2 Ads 55/2020 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 55/2020- 31 - text 2 Ads 55/2020 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Sborové centrum, o.p.s., se sídlem Revoluční 609, Staré město, Třinec, zastoupen JUDr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou se sídlem Jablunkovská 2014/40a, Český Těšín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 3. 2019, č. j. MPSV-2019/4462-421/1, ze dne 29. 5. 2019, č. j. MPSV2019/49980-421/1, a ze dne 23. 7. 2019, č. j. MPSV-2019/90902-421/1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2020, č. j. 25 Ad 6/2019 - 50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Beaty Ježowiczové, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutími žalovaného specifikovanými v záhlaví žalovaný zamítl odvolání žalobce proti třem rozhodnutím Úřadu práce ČR, kterými nebylo vyhověno žalobcově žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2018, pokud jde o mzdové náklady zaměstnankyně J. S. Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem (dále „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), rozhodnutí žalovaného zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud shrnul, že rozhodnutí žalovaného stojí na závěru, že J. S. nebyla k žalobci v pracovněprávním vztahu pro absenci znaku závislé práce, kterým je nadřízenost zaměstnavatele a podřízenost zaměstnance, neboť byla jedinou statutární zástupkyní žalobce  zaměstnavatele. Podle krajského soudu však nelze pominout faktickou organizaci žalobce, existenci správní rady a její postavení, jakož i existenci případných vedoucích zaměstnanců. Vykonává-li jediný statutární zástupce zároveň práci na pozici, kde je podřízen svému vedoucímu zaměstnanci, resp. podléhá kontrole jiného orgánu, pak samotná skutečnost, že je jediným statutárním orgánem, nemá na vztah nadřízenosti a podřízenosti vliv. Žalovaný se však ve svých rozhodnutích nezabýval tím, jaký byl obsah náplně práce J. S., jejím přesahem přes výkon funkce statutárního orgánu, ani tím, zda a komu byla při výkonu práce organizačního pracovníka podřízena. K otázce platnosti dodatku k pracovní smlouvě J. S., který za žalobce uzavřel Bc. M. H., který nebyl statutárním orgánem, krajský soud uvedl, že v té době zákoník práce obligatorně nestanovil, že je pracovní smlouva neplatná, pokud ji za zaměstnavatele uzavře osoba, která není oprávněna za něj jednat. Takový následek by mělo pouze jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pokud by žalovaný měl za to, že smlouva je absolutně neplatná, musel rozpor s veřejným zájmem nebo dobrými mravy posuzovat vzhledem k § 1a zákoníku práce, jehož smyslem a účelem je ochrana zaměstnance J. S. ve vztahu k žalobci. Žádná taková skutečnost však není v napadených rozhodnutích uvedena. Poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je jednání, kdy za obě strany podepíše pracovní smlouvu táž osoba, neplatné pouze v případě střetu zájmů. Krajský soud nepřisvědčil závěru žalovaného, že k prodloužení pracovní smlouvy nedošlo proto, že dodatek uzavřela osoba neoprávněná jednat za zaměstnavatele (žalobce), neboť mohlo jít pouze o neplatnost relativní, která nemůže být na újmu zaměstnankyni, a nelze se jí dovolat poté, co již bylo s plněním započato jako v tomto případě (§ 20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, § 582 odst. 2 občanského zákoníku). Ze spisu neplyne, že by se neplatnosti pracovní smlouvy někdo dovolal. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [2] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost. [3] Stěžovatel akcentoval, že právní vztah, jehož obsahem je práce, která není vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, nemůže být považován za vztah pracovněprávní. Příspěvek nelze poskytnout, pokud je jeho zákonnou podmínkou existence pracovněprávního vztahu a v daném případě nejsou znaky závislé práce naplněny. Pracovněprávní vztah nemohl vzniknout, neboť zaměstnancem a jediným statutárním orgánem je táž fyzická osoba. Na rozdíl od krajského soudu nemá za to, že mezi J. S. a případným vedoucím zaměstnancem může existovat vztah nadřízenosti a podřízenosti, když právě ona řídí žalobce. Je přesvědčen, že je třeba i na žalobce vztáhnout závěry judikatury Nejvyššího soudu o souběhu funkcí, i když žalobce není obchodní korporací, ale ředitel je statutární orgán, který řídí činnost žalobce a jedná jeho jménem. Krajský soud neměl stěžovateli vytýkat, že nevzal v úvahu strukturu žalobce, neboť jakákoli podřízenost v rámci pracovněprávního vztahu vůči řídícímu zaměstnanci by byla toliko formální. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, dovozoval stěžovatel oporu pro svůj názor, že absence znaku nadřízenosti a podřízenosti brání nahlížení na danou činnost jako na závislou práci. [4] Druhá námitka se týká sporného prodloužení smlouvy podepsaného za zaměstnavatele Bc. M. H., který nebyl statutárním orgánem žalobce. Stěžovatel je přesvědčen, že jedná-li za jiného někdo, kdo k tomu není oprávněn, takové jednání právnickou osobu zavazuje, pouze když toto jednání dodatečně schválí, k čemuž zde ale nedošlo. Nejde tedy o relativně neplatné jednání, jak uvedl krajský soud, ale o jednání, k němuž ze strany žalobce vůbec nedošlo. Nadto se J. S. nemůže dovolávat toho, že by o skutečnosti, že pan H. není oprávněn za žalobce jednat, nevěděla, neboť tehdy byla jedinou statutární zástupkyní žalobce. Krajský soud podle stěžovatele pominul to, že se jedná o řízení o žádosti, kde je na žadateli, aby svůj nárok, tedy i existenci pracovněprávního vztahu, řádně doložil. Ten však předložil pouze pracovní smlouvu podepsanou za žalobce osobou, která k tomu nebyla oprávněna, a nelze mít bez dalšího za to, že pracovněprávní vztah skutečně vznikl. Další důkazy (např. o uzavření pracovněprávního vztahu ústní formou) žalobce ve správním řízení nedoložil a ze spisu neplyne, že by k uzavření pracovněprávního vztahu došlo. S touto skutečností uvedenou již v napadeném rozhodnutí ze dne 23. 7. 2019 se krajský soud nevypořádal. Žalobce měl jako žadatel prokázat, že J. S. skutečně danou činnost na základě pracovněprávního vztahu (např. založeného ústní formou) vykonávala. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. [5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud dostatečně odůvodnil svůj závěr, že vztah nadřízenosti a podřízenosti není vyloučen jen proto, že zaměstnanec je individuálním statutárním orgánem zaměstnavatele. Stěžovatel se nezabýval tím, jakou náplň práce J. S. vykonávala, ani organizační strukturou žalobce, pouze nesprávně konstatoval, že asistenci osobám se zdravotním postižením je třeba považovat za výkon funkce jednatele. Názor stěžovatele vylučující, aby jakákoli osoba vykonávající funkci individuálního statutárního orgánu právnické osoby mohla pro ni vykonávat jakoukoli práci na základě pracovněprávního vztahu, jde proti ustálené judikatuře týkající se souběhu funkcí. Žalobce je přesvědčen, že činnosti odpovídající pracovní pozici J. S. nespadají mezi činnosti běžně vykonávané statutárním orgánem, nicméně stěžovatel to vůbec nezkoumal, proto nemohl učinit závěr o tom, zda poskytování asistence osobám se zdravotním postižením je v tomto případě prací vykonávanou v rámci pracovněprávního vztahu. Pokud jde o platnost prodloužení pracovní smlouvy, tvrzení stěžovatele, že k jednání za žalobce vůbec nedošlo, nemá oporu v právních předpisech. Pokud smluvní strany uzavřou jakoukoli dohodu, lze zkoumat její neplatnost, ale nelze říci, že k jednání vůbec nedošlo. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Žalobce žádal o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce a jeho zvýšení podle § 78a odst. 3 a 12 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), mj. i na náklady provozního zaměstnance J. S.. Pracovní poměr J. S. vznikl na základě smlouvy dne 2. 1. 2013, přičemž za žalobce jako zaměstnavatele jednal ředitel jako jediný statu