, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 14 A 28/2020 – 36, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2020, č. j. MV1865024/SO-2019, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. IV. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 23.600 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce Mgr. Petra Duška, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 26. 6. 2019 Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Svou žádost odůvodnil účelem společného soužití se svou matkou, paní L. M., která pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Jako doklady prokazující zajištění prostředků k trvalému pobytu [viz § 70 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců] žalobce předložil mj. platební výměry na daň z příjmů za rok 2018 své matky a jejího manžela – V. M., vyúčtování záloh na pojistné na důchodové pojištění za rok 2018 těchto osob, dále vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období od 9. 1. 2018 do 24. 6. 2019 žalobcovy matky a přehled pohledávek k 3. 6. 2019 manžela žalobcovy matky. [2] Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že společně posuzovanou osobou s žalobcem je jeho matka a dále žalobcův biologický otec, pan V. M., který pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Dle Cizineckého informačního systému bylo manželství žalobcových rodičů dne 17. 8. 2012 rozvedeno a žalobcova matka si následně vzala pana V. M.. Správní orgán I. stupně žalobce vyzval, aby odstranil vady podání žádosti, konkrétně aby doložil rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů – tedy žalobcovy matky – jak to vyžaduje § 4 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce reagoval tak, že došlo k chybnému vymezení okruhu společně posuzovaných osob. Vysvětlil, že jeho matka je s jeho biologickým otcem již sedm let rozvedená a nežije s ním ve společné domácnosti. Dle ukrajinského práva přitom platí, že pokud se rodiče na péči o dítě dohodnou, není třeba o této otázce formálně rozhodovat. Žalobce poté ještě zaslal správnímu orgánu I. stupně podklady týkající se příjmů a výdajů jeho otce, včetně Smlouvy o podnájmu družstevního bytu uzavřené dne 27. 9. 2017 žalobcovým otcem jako podnájemcem. [3] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 31. 10. 2019, č. j. OAM-9533-15/TP-2019, žádost žalobce podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítl, neboť žalobce nedoložil zajištění prostředků k trvalému pobytu na území. Žalobce totiž nepředložil rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do péče matky, a proto správní orgán I. stupně neakceptoval doklady jejího manžela. Ukrajinský rozsudek, který žalobce předložil, řešil pouze rozvod manželů, nikoliv péči o dítě. Určující částka životního minima žalobce podle správního orgánu I. stupně činila 8.420 Kč (3.140 Kč žalobcova matka + 2.830 Kč žalobcův otec + 2.450 Kč žalobce), neboť žalobce doložil potvrzení o studiu. Dle předložených dokladů činí náklady na bydlení celkem 17.514 Kč (2 001 Kč náklady žalobce a jeho matky + 15.513 Kč náklady žalobcova otce). Celková určující částka, kterou byl žalobce povinen doložit jako minimální úhrnný měsíční příjem, se tak rovná částce 25.934 Kč. Žalobce však doložil čisté příjmy pouze ve výši 10.211 Kč počítané z dokladů jeho matky; k příjmům jeho otce správní orgán I. stupně nepřihlédl, neboť z předložených dokladů nebylo možné vypočítat čistou mzdu. [4] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, k němuž rovněž přiložil Smlouvu o úpravě poměrů k nezletilému dítěti po rozvodu manželství, kterou uzavřeli žalobcovy rodiče dne 20. 11. 2019. [5] Žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolání zamítla. Uvedla, že správní orgán I. stupně nesprávně vypočetl náklady na bydlení posuzovaných osob, neboť měly být vypočteny normativní náklady na bydlení pro tři osoby. Určující částka měla činit 23.933 Kč, ovšem ani v tomto případě doložená výše příjmů nebyla dostatečná. II. Napadený rozsudek městského soudu [6] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou městský soud neshledal důvodnou a zamítl ji. [7] Soud uvedl, že v posuzované věci při vymezení okruhu společně posuzovaných osob bylo třeba aplikovat § 4 odst. 1 písm. a) zákona o životním a existenčním minimu, podle něhož se společně posuzují rodiče a nezletilé nezaopatřené děti. Ztotožnil se přitom se správními orgány, že do tohoto okruhu měl být zahrnut žalobcův biologický otec, který prokazatelně nežije s žalobcem ve stejné domácnosti a dle žalobního tvrzení na jeho výživu jakkoliv nepřispívá. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona o životním a existenčním minimu je třeba z hlediska jazykového chápat tak, že rodiče (s ohledem na použitý plurál oba) a nezletilé nezaopatřené děti jsou osobami společně posuzovanými vždy, nestanoví-li zákon o životním minimu jinak. Jedinou výjimku z vytyčeného pravidla stanoví § 4 odst. 3 uvedeného zákona pro případy, pokud „bylo nezletilé nezaopatřené dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu“. Gramatický výklad citovaného ustanovení pak vede k jedinému možnému výkladu, a sice že dítě nebude posuzováno společně s rodičem toliko tehdy, pokud bylo druhému z rodičů svěřeno rozhodnutím příslušného orgánu. Pod pojmem „příslušný orgán“ je třeba v případě tuzemských orgánů rozumět příslušný soud rozhodující v oblasti péče o nezletilé, v případě cizinců pak příslušné zahraniční orgány. [8] Ustanovení § 4 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu má své opodstatnění, neboť uvedený okruh společně posuzovaných osob je postaven na principu vyživovací povinnosti, nikoliv na principu společného užívání bytu (jako je tomu v případě rodičů a zletilých dětí) nebo společného hospodaření [srov. písm. d) téhož ustanovení]. Proto je nerozhodné, zda jsou rodiče manželé, žijí spolu nesezdáni nebo jsou naopak rozvedeni, popř. žijí odděleně. Tyto okolnosti totiž nemají vliv na existenci vyživovací povinnosti rodičů vůči svým nezaopatřeným dětem, která trvá bez ohledu na rozvod rodičů nebo rozdílné místo pobytu. Žalobce v průběhu řízení rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho rodiče nepředložil, a to ani po výzvě správního orgánu I. stupně. Ve spise je založeno pouze rozhodnutí o rozvodu žalobcových rodičů vydané ukrajinským soudem, ovšem toto rozhodnutí se netýkalo úpravy poměrů k nezletilému dítěti (žalobci), ale pouze rozvedení manželství jeho rodičů. Žalobcova matka sice v návrhu požádala soud, aby po rozvodu dítě žilo s ní, ovšem do výroku a odůvodnění rozsudku o rozvodu se její žádost nepromítla. Městský soud se proto ztotožnil s žalovaným, že žalobce nesplnil podmínku stanovenou v § 4 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu, neboť nepředložil rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do péče matky, takže vyživovací povinnost a rodičovská odpovědnost zahrnující rovněž péči o dítě byla v souladu s § 865 odst. 1 občanského zákoníku zachována oběma rodičům rovným dílem. [9] Městský soud si byl zároveň vědom skutečnosti, že uvedený výklad upřednostňuje formálně právní stav oproti stavu faktickému; ve věci nebylo sporu o tom, že biologický otec o žalobce nepečuje a nežije s ním ve společné domácnosti. Současně však zdůraznil, že podmínka stanovená v § 4 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu má své opodstatnění, neboť staví najisto, s kterými osobami má být žadatel o pobytové oprávnění společně posuzován. Tím je rovněž zamezeno případnému účelovému prohlášení cizinců o společném soužití se svými dětmi, pokud by pro ně takové tvrzení bylo výhodné. [10] Za důvodnou nepovažoval soud ani žalobní námitku, že správní orgány měly vést dokazování ohledně obsahu ukrajinského práva, v rámci níž žalobce argumentoval tím, že dle tamějších předpisů není nezbytné autoritativně upravit poměry nezletilých dětí před rozvodem rodičů, pokud se rodiče na péči o dítě neformálně dohodnou. [11] Soud