2 As 24/2020 — Nejvyšší správní soud

2 As 24/2020- 21 - text  2 As 24/2020 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. H., zastoupený JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2019, č. j. MSK 144126/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2019, č. j. 20 A 12/2019 - 28, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Opavy (dále jen „prvostupňový orgán“) svým rozhodnutím ze dne 7. 9. 2018, č. j. MMOP 105492/2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žádost žalobce o obnovu řízení o přestupku vedeného u prvostupňového orgánu pod sp. zn. 19304/2016/DOPR/BOP (dále jen „přestupek“). Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím (dále též „napadené rozhodnutí“) zamítl. [2] V řízení o přestupku rozhodl prvostupňový orgán dne 5. 12. 2016 pod č. j. MMOP 137145/2016. Žalobce se proti jeho rozhodnutí dne 25. 1. 2017 odvolal, ale žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2017, č. j. MSK 17281/2017, jeho odvolání zamítl jako opožděné podle § 92 odst. 1 správního řádu. Žalovaný vyšel z předpokladu, že prvostupňové rozhodnutí o přestupku bylo žalobci doručeno dne 19. 12. 2016, a to fikcí podle § 24 správního řádu po neúspěšném pokusu o jeho doručení na adresu trvalého pobytu žalobce. Žalobce proti tomu podal žalobu, v níž zpochybňoval splnění podmínek pro fikci doručení, ale Krajský soud v Ostravě ji rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 20 A 5/2017 - 29, zamítl. II. Řízení před krajským soudem [3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Namítal nicotnost rozhodnutí prvostupňového orgánu a žalovaného pro jejich věcnou nepříslušnost; podle § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, měl o obnově řízení rozhodovat žalovaný jako správní orgán, který o přestupku rozhodl v posledním stupni, a o odvolání žalobce Ministerstvo dopravy, nikoli žalovaný. Žalobce dále rozporoval důvody, pro které správní orgány nevyhověly jeho žádosti o obnovu řízení. Podle žalobce je otázka doručování otázkou skutkovou, neboť podléhá dokazování, a důvodem jeho žádosti o obnovu řízení byly nové, dosud neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které v něm nemohl uplatnit, protože vyšly najevo až po vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost. [4] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pojem „rozhodnutí ve věci“ podle § 100 odst. 1 a 2 správního řádu vyložil jako meritorní rozhodnutí, tj. pouze rozhodnutí podle § 67 odst. 1 správního řádu, kterým bylo v určité věci založeno, změněno nebo zrušeno právo anebo povinnost jmenovitě určené osoby nebo prohlášeno, že určitá osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá; nikoli rozhodnutí, kterými se v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách, tedy i rozhodnutí o zamítnutí opožděného odvolání. Odkázal přitom na odbornou literaturu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 As 302/2018 - 55, č. 3919/2019 Sb. NSS. Žalovaný jako odvolací správní orgán toliko zamítal žalobcovo opožděné odvolání, a jeho rozhodnutí proto nelze pro účely obnovy řízení považovat za rozhodnutí ve věci. Uzavřel proto, že k rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení podle § 100 odst. 2 správního řádu byl věcně příslušný prvostupňový orgán, neboť ten v předchozím přestupkovém řízení rozhodoval ve věci naposledy. [5] Krajský soud dále uvedl, že z takto vymezené přípustnosti obnovy řízení vyplývá, že důvody obnovy se musí vztahovat ke skutkovým okolnostem týkajícím se věci samé. Institut obnovy řízení neslouží k přezkumu procesních otázek. Nejde přitom o to, zda se i v případě procesních otázek může dokazovat, což je zajisté pravdou. Rozhodující je to, že institut obnovy řízení je vyhrazen pouze pro skutkové novoty (ať již jde o nová tvrzení nebo důkazy) ve vztahu k meritu věci. Odkázal přitom na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 302/2018 - 55, s tím, že z výjimečnosti institutu obnovy řízení plyne restriktivní přístup k jeho přípustnosti, a proto se dotýká užšího okruhu rozhodnutí. III. Obsah kasační stížnosti [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozhodnutí krajského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel zaprvé namítá, že příslušným pro rozhodnutí o jeho žádosti o obnovu řízení byl v prvním stupni žalovaný, nikoli prvostupňový orgán, a v druhém stupni Ministerstvo dopravy, nikoli žalovaný, a proto je napadené rozhodnutí nicotné. V té souvislosti připomíná svou žalobní argumentaci: zaprvé, že žalovaným citovaná právní literatura neobsahuje žádný obecně přijímaný a ustálený právní názor, a zadruhé, že v souladu se zásadou bezrozpornosti právního řádu je nutno pojem správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni vykládat jednotně pro správní řád (§ 100 odst. 2 věta třetí) i soudní řád správní (§ 69). Stěžovatel proto rovněž namítá, že krajský soud dostatečně nevypořádal jeho žalobní body. [8] Stěžovatel zpochybňuje použitelnost krajským soudem citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 302/2018 – 55. Uvádí, že vlastnosti, které zmíněný rozsudek přičítá usnesení o účastenství podle § 28 správního řádu, nejsou vlastnostmi, které má rozhodnutí o zamítnutí odvolání z důvodu opožděnosti podle § 92 odst. 1 správního řádu, a proto na něj nelze vztahovat výše uvedené závěry. První odlišností je forma (rozhodnutí v. usnesení), druhou a zásadní odlišností je skutečnost, že rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu se řízení končí; jedná se o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti němuž není přípustný žádný řádný opravný prostředek; nejde o rozhodnutí učiněné v rámci probíhajícího řízení, neboť samo o sobě je rozhodnutím ve věci a završením řízení o odvolání. [9] Zadruhé stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu, že důvody obnovy řízení se musí vztahovat ke skutkovým okolnostem týkajícím se věci samé, a opětovně namítá nedostatečné vypořádání své žalobní argumentace. Upozorňuje, že z § 100 odst. 1 správního řádu plyne omezení obnovy řízení pouze na skutkové otázky, přičemž není vyloučeno, že i otázky procesní budou otázkami skutkovými, které se prokazují a u nichž se mohou objevit nové skutečnosti nebo důkazy, jako je právě otázka doručování. Omezení důvodu obnovy podle § 100 odst. 1 správního řádu spočívá v tom, že lze obnovit řízení, které bylo již ukončeno pravomocným rozhodnutím ve věci. Není rozhodné, zda je tímto rozhodnutím rozhodnutí prvostupňového orgánu o přestupku nebo napadené rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání pro opožděnost podle § 92 odst. 1 správního řádu; tato otázka má vliv toliko na příslušnost k projednání žádosti o obnovu řízení. Řízení bylo totiž nepochybně ukončeno pravomocným rozhodnutím ve věci, ať již prvostupňovým rozhodnutím nebo zamítavým rozhodnutím žalovaného. Ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu proto nebrání tomu, aby bylo obnoveno řízení ukončené rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu. Novými skutečnostmi a důkazy, které mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, mohou být dle stěžovatele i skutečnosti a důkazy, které povedou k závěru, že odvolání proti rozhodnutí o přestupku nebylo opožděné a že odvolací orgán vyřeší věc meritorně jinak. Stěžovatel proto uzavírá, že nelze tvrdit, že institut obnovy řízení neslouží k přezkumu procesních otázek. Kritérium, zda je něco procesní otázka, je totiž pro přípustnost obnovy řízení nerozhodné. Rozhodná jsou toliko kritéria explicitně uvedená v § 100 odst. 1 správního řádu. Žádost stěžovatele o obnovu řízení tedy měla být věcně posouzena, a nikoli zamítnuta s poukazem na nemožnost použití institutu obnovy řízení. [10] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem. [12] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, přičemž žádnou takovou vadu neshledal. [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval ná