8 As 111/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 111/2020- 40 - text  8 As 111/2020 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Ing. L. Č., zastoupený JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti žalované: Vysoká škola ekonomická v Praze, se sídlem náměstí Winstona Churchilla 1938/4, Praha, proti rozhodnutí rektorky žalované ze dne 27. 1. 2017, čj. P4159/SPKV/F3/2017, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, čj. 8 A 71/201740, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, čj. 8 A 71/201740, se ruší. II. Rozhodnutí rektorky žalované ze dne 27. 1. 2017, čj. P4159/SPKV/F3/2017, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Milana Zápotočného, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím z 15. 11. 2016, čj. 4159/SPKV/F3/2016, žalovaná stanovila ve smyslu § 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném od 1. 9. 2016, a článku 24 Statutu Vysoké školy ekonomické v Praze z 1. 9. 2016, žalobci poplatek za překročení standardní doby studia zvětšené o jeden rok ve výši 21 000 Kč, a to za dalších (již druhých, pozn. NSS) započatých šest měsíců studia počínajících dnem 20. 10. 2016 (dále „rozhodnutí o stanovení poplatku“). [2] Odvolání žalobce rektorka žalované v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla a potvrdila rozhodnutí o stanovení poplatku. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí o stanovení poplatku, eventuálně zrušení obou uvedených správních rozhodnutí. [3] Městský soud výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Předně neshledal takové nedostatky správních rozhodnutí, jež by způsobovaly jejich nicotnost. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o stanovení poplatku je sice zatíženo vadou spočívající v nesprávném uvedení doby, pro kterou bylo žalobcovo studium přerušeno, přičemž tuto vadu nenapravila rektorka žalované ani v napadeném rozhodnutí. Při výpočtu doby studia však bylo postupováno správně dle příslušných rozhodnutí o přerušení studia, a proto toto pochybení nikterak nezasáhlo do práv žalobce a nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí o stanovení poplatku ani napadeného rozhodnutí. Neshledal ani vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jelikož žalobce vnitřní rozpor namítal na základě účelově vytržených tvrzení, na něž odkazoval bez vztahu k předchozímu textu odůvodnění napadeného rozhodnutí. [4] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že řízení o stanovení poplatku bylo pravomocně skončeno až v době, kdy žalobce již nebyl studentem, a proto mu žalovaná poplatek již nemohla stanovit. Dle městského soudu je pravdou, že žalobce v době, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci (tedy 31. 1. 2017), již nebyl studentem žalované ve smyslu § 61 zákona o vysokých školách. Žalobce ale byl srozuměn s poplatkovou povinností za delší studium. Právní názor žalobce, že není možné rozhodnout o stanovení poplatku vůči osobě, která již nemá status studenta, je pak v rozporu s účelem institutu poplatkové povinnosti za delší studium, která by měla mj. motivovat studenty, aby studium ukončili ve standardní době (navíc prodloužené o jeden rok). K tomu odkázal na rozsudek NSS z 29. 8. 2013, čj. 7 As 46/2013  34, č. 2964/2014 Sb. NSS, a rozsudek městského soudu z 12. 11. 2019, čj. 14 A 91/2018  27, bod 42. Podstatné je, že žalovaná, resp. rektorka žalované, rozhodovala (a rozhodla) o právech a povinnostech žalobce ve vztahu k době, kdy studentem byl a poplatková povinnost mu vznikla. [5] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná, resp. rektorka, měla povinnost poplatek snížit tak, aby výsledná částka odpovídala pouze době od stanovení poplatku do ukončení studia. Dle městského soudu takovou povinnost žalovaná za prvé neměla, a za druhé v době rozhodování rektorky (27. 1. 2017) žalobce studium ukončené neměl, neboť k tomu došlo až 30. 1. 2017. Žalovaná konečně nepochybila ani tím, že nevzala v potaz doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí, které žalobce předložil také až 30. 1. 2017. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [7] Namítal, že městský soud porušil dispozitivní zásadu uvedenou v § 75 odst. 2 s. ř. s. a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť přezkoumal napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů. Stěžovatel se totiž žádným z žalobních bodů nedomáhal přezkumu dob přerušení jeho studia uvedených v napadeném rozhodnutí. Domáhal se zrušení rozhodnutí z důvodu jeho vnitřní rozpornosti, nikoli z důvodu údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu, ze kterého mělo napadené rozhodnutí vycházet. Městský soud však tyto doby přezkoumával a rozsudek založil právě na odlišných dobách přerušení stěžovatelova studia, neboť na základě nich dospěl k závěru, že stěžovateli vznikla poplatková povinnost od data uvedeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Přezkum městský soud navíc založil na listině (rozhodnutí o druhém přerušení stěžovatelova studia z 27. 6. 2016), jež nebyla součástí správního spisu. [8] Městskému soudu stěžovatel též vytknul, že zamítl jeho důkazní návrh, aby žalovaná prokázala doručení rozhodnutí o přerušení stěžovatelova studia do 31. 8. 2016, nikoli až do 1. 9. 2016, které bylo v průběhu jednání provedeno k důkazu. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu městský soud odůvodnil tím, že existenci tohoto rozhodnutí stěžovatel ve správním řízení nezpochybňoval. To však stěžovatel ani nemohl, jelikož žalovaná rozhodnutí předložila až v rámci jednání před městským soudem. O datu konce (druhého) přerušení ke dni 31. 8. 2016 se žádná z listin založených ve správním spise nezmiňuje a k zamítnutí důkazního návrhu tak došlo za situace, kdy obsah spisu svědčí o odlišné době přerušení stěžovatelova studia. V důsledku uvedeného postupu městský soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, protože vycházel z doby druhého přerušení stěžovatelova studia zjištěné na základě rozhodnutí žalované, aniž bylo prokázáno oznámení takovéhoto rozhodnutí stěžovateli. Opřít rozsudek o údaje uvedené v rozhodnutí, jehož oznámení stěžovateli nebylo prokázáno a vůči stěžovateli tedy nemohlo nabýt jakýchkoli právních účinků, dle stěžovatele nelze. [9] Stěžovatel napadl též argumentaci městského soudu uvedenou in eventum (viz bod 34 napadeného rozsudku), podle níž by ani nesprávný výpočet délky stěžovatelova studia, resp. prvního dne druhých započatých šesti měsíců, nemohl mít žádný vliv na stanovení poplatku a jeho výši. Stěžovatel namítl, že máli být zpoplatněno období dalších šesti měsíců studia a těchto dalších šest měsíců studia má ve skutečnosti započít od jiného data, než které vymezuje výrok, je rozhodnutí bez jakýchkoli pochyb nezákonné a takovýto výrok nemůže být správním soudem potvrzen jako zákonný. Navíc za situace, kdy žalovaná alikvotně snižuje výši stanoveného poplatku v závislosti na počtu skutečně odstudovaných dnů z takto započatých šesti měsíců. [10] Městský soud dle stěžovatele pochybil i při zjišťování konce přerušení stěžovatelova studia, tj. data, kdy mělo skončit období, po které stěžovatel neměl být považován za studenta, resp. data, kdy se studentem znovu stal na základě opětovného zápisu. Městský soud, aniž zjišťoval, kdy stěžovatel měl využít práva se do studia opětovně zapsat, nesprávně dovodil, že se stal studentem automaticky následujícím dnem po uplynutí doby přerušení studia vymezené rozhodnutím, tedy hned 1. 9. 2016. Dle napadeného rozhodnutí se však stěžovatel stal studentem až 2. 9. 2016. Městský soud tak nerespektoval, že žalovaná nemá zákonné zmocnění k autoritativnímu opětovnému zápisu osoby, které bylo studium přerušeno, do studia, neboť pominul § 54 odst. 4 a § 61 odst. 1 zákona o vysokých školách, ve znění účinném od 1. 4. 2013. Stěžovatel v uvedeném postupu spatřuje též porušení čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) zakotvující právo občana na vzdělání na vysokých školách, nikoli povinnost. [11] Stěžovatel dále namítl, že městský soud měl zrušit dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. obě správní rozhodnutí pro jejich nesrozumitelnost spočívající ve vnitřní rozpornosti. V rozhodnutí o stanovení poplatku je rozpor jak mezi výrokem a odůvodněním, tak i v rámci samotného odůvodnění. Rozpor mezi výrokem a odůvodněním stěžovatel vidí konkrétně v tom, že doby přerušení stěžovatelova studia uvedené v rozhodnutí i ve výpisu z informačního systému založeném ve správním spise, z nějž rozhodnutí evidentně vycházelo, svědčí tomu, že poplatková povinnost stěžovateli nevznikla od 20. 10.