3 Azs 5/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 5/2020- 77 - text 3 Azs 5/2020 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. Q. V., zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Praha 7, Ovenecká 78/33, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 A 152/2018-53, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 A 152/2018-53, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalované ze dne 16. 5. 2018, č. j. MV 41451-6/SO-2018, se zrušuje a věc se jí vrací k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech soudního řízení částku 34.684 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Maroše Matiaška, LL. M. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2018, č. j. OAM-911-18/ZR-2017, zrušilo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo vnitra“) žalobci povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovilo žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání žalobce žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 16. 5. 2018, č. j. MV41451-6/SO-2018, a rozhodnutí ministerstva vnitra potvrdila. Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 A 152/2018-53, zamítl. [2] Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že krajský soud vzal za prokázané, že žalobce je jako nezletilé dítě zcela existenčně závislé na své matce, která v současnosti nedisponuje platným pobytovým oprávněním. Platnost povolení k trvalému pobytu žalobcovy matky byla zrušena dne 14. 12. 2011. Nejméně od roku 2012 do 5. 4. 2016 pobýval žalobce z blíže nezjištěných důvodů ve Vietnamu. Se svým otcem, vietnamským státním příslušníkem, není v kontaktu. Na území České republiky žije žalobcův strýc. [3] Krajský soud nepřisvědčil stěžejní žalobní námitce, dle které se správní orgány dostatečně nezabývaly posouzením dopadů jejich rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Konstatoval, že z rozhodnutí žalované je seznatelné, jaké důvody ji vedly k zamítnutí žalobcova odvolání. Předeslal, že zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců vyžaduje splnění dvou podmínek, a to 1) zrušení pobytového oprávnění toho, kdo o cizince pečuje, a 2) rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění musí být přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života cizince. První podmínka byla v projednávané věci bezesporu splněna, neboť matce žalobce byla platnost povolení k trvalému pobytu zrušena dne 14. 12. 2011. Pokud jde o druhou podmínku, krajský soud shledal, že správní orgány obou stupňů si pro posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele opatřily dostatek podkladů. [4] Krajský soud uvedl, že řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu sice je jako řízení zahajované z moci úřední ovládáno zásadou vyšetřovací, podle § 52 správního řádu se však i zde předpokládá aktivní účast účastníků řízení v procesu tvrzení a dokazování. Sama skutečnost, že na území České republiky žije žalobcův strýc, ještě nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Rozhodující je totiž povaha a pevnost rodinných vztahů, kterou žalobce nijak neprokázal. Není tedy vůbec zřejmé, zda vztah k této osobě existuje nad rámec formálních příbuzenských vztahů. Dodal, že správní orgány neodůvodňovaly přiměřenost dopadů rozhodnutí pouze možností žalobce získat jiné pobytové oprávnění, ale pouze tím podpořily závěr, že žalobci není zakázán pobyt na území České republiky, nýbrž (jen) odňat nejvyšší možný pobytový titul. [5] Dále se krajský soud ztotožnil s názorem žalované, že k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí nebylo nutné provést navrhované šetření orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), neboť dokumenty shromážděné správními orgány postačují pro závěry, které učinily. Konstatoval, že správní orgány postupovaly v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2007, č. j. 3 As 32/2006-52, podle něhož záleží na správním orgánu, v jakém rozsahu bude zjišťovat skutkový stav. Provedení důkazu navrženého účastníkem tak může správní orgán odmítnout, je-li takový důkaz nadbytečný. Připomněl také, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu není nezbytné, aby se správní orgány vyjadřovaly ke každému jednotlivému aspektu posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce dle § 174a zákona o pobytu cizinců, jestliže zjištění ke konkrétnímu kritériu nic rozhodného nepřináší; naopak „je třeba zdůraznit, co je rozhodné a jaký celkový závěr zjištěné skutečnosti opřené o důkazy přinášejí“. Přisvědčil proto žalované, že vzhledem k nízkému věku žalobce a jeho předchozímu dlouhodobému pobytu v zemi původu, si na území České republiky nemohl vytvořit dostatečné soukromé vazby; naopak by nebylo v jeho zájmu, kdyby zde měl pobývat bez své matky. [6] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel trvá na tom, že posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu do jeho soukromého a rodinného života je v napadeném rozhodnutí poměrně vágní, obsahuje pouze stručný výčet jeho rodinných vazeb, nikoli jejich zhodnocení. Namítá, že součástí práva na respektování soukromého a rodinného života, garantovaného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) také nejlepší zájem dítěte. Tento zájem nezjišťovaly ani správní orgány ani krajský soud, proto nemohla být ani řádně posouzena přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. [8] Stěžovateli bylo v době rozhodování žalované 8 let a v době rozhodování krajského soudu 9 let a byl tedy schopen ve věci formulovat vlastní názor. Povinnost zjistit názor dítěte přitom vyplývá z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), i z judikatury ESLP a Ústavního soudu. Důvody nezapojení stěžovatele do rozhodování o jeho pobytovém titulu přitom absentují jak v rozhodnutí žalované, tak v napadeném rozsudku. Namísto toho byl názor a nejlepší zájem stěžovatele zjišťován pouze prostřednictvím jeho právního zástupce. Ten několikrát poukazoval na vhodnost zapojení OSPOD; povinností advokáta totiž není objektivně prošetřovat nejlepší zájem dítěte. Vzhledem k tomu, že OSPOD disponuje zákonem svěřenou kompetencí i potřebnou odborností k zjišťování zájmu dítěte, nemůže obstát závěr, že jeho šetření není třeba. Otázku, co je v nejlepším zájmu stěžovatele, správní orgány nemohly samy zodpovědět. [9] Co se týče vztahu stěžovatele k jeho strýci žijícímu na území České republiky, má stěžovatel za to, že zjištění správních orgánů byla v tomto směru nedostatečná. Matka stěžovatele tuto vazbu při výslechu na policii zmiňovala, ovšem z žádného z provedených důkazů neplyne její charakter (hloubka, trvalost, pevnost). Bylo proto na krajském soudu, aby v tomto směru dokazování doplnil; k tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 6 As 262/2014-26. Krajský soud namísto toho předjímal závěry, pro které neměl oporu ve správním spisu. [10] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel objasnil okolnosti svého pobytu s matkou na území Vietnamu v letech 2012 až 2016. Stěžovatel se narodil na území České republiky, na naléhání jeho otce však celá rodina přesídlila do Vietnamu, neboť otec neměl v České republice širší rodinné a sociální zázemí. Ve Vietnamu však byli stěžovatel i jeho matka vystaveni fyzickému, psychickému i sexuálnímu týrání ze strany otce stěžovatele, který je závislý na alkoholu a gamblingu. Stěžovatel přestal téměř mluvit, bál se, a kvůli těžkým depresivním stavům byl v péči psychologa v Hanoji. Tuto situaci se matka stěžovatele rozhodla vyřešit útěkem do České republiky, i poté jí však manžel opakovaně vyhrožoval. V České republice se zdravotní stav stěžovatele zlepšil, našel si kamarády, má zde širší rodinu a navštěvuje základní školu. V případě návratu do Vietnamu se matka stěžovatele bojí pomsty ze strany manžela. Matka stěžovatele i po letech popisuje tyto zážitky jako peklo a pro nedostatek důvěry v této choulostivé záležitosti se nesvěřila ani správním orgánům, ani svému předchozímu právnímu zástupci. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na protokol o v