3 Ads 273/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 273/2020- 31 - text  3 Ads 273/2020 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Brno, Jaselská 197/14, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 1292/25, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2020, č. j. 34 Ad 9/2017-38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2017, č. j. X, žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila své rozhodnutí ze dne 31. 1. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobkyni od 9. 1. 2017 přiznán český starobní důchod v dílčené výši 2 063 Kč měsíčně. [2] Žalovaná konstatovala, že prvostupňovým rozhodnutím byl výpočet českého starobního důchodu proveden zcela správně, a celý postup výpočtu podrobně vysvětlila. Mimo jiné uvedla, že žalobkyně získala na území České republiky české doby pojištění a na území Slovenské republiky slovenské doby pojištění, přičemž žalovaná pro vznik nároku na český důchod přihlédla také k těmto zahraničním dobám pojištění s ohledem na čl. 6 a čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále jen „nařízení č. 883/2004), jež upravují princip sčítání dob pojištění získaných v členských státech EU a výpočet výše poměrné dávky. Žalovaná rovněž ozřejmila, že žalobkyně naposledy před datem 31. 12. 1992 pracovala u zaměstnavatele, jehož sídlo bylo na území dnešní Slovenské republiky. S ohledem na čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, č. 228/1993 Sb., se veškerá doba zaměstnání (respektive doba zabezpečení) žalobkyně získaná do 31. 12. 1992 považuje za slovenskou dobu pojištění. Žalovaná konstatovala, že slovenský nositel pojištění správně určil, že doby zaměstnání získané žalobkyní do 31. 12. 1992 se považují za slovenské doby zaměstnání, a všechny tyto roky zaměstnání ve slovenském důchodu žalobkyně zhodnotil. Slovenský nositel pojištění zaslal žalované formulář E 205 SK ze dne 9. 11. 2016, ve kterém potvrdil dobu pojištění, kterou žalobkyně získala na území Slovenské republiky, včetně federální doby pojištění. Žalobkyně získala dobu pojištění v České republice v počtu 2 839 dnů, a ve Slovenské republice v počtu 11 925 dnů. Jelikož na území České republiky nezískala veškerou potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na český starobní důchod, žalovaná pro účely výpočtu českého důchodu doby pojištění z obou zemí sečetla, a poté provedla dílčení obou složek tohoto důchodu ve smyslu § 61 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalovaná dodala, že z osobního listu důchodového pojištění žalobkyně ze dne 24. 1. 2017 vyplynuly mezery v průběhu dob pojištění získaných na území Slovenské republiky. Slovenský nositel pojištění totiž zaznamenal, že žalobkyně v období od 1. 9. 1971 do 4. 4. 1972 nepracovala, a dále od 12. 1. 2001 do 16. 8. 2004 osobně pečovala o blízkou osobu na Slovensku, avšak nebyla důchodově pojištěna. Obě uvedené doby pojištění proto nebylo možné započítat do celkové doby pojištění pro český starobní důchod. Rovněž v měsíci prosinci 2008 nebyla žalobkyně účastna českého důchodového pojištění, neboť za tento měsíc uhradila pouze pojistné na zdravotní pojištění, avšak nebyla přihlášena k dobrovolnému důchodovému pojištění a ani nebyla osobou samostatně výdělečně činnou. [3] Proti tomuto rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou. Uvedla, že v rozhodnutích správních orgánů jsou uváděny nesprávné doby pojištění jak v České, tak Slovenské republice, kde má žalobkyně od narození trvalý pobyt. Namítla, že Slovenská republika jí nezapočítala a neevidovala opatrování sestry M. Š. od 1. 9. 2012 do 8. 9. 2016. Slovenská republika jí také nesprávně ohodnotila odpracované roky, což žalobkyně napadla u soudu, který věc doposud řeší. Z důvodu tohoto pochybení považovala žalobkyně výpočet odpracovaných roků za nesprávný. Žalobkyně dále namítla, že podle „vyjádření české strany“ je brána jako občanka České republiky a jí odpracované roky jsou hodnoceny jako roky odpracované v cizině na Slovensku. Žalobkyně je však občankou Slovenské republiky. Zmatky v jejím občanském zařazení způsobila Slovenská republika, která jí „podvodem odhlásila“ a nechala zařadit mezi české občany, čímž byl v otázce jejího občanství vyvolán chaos. Proto jsou i procenta při výpočtech důchodu zkreslená jak v České, tak Slovenské republice. [4] Krajský soud v Brně žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že výpočet českého dílčího starobního důchodu žalobkyně byl proveden v souladu se zákonem o důchodovém pojištění a koordinačními nařízeními Evropské unie, přičemž žalovaná do osobního listu důchodového pojištění žalobkyně správně zaznamenala jak dobu pojištění, tak i vyměřovací základy získané v rozhodném období a vyloučenou dobu. K námitkám žalobkyně o neuznání opatrování její sestry od 1. 9. 2012 do 8. 9. 2016, a obecně o nesprávném hodnocení odpracovaných roků na Slovensku krajský soud uvedl, že žalovaná vyhotovila osobní list důchodového pojištění o dobách pojištění ve Slovenské republice v rozsahu, v jakém jí byly podklady předány a potvrzeny slovenským nositelem pojištění. Žalovaná nemohla osobní list důchodového pojištění vyhotovit jinak, než jak doby pojištění na území Slovenské republiky závazně potvrdil slovenský nositel pojištění na příslušném formuláři. Fakticky tak musela bez dalšího předmětné údaje převzít pro výpočet českého důchodu a nijak je nerozporovat. Máli žalobkyně k údajům předloženým slovenským nositelem pojištění výhrady, musí se nápravy domáhat na Slovensku. Podle výsledku žalobkyní zmiňovaného soudního sporu, vedeného ve Slovenské republice, bude případně možné přehodnotit neuznání sporných dob pojištění a potvrdit je slovenským nositelem pojištění jako skutečné doby pojištění. Krajský soud dále uvedl, že k námitce, dle které měly být nesrovnalosti také v době pojištění získané na území České republiky, se pro její obecnost nelze konkrétně vyjádřit. Podotkl však, že české doby pojištění jsou v osobním listu důchodového pojištění vyznačeny ve shodě s dobou zaměstnání žalobkyně v České republice. Dále vysvětlil, proč jsou v osobním listu důchodového pojištění uvedeny společně doby pojištění žalobkyně z České i Slovenské republiky, a ujistil žalobkyni, že je nadále občankou Slovenské republiky. Žalovaná předmětným výpočtem a přiznáním dílčího českého důchodu nijak nepřehodnotila občanství žalobkyně, a ani doby zaměstnání žalobkyně nezařadila či neoznačila jako doby zaměstnání v cizině. Krajský soud uzavřel, že výpočet českého dílčího starobního důchodu byl proveden ve všech ohledech správně, přičemž změní-li v budoucnu slovenský nositel pojištění přehled dob pojištění evidovaných u žalobkyně na území Slovenské republiky, i žalovaná provede přepočet českého důchodu žalobkyně. [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka uvedla, že aplikace hraničního určovatele sídla organizace ke dni rozdělení ČSFR na její případ vedla k přiznání výrazně nižšího starobního důchodu, než který by jí náležel bez aplikace tohoto určovatele. Dále namítla, že žalovaná měla provést srovnávací výpočet důchodu mezi úhrnem dílčích starobních důchodů přiznaných stěžovatelce a úhrnem starobních důchodů, kterých by stěžovatelka dosáhla v případě, že by pro účely stanovení výše českého starobního důchodu byly použity jak doby získané stěžovatelkou po roce 1993 na území České republiky, tak doby získané stěžovatelkou do 31. 12. 1992 na území bývalého Československa. Za předpokladu negativního rozdílu pak měl být starobní důchod dorovnán. Stěžovatelka konečně vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského soudu, že žalovaná musela vystavit osobní list důchodového pojištění toliko na základě údajů potvrzených slovenským nositelem pojištění, aniž by byla oprávněna tyto údaje jakkoliv rozporovat. Tento postup žalované stěžovatelku poškodil a vedl k přiznání nižšího důchodu, než jaký jí náleží. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že argumentace potenciálním dorovnáním dávky nereflektuje podstatu věci (o přiznání dorovnávacího příspěvku podle § 106a zákona o důchodovém pojištění je nezbytné požádat, tj. orgán sociálního zabezpečení se otázkou nároku nezabývá ex offo). Proti aplikaci čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení stěžovatelka brojí bez bližšího vysvětlení. Aplikace tohoto článku přitom byla, ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, zcela jednozn