5 As 101/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 101/2020- 29 - text  5 As 101/2020 - -32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Vinohradská 3217/167, Praha, zast. Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem pplk. Sochora 727/27, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. 14 A 181/2018 - 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 12. 6. 2018, č. j. UOOU-12027/17-24. [2] Tímto rozhodnutím předsedkyně žalovaného zamítla rozklad stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2018, č. j. UOOU-12027/17-14, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za spáchání přestupku podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), kterého se dopustila tím, že dne 20. 11. 2017 v čase 19:25 v pořadu Krimi zprávy zveřejnila informace o zdravotním stavu osoby svědka a poškozeného v trestním řízení (subjektu údajů) společně s jeho jménem (včetně informace o tom, že jde o nově změněné jméno) a informaci o jeho předchozím odsouzení, čímž zpracovala citlivé údaje bez souhlasu subjektu údajů, přičemž se nejednalo o některý z případů podle § 9 písm. b) až i) zákona o ochraně osobních údajů, ve kterém by souhlas subjektu údajů nebyl nezbytný. [3] Stěžovatelka uvedeného dne odvysílala reportáž situovanou v budově odvolacího trestního soudu, která se týkala trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci (AIDS). Odvolací soud zprostil viny obžalovaného, a to dle reportáže proto, že poškozený a svědek (subjekt údajů) byl shledán nevěrohodným. Ten se podle své výpovědi měl od obžalovaného nakazit virem HIV. Stěžovatelka konkrétně v reportáži uvedla: „[…] Jednoho z těchto partnerů prý jen shodou okolností nenakazil, druhého ale údajně ano a v současnosti už trpí nemocí AIDS. S.(obviněný; poznámka soudu) ale důrazně popírá, že by s tímto mužem měl někdy pohlavní styk. A částečně za pravdu dnes dal S. i znalec z oboru psychologie. Korunního svědka, který se mimochodem nedávno přejmenoval na J. D., označil za nevěrohodného. Lidově řečeno nevypovídal pravdu o tom, co se stalo. Mimochodem dokládá to i jeho trestní rejstřík, kdy byl celkem čtrnáctkrát trestaný pro majetkovou trestnou činnost.“ [4] Po odvysílání uvedené reportáže podala žalovanému podnět k zahájení přestupkového řízení Česká společnost AIDS pomoc, z. s. Žalovaný uložil stěžovatelce pokutu ve výši 20 000 Kč, neboť stěžovatelka zveřejnila údaje o zdravotním stavu a předchozím odsouzení subjektu údajů (tj. citlivé údaje), přičemž uvedla jméno subjektu údajů společně s informací, že se jedná o nově používané jméno, aniž by disponovala jeho souhlasem. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka rozklad, který předsedkyně žalovaného zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila (viz výše). II. Rozhodnutí městského soudu [5] Proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného podala stěžovatelka žalobu. Namítala, že informace o subjektu údajů zveřejnila ve veřejném zájmu, a to v rámci reportáže o trestním řízení, ve kterém vystupoval subjekt údajů jako poškozený a svědek. Reportáž se týkala trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci (AIDS), přičemž v řízení u odvolacího soudu vyšlo najevo, že subjekt údajů touto nemocí skutečně trpí, avšak byl soudem shledán jako nevěrohodný. Přestože subjekt údajů trestní řízení původně sám inicioval, ukázalo se, že šlo pravděpodobně o smyšlené obvinění, proto stěžovatelka musela podat divákům informace tak, aby si o celé kauze mohli učinit vlastní úsudek. Musela tedy vysvětlit, proč byl rozsudek soudu (oproti původnímu odsuzujícímu) zprošťující, neboť jako provozovatel televizního vysílání informuje veřejnost o celospolečensky významném dění, do čehož nepochybně spadá také kriminální činnost. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí neprovedl test proporcionality a bezdůvodně upřednostnil právo na ochranu soukromí před právem na svobodu projevu. Stěžovatelka také zdůraznila, že subjekt údajů informace o svém zdravotním stavu i předchozím odsouzení sám zveřejnil, neboť je uvedl při výslechu před soudem, kterého se účastnila také veřejnost, vč. stěžovatelky, která průběh řízení u soudu natáčela. Závěrem také uvedla, že subjektu údajů plně postačovaly prostředky soukromoprávní ochrany, proto nebylo namístě zahajovat přestupkové řízení. [6] Městský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že stěžovatelka zveřejnila citlivé údaje (údaj o zdravotním stavu a předchozím odsouzení) o subjektu údajů v rozporu s § 9 zákona o ochraně osobních údajů, neboť nedisponovala jeho souhlasem a na zveřejnění se nevztahovala žádná z výjimek uvedených v § 9 písm. b) až i) téhož zákona. Zřetelně zmínila jeho jméno, včetně informace o tom, že se jedná o jméno nově používané. Předmětné informace si tak divák mohl snadno přiřadit ke konkrétnímu člověku, takže dopad jejich zveřejnění do soukromí subjektu údajů byl nemalý. Městský soud dodal, že pro stěžovatelkou deklarovaný cíl reportáže (informování veřejnosti) by postačovalo uvést, na základě jakých skutečností byl vydán zprošťující rozsudek a o subjektu údajů postačovalo hovořit jako o svědku a poškozeném, aniž by bylo zmíněno jeho jméno. Přestože žalovaný neprovedl test proporcionality, zásadní je dle městského soudu ta skutečnost, že se jejich střetem výslovně zabýval. Jak právo na ochranu soukromí, tak právo na svobodu projevu podléhají určitým omezením (nejsou absolutní). Jelikož šlo o citlivé údaje týkající se zdravotního stavu a předchozího odsouzení, neexistoval žádný veřejný zájem na tom, aby stěžovatelka tyto údaje zveřejnila ve spojitosti s konkrétním jménem subjektu údajů. Na tom nic neměnilo ani to, že subjektem údajů byla pravděpodobně osoba, která jiného křivě obvinila z šíření nakažlivé lidské nemoci. Výpověď učiněnou před soudem nelze podle názoru městského soudu považovat za dobrovolné zpřístupnění informací široké veřejnosti, tj. zveřejnění informací samotným subjektem údajů ve smyslu § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů, neboť subjekt údajů vystupoval v pozici svědka, který má v trestním řízení povinnost vypovídat pravdu a nic nezamlčovat; šlo tedy o plnění zákonem stanovených povinností. K možnostem ochrany skrze civilněprávní prostředky městský soud uvedl, že ochrana soukromí je prováděna jak ve formě soukromoprávní, tak i veřejnoprávní, předměty této ochrany však nelze ztotožňovat. Uplatnění veřejnoprávní ochrany nelze podmiňovat předchozím využitím soukromoprávních prostředků ochrany. Městský soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. III. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky [7] Rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdůraznila, že obě práva (právo na svobodu projevu i ochranu soukromí) jsou rovnocenná. Nelze proto pouze odkazovat na zákon o ochraně osobních údajů a fakticky upřednostňovat právo na ochranu soukromí před právem na svobodu projevu. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, č. j. 25 Cdo 3988/2018 - 274, týkající se ochrany osobnosti a práva na informace. Opětovně namítala, že správní orgány neprovedly test proporcionality, který slouží k vyřešení kolize dvou ústavně zaručených práv. Subjekt údajů podle názoru stěžovatelky údaje zveřejnil při veřejném soudním jednání, přičemž trestní řízení také sám inicioval. Pakliže by to neučinil, k žádnému zveřejnění osobních údajů by nedošlo. Subjektu údajů na uplatňování svých práv ani nezáleželo, neuplatnil nárok na náhradu způsobené škody, nebránil se civilní žalobou a nedošlo k jeho stigmatizaci. Podnět k zahájení přestupkového řízení nepodal subjekt údajů, ale Česká společnost AIDS pomoc, z. s. Odůvodnění městského soudu, že se jednalo o plnění povinností vůči trestnímu soudu, proto nepovažovala za dostatečné. [8] Dále v kasační stížnosti namítala, že v rámci své podnikatelské činnosti vytváří zpravodajské pořady, na které se vztahuje zpravodajská licence podle § 89 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Uvedla, že v rámci denního zpravodajství není fakticky možné získávat od každého subjektu údajů jednotlivý souhlas, neb