9 As 109/2020 — Nejvyšší správní soud

9 As 109/2020- 70 - text 9 As 109/2020 - 79 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: JUDr. Mgr. D.N., Ph.D., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, ve věci nezákonného zásahu žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 10 A 194/2019 - 76, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti nezákonnému zásahu žalovaného spatřovanému v přidělení stěžovatele pro opakovanou odbornou justiční zkoušku ke zkušební komisi ve složení: JUDr. J. B., JUDr. S. B., Mgr. T. B., Mgr. Ing. R. H. a JUDr. K.V. [2] Podanou žalobou se stěžovatel domáhal, aby městský soud žalovanému (i.) zakázal vycházet z výsledku opakované odborné justiční zkoušky, konané ve dnech 15. až 18. 10. 2019, a (ii.) přikázal, aby stěžovateli umožnil znovu vykonat opakovanou odbornou justiční zkoušku, a to tentokráte před komisí, jejímiž členy nebudou výše jmenovaní pánové. [3] Předmětem sporu je přípustnost podané žaloby a otázky související s obsazením zkušební komise. II. Rozsudek městského soudu, rozhodnutí o návrhu na opravu odůvodnění rozsudku [4] Městský soud se nejprve zabýval přípustností podané žaloby, zejména otázkou, zda postup žalovaného lze označit za zásah ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O ten by se nemohlo jednat, pokud by se stěžovatel mohl proti tvrzeným vadám justiční zkoušky bránit v rámci žaloby proti rozhodnutí o jejím výsledku. Podaná zásahová žaloba by navíc byla – s ohledem na její petit – nepřípustná z důvodu nevyčerpání jiných prostředků ochrany podle § 85 s. ř. s. Pro nalezení řešení tedy bylo stěžejní posoudit, zda se o výsledku odborné justiční zkoušky vydává rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. [5] Městský soud vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 8 Ans 3/2013 – 63, č. 3090/2014 Sb. NSS, na jehož podkladě zdůraznil, že samotné rozhodnutí zkušební komise o výsledku zkoušky nelze podrobit soudnímu přezkumu, neboť se nejedná o akt veřejné moci a výsledek zkoušky záleží výlučně na posouzení zkušební komise provedeném na základě její odbornosti. [6] Dále v návaznosti na citovaný rozsudek vyzdvihl, že současná právní úprava nestanovuje žalovanému povinnost vydat rozhodnutí, které by deklarovalo negativní výsledek zkoušky. Stěžovatel by mohl docílit vydání takového rozhodnutí pouze podáním žádosti o vydání rozhodnutí v pochybnostech podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v rámci tohoto řízení ani následného soudního přezkumu by však nebylo možné zkoumat procesní otázky týkající se průběhu justiční zkoušky. [7] Podle městského soudu tedy existují tři procesní fáze související s konáním zkoušky, k nimž se vztahuje různý režim soudního přezkumu. Zaprvé, proti zásahům do práv uchazeče, k nimž dochází před konáním zkoušky nebo v průběhu jejího konání, se lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. (viz také rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 As 102/2018  39, č. 3841/2019 Sb. NSS, ve kterém je hodnocena povaha postupu směřujícího k umožnění vykonání odborné justiční zkoušky, a ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 As 276/2018  72, v němž NSS implicitně připustil přípustnost zásahové žaloby proti procesnímu postupu v průběhu zvláštní zkoušky insolvenčního správce). Zadruhé, soudního přezkumu rozhodnutí zkušební komise o výsledku justiční zkoušky se nelze domáhat vůbec. Zatřetí, po neúspěšném vykonání zkoušky se lze žádostí podle § 142 správního řádu domáhat vydání deklaratorního rozhodnutí o negativním výsledku zkoušky; proti takovému rozhodnutí lze podat žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s., avšak soud v řízení o ní může zkoumat pouze vady řízení vedeného podle § 142 správního řádu a soulad výroku deklaratorního rozhodnutí s výsledkem zkoušky určeným zkušební komisí. [8] Stěžovatel v nynější věci tvrdí, že byl na svých právech dotčen nezákonným postupem v průběhu konání zkoušky, který je odlišný od vlastního hodnocení zkušební komise, nemá k dispozici jiný prostředek obrany než žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. Žalobu podanou v nynější věci proto městský soud posoudil jako přípustnou. [9] Následně se zabýval sérií stěžovatelových věcných námitek týkajících se složení zkušební komise. Žádné z nich nepřisvědčil. [10] Zaprvé neshledal nezákonnou praxi v tom, že ministr jmenuje jednotlivé zkušební komisaře a konkrétní zkušební komisi následně sestavuje aparát žalovaného. Podle § 114 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“, se sice odborná justiční zkouška skládá před komisí jmenovanou ministrem spravedlnosti, účelem jmenovací pravomoci ministra však je, aby dbal na dostatečnou odbornost zkušebních komisařů, nikoli aby rozhodoval o konkrétním složení každé jednotlivé komise. S výhradou požadavku, aby pozici předsedy komise vždy zastával soudce (§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 382/2017 Sb., o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce), právní předpisy neurčují žádná konkrétní pravidla pro to, jak mají být komise složeny. Pokud tedy žalovaný podle potřeby operativně sestavuje jednotlivé komise z komisařů, kteří byli jmenováni ministrem, jedná se o postup souladný s účelem zákona. [11] Zadruhé nepřisvědčil námitce, že zkušební komisař JUDr. V. nesplňoval podmínky pro členství ve zkušební komisi z důvodu, že již od roku 2016 nevykonává funkci soudce (podle § 114 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se zkušební komise skládá ze soudců, zaměstnanců působících na ministerstvu a dalších odborníků právní teorie a praxe). Zdůraznil, že odborné kvality JUDr. V., získané mnohaletým působením v justici (několik desítek let ve funkci soudce, od roku 1992 do roku 2015 ve funkci předsedy trestního senátu Vrchního soudu v Praze), skýtají nepochybnou záruku toho, že je schopen posoudit způsobilost uchazeče o složení justiční zkoušky. Byť v důsledku dosažení 70 let nepůsobí jako soudce, nadále jej lze považovat za oborníka z praxe. [12] Zatřetí vyhodnotil jako nedůvodné námitky podjatosti JUDr. V. (na věc sice nelze aplikovat § 14 správního řádu týkající se podjatosti úředních osob, požadavek na nepodjatost zkušebních komisařů však lze dovodit ze základních zásad činnosti správních orgánů). Stěžovatel poukázal na celkem čtyři skupiny okolností, které mají svědčit o relevantním vztahu JUDr. V. k jeho osobě. Podle městského soudu se však nejedná o vztahy natolik intenzivní, aby bylo možné pochybovat o komisařově nepodjatosti. [13] O takovém vztahu nesvědčí skutečnost, že ústavní stížnost JUDr. V. ve věci sp. zn. III. ÚS 897/18 byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost senátem Ústavního soudu, jehož členem je prof. JUDr. J. F., CSc., u něhož stěžovatel působí jako asistent. Byť lze předpokládat, že tato věc byla pro JUDr. V. osobně důležitá, neboť se týkala jeho starobního důchodu, sám stěžovatel se jako asistent soudce, který nebyl ve věci zpravodajem, nepodílel na rozhodnutí ani přípravě konceptu (což ani netvrdil). I kdyby si JUDr. V. stěžovatele s touto věcí nějakým způsobem spojil, s ohledem na jeho znalosti o fungování justice by musel racionálně usoudit, že stěžovatel nemohl mít na výsledek tohoto řízení podstatný vliv. [14] Ještě méně přesvědčivá byla dle městského soudu druhá prezentovaná skutečnost, a sice že JUDr. V. K., manželka bývalého soudce Ústavního soudu JUDr. V. K., u něhož byl stěžovatel v minulosti asistentem, dříve působila jako soudkyně trestního úseku Vrchního soudu v Praze, kde se pravděpodobně setkávala s JUDr. V. Takto vzdálený vztah ani zdaleka nedosahuje intenzity, která by mohla vést k závěru o podjatosti. [15] Důvod pochybovat o nepodjatosti komisaře nezavdává ani další tvrzený důvod, dle kterého byl členem zkušební komise při první stěžovatelově zkoušce jeho blízký kolega JUDr. V. S. Nelze racionálně předpokládat, že by se JUDr. V. svým bývalým kolegou nechával jakkoli ovlivnit při hodnocení stěžovatelova výkonu, ani že by stěžovatele hodnotil jako nevyhovujícího z jakési falešné solidarity s první zkušební komisí. [16] Nejméně přesvědčivý pak byl dle městského soudu poslední tvrzený důvod podjatosti. Stěžovatel v něm poukázal na to, že v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 2332/15 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, který byl zastoupen advo