5 As 14/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 14/2021- 39 - text  5 As 14/2021 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. T., Praha, zast. Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 18 A 12/2020 - 44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve výzvě k prokázání totožnosti stěžovatelky a jejím vykázání z parku Folimanka v Praze dne 22. 4. 2020. [2] Uvedeného dne seděla stěžovatelka se svou dcerou (S. Š., nar. X) bez roušek v parku Folimanka na lavičce. Následně se ke stěžovatelce a její dceři přiblížili (po předchozím upozornění ze strany dalších osob) 3 strážníci žalovaného a požadovali, aby stěžovatelka prokázala svoji totožnost, neboť účinné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 4. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-2/MIN/KAN, zakazovalo všem osobám (s některými výjimkami, které se na stěžovatelku nevztahovaly) pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa), jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének. Poté, co se strážníci ke stěžovatelce přiblížili, si dýchací cesty zakryla dámským spodním prádlem. Na výzvu strážníků stěžovatelka prokázala svoji totožnost, avšak namítala, že nic neporušuje, neboť pokud si od ostatních drží odstup, dýchací cesty mít zakryté nemusí. Uvedla, že se jí s rouškou špatně dýchá, proto si ústa několikrát během jednání s hlídkou odkryla. Strážníci stěžovatelce nabídli, že zavolají lékařkou pomoc, to však odmítla. Jelikož obě (stěžovatelka i její dcera) neustále mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví porušovaly, byly z parku podle § 15 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), vykázány. S tím stěžovatelka nesouhlasila, proto uvedla, že bude s hlídkou nadále komunikovat pouze prostřednictvím svého zástupce, kterému následně telefonovala. Po ukončení telefonického hovoru výzvu hlídky uposlechla a park Folimanka i se svou dcerou opustila. II. Rozhodnutí městského soudu [3] Žalobou podanou k městskému soudu dne 5. 5. 2020 se stěžovatelka domáhala určení, že „zásah žalovaného spočívající ve výzvě a vynucování prokázání totožnosti žalobkyně a jejím vykázání z parku Folimanka v Praze dne 22. 4. 2020 byl nezákonný“. V podané žalobě namítala, že jí strážníci nebyli schopni sdělit přesný odkaz na konkrétní ustanovení, podle kterého má mít nos a ústa zakrytá. Zejména však namítala, že stát nemá podle žádného ustanovení právo nařídit nošení roušek. Opatření Ministerstva zdravotnictví bylo podle jejího názoru nezákonné, postup strážníků byl proto podle jejího názoru „zcela bez právního podkladu“. Jejich postup byl v rozporu se zásadou přiměřenosti, když zjišťovali také totožnost její nezletilé dcery, a zejm. pak, když stěžovatelku i její dceru bez právního důvodu vykázali z parku. Zdůraznila, že není možné sankcionovat nedodržení dané povinnosti, pokud stát pro své občany potřebné pomůcky (roušky) nezajistil. Navíc nebyly zhodnoceny zdravotní dopady nařízení vlády a Ministerstva zdravotnictví. Dále namítala, že nouzový stav, během něhož bylo mimořádné opatření vydáno, je nicotný, stejně jako zmiňované mimořádné opatření. V usnesení o vyhlášení nouzového stavu není totiž uvedeno, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se omezují a jaké povinnosti se ukládají. Tento nedostatek pak vede k závěru, že původní krizové opatření vlády, na jehož základě bylo nošení roušek na počátku stanoveno, je nulitní; totéž pak musí platit pro navazující mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. Závěrem žaloby namítala nenaplnění formální stránky přestupku, neboť vláda vůbec není oprávněna nošení roušek uložit. Stejně tak nebyla naplněna materiální stránka přestupku, neboť stěžovatelka byla na lavičce s dcerou sama, v blízkém okolí nemohl být nikdo ohrožen. [4] Podanou žalobu městský soud rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. V úvodu vlastního posouzení celé věci zopakoval podmínky pro poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. a zdůraznil, že v projednávané věci je sporná pouze podmínka (ne)zákonnosti zásahu žalovaného. Připomněl, že oprávnění strážníků požadovat prokázání totožnosti má oporu v § 12 odst. 2 zákona o obecní policii, konkrétně v písm. b) uvedeného ustanovení, které umožňuje strážníkovi požadovat prokázání totožnosti, jde-li o osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku. Není přitom podstatné, zda jsou strážníci schopni přesně citovat znění zákona, které mělo být porušeno. Podstatné je, aby srozumitelně uvedli důvody, pro které výzvu k prokázání totožnosti činí a které musí být možné podřadit pod některý z důvodů uvedených v § 12 uvedeného zákona. Ostatně, stěžovatelka svými námitkami nebrojila přímo proti tomu, že by výzva nebyla oprávněná, ale především proti tomu, že se měla dopustit přestupku. V té souvislosti namítala nezákonnost mimořádného opatření, jež povinnost nosit roušky ukládalo. [5] Městský soud dále konstatoval, že přestupku se podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni tvrzeného nezákonného zásahu (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), se dopustí ten, kdo nesplní povinnost uloženou mimořádným opatřením vydaným podle § 80 odst. 1 písm. g) nebo podle § 82 odst. 2 písm. m) zákona o ochraně veřejného zdraví. Shora uvedené mimořádné opatření (které je opatřením obecné povahy) přitom bylo vydáno právě podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví. Jelikož stěžovatelka se svou dcerou neměla nasazenou roušku, byla výzva k prokázání totožnosti podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o obecní policii oprávněná. Důvodnost výzvy k prokázání totožnosti přitom není a nemůže být založena na tom, zda se skutečně o přestupek jedná; v takovém případě by předmětný institut pozbyl smyslu. Rozhodné je, že konkrétní okolnosti případu v daném momentu zakládaly podezření z jeho spáchání. [6] Městský soud však neustal u konstatování důvodnosti výzvy k prokázání totožnosti a zabýval se také s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 As 34/2020 - 100, námitkami rozporujícími zákonnost mimořádného opatření. Toto opatření obecné povahy totiž bylo záhy (dne 30. 4. 2020) s účinností od 1. 5. 2021 zrušeno a nahrazeno jiným mimořádným opatřením (č. j. MZDR 15757/2020-10/MIN/KAN). Je proto otázkou, zda měla stěžovatelka reálnou možnost iniciovat přezkum (ať již abstraktní či incidenční) v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s. Po posouzení stěžovatelkou předestřených námitek dospěl městský soud k závěru, že uvedené mimořádné opatření nezákonné nebylo; Ministerstvo zdravotnictví mělo pravomoc jej vydat, tato pravomoc přitom není závislá na vyhlášení nouzového stavu. [7] K námitce nepřiměřeného postupu strážníků při zjišťování totožnosti stěžovatelčiny nezletilé dcery městský soud uvedl, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala deklarace nezákonného zásahu pouze vůči sobě samé. Žalobu podala pouze svým jménem, tomu odpovídal také její petit. Případný nepřiměřený zásah vůči její dceři je tak pro posouzení věci bezpředmětný. A ve vztahu k tvrzenému nepřiměřenému vykázání z parku Folimanka soud dodal, že stěžovatelka nijak blíže nespecifikovala, v čem by měl být postup strážníků nepřiměřený. Jelikož byla její námitka zcela obecná a nijak nekonkretizovaná, uvedl soud, že postup strážníků a priori nepřiměřený neshledal; strážníci zjevně vycházeli z existence mimořádného opatření, které soud nezákonným, ani nicotným neshledal, přičemž jejich postup má oporu v § 15 zákona o obecní policii. K tomuto ustanovení, resp. oprávnění strážníka zakázat vstup na určená místa stěžovatelka nic nenamítla, proto se soud blíže její námitkou nezabýval. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítala, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 As 34/2020 - 100, bylo povinnosti městského soudu posoudit také zákonnost