1 Ads 366/2021 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 366/2021- 78 - text  1 Ads 366/2021 - 80 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: JUDr. L. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2020, č. j. OSZ4936686/MŘí2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Ad 1/2020  59, takto: I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 3. 2020 č. j. OSZ4936686/MŘí2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl námitky žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení ze dne 31. 12. 2019 č. j. OSZ4936685/DKč2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), který rozhodl o zvýšení starobního důchodu žalobci za jednotlivé roky od 1. 3. 2001, kdy mu byl důchod přiznán, a dále rozhodl, že výplata zvýšeného starobního důchodu náleží od 16. 12. 2014. [2] Žalobce se dále bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví nadepsaným rozsudkem zamítl. Nejprve posoudil namítanou nicotnost napadeného rozhodnutí; shledal, že orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra je existující správní orgán, který měl pravomoc ve věci rozhodovat dle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon 582/1991 Sb.). [3] Dále uvedl, že příspěvek za službu (výsluhový příspěvek) nepatří mezi dávky důchodového pojištění. V projednávaném případě soud považoval za klíčový § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, dle kterého příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod, a na něj navazující § 118 odst. 2 téhož zákona, dle něhož při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod. V této souvislosti odkázal též na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 27. 4. 2007 č. j. 5 As 71/2006  86 a další. [4] Závěrem nepřisvědčil výkladovým tezím žalobce, které jsou v rozporu jak s ustálenou judikaturou správních soudů, tak i formulací příslušných právních norem. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a)  d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [6] Její podstatou je široce rozvedená a košatá námitka rozporu napadeného rozhodnutí s právními předpisy, neboť výsluhový příspěvek ve výši 9.962 Kč měsíčně nebyl „překlopen“ na starobní důchod; ten mu byl „vnucen“ toliko ve výši 6.848 Kč. Výsluhový příspěvek je podle jeho přesvědčení dávkou důchodového pojištění, což vyplývá z jím provedené interpretace pojmu sociální zabezpečení ve smyslu § 2 zákona č. 582/1991 Sb. Žalovaný rovněž postupoval nezákonně, pokud mu výplatu tohoto příspěvku zrušil. [7] Na podporu své argumentace citoval celou řadu právních předpisů a provedl vlastní rozbor a interpretaci judikatury správních soudů. [8] Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí podané kasační stížnosti; ta dle něj v zásadě obsahuje totožnou argumentaci (místy zmatečnou), kterou stěžovatel uvedl již v řízení o námitkách podle ustanovení § 88 zákona č. 582/1991 Sb., a následně též v žalobě. Tato argumentace však nemá oporu v právních předpisech a nereflektuje vysvětlení dané situace, kterého se stěžovateli opakovaně ze strany správních orgánů i soudu dostalo. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. „jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ V posuzovaném případě o věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz § 31 odst. 2 s. ř. s.), proto se Nejvyšší správní soud dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná. Výkladem kritérií přijatelnosti se již tento soud v minulosti podrobně zabýval, a to v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [10] Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil. Jak ovšem vyplývá i ze shora citovaného usnesení, je sice v jeho zájmu, aby uvedl, v čem spatřuje přesah svých zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud bez dalšího přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. V nynější věci však soud žádný „přesah vlastních zájmů“ stěžovatele neidentifikoval, neboť v kasační stížnosti nepředestřel žádnou právní otázku, která by byla sporná (kupříkladu v důsledku nejasného výkladu zákona), či která by nebyla v dosavadní judikaturní praxi dosud zodpovězena. [11] Kasační soud ze správního spisu zjistil, že Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení dne 4. 1. 2001 podle § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky rozhodl tak, že dnem 28. 2. 2001 zaniká žalobci nárok na příspěvek na službu v částce 8.652 Kč měsíčně, s odůvodněním, že tento příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod, přičemž nárok na starobní důchod vznikl stěžovateli dnem 1. 3. 2001. Ten následně dne 3. 4. 2001 požádal o přiznání starobního důchodu, který mu byl přiznán v procentní výměře 5.399 Kč měsíčně, v základní výměře 1.310 Kč měsíčně, celkem ve výši 6.709 Kč měsíčně. [12] Stěžovatel v podstatě pouze obsáhle brojí proti aplikaci § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., který ve vztahu k příspěvku za službu uvádí, že „příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod“. Na toto ustanovení pak navazuje § 118 odst. 2 téhož zákona, dle kterého „při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.“ [13] Městský soud zde zcela přiléhavě citoval z rozsudku kasačního soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 5 As 71/2006  86, zabývajícím se vztahem mezi těmito ustanoveními, dle kterého: „Výrazem „nenáleží“ použitým v § 116 odst. 4 zákona totiž zákonodárce vytvořil situaci pro postup dle ustanovení § 118 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod. To znamená, že stanovením, že ode dne vzniku nároku na starobní důchod příspěvek nenáleží, určil hranici – bod, od něhož příspěvek nenáleží, a to do učinění volby oprávněným buď pro příspěvek a poté by při trvajícím nároku byla obnovena i realizace původního nároku, nebo pro starobní důchod a poté by touto volbou zanikl i nárok na příspěvek. Sledoval tím cíl zabránit tomu, aby nemohly být současně vypláceny obě dávky, avšak chtěl umožnit oprávněnému učinit volbu mezi oběma dávkami, což ovšem nešlo bez zachování nároku na příspěvek.” Shodně též i nyní rozhodující senát tento výklad (opakovaně citovaný i další judikaturou – viz například rozsudek ze dne 27. 4. 2007, č. j. 2 As 88/2006  56, pub. pod. č. 1392/2007 Sb. NSS) následuje a nenachází důvody se od něj odchýlit. [14] Z odůvodnění rozsudku ze dne 27. 4. 2007, č. j. 5 As 71/2006  86 vyplývá, že Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud zaujaly stanovisko, že § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., předpokládá souběh nároků na příspěvek a na starobní důchod a dává oprávněnému právo volby mezi těmito dávkami. Vznikneli poživateli příspěvku nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem; starobní důchod si oprávněný zvolí podáním žádosti o přiznání a vyplácení důchodu. Jsouli splněny podmínky nároku na starobní důchod i jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti zvolí starobní důchod, zanikne jeho nárok na příspěvek a volbu již nelze opakovat. Zvolíli oprávněný příspěvek, může o starobní důchod požádat i později, neboť