4 Afs 153/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 153/2020- 32 - text  4 Afs 153/2020-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. P., zast. Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou, se sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2019, č. j. 4278/19/510041456712736, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 4. 2020, č. j. 65 Af 1/201936, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) vyzval žalobce jako ručitele výzvou ze dne 28. 8. 2018, č. j. 1699833/18/310670462803549 (dále jen „rozhodnutí ze dne 28. 8. 2018“), k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 97.200 Kč (dále jen „daňový nedoplatek“) podle § 41 odst. 2 zákonného opatření č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2016 (dále jen „zákonné opatření“), ve spojení s § 171 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Důvodem bylo neuhrazení tohoto daňového nedoplatku daně z nabytí nemovitých věcí ve lhůtě jeho splatnosti poplatníkem EFEKTA ESTATE s.r.o., v likvidaci, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno (dále jen „daňový subjekt“). [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správce daně. II. [3] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 65 Af 1/201936 (dále jen „napadený rozsudek“). [4] Krajský soud předeslal, že smyslem a účelem institutu ručení v daňovém řádu je zajištění splnění veřejnoprávní povinnosti platit daně jinou osobou namísto daňového subjektu, který daň nezaplatil. Ohledně hmotněprávních podmínek pro vznik ručení odkázal na § 41 odst. 2 zákonného opatření, podle kterého náleželo žalobci postavení ručitele za zaplacení daně z nabytí nemovitých věcí daňovým subjektem. V kupní smlouvě ohledně prodeje nemovitých věcí se žalobce s daňovým subjektem nedohodli, že poplatníkem této daně bude nabyvatel, tedy žalobce. Procesní podmínky vzniku povinnosti žalobce v postavení ručitele zaplatit daňový nedoplatek za daňový subjekt podle krajského soudu vyplývají z § 171 odst. 1 a 3 daňového řádu a jsou jimi: 1) neuhrazení daňového nedoplatku daňovým subjektem, 2) bezvýsledné upomenutí daňového subjektu o úhradu nedoplatku, 3) neuhrazení nedoplatku ani při vymáhání na daňovém subjektu, což lze nahradit alternativně zjištěním, že by takové vymáhání bylo prokazatelně bezvýsledné a 4) doručení písemné výzvy ručiteli. Tyto podmínky měl krajský soud také za splněné. [5] Krajský soud nesouhlasil s námitkou o nesprávném pochopení žalobcova odvolání ze strany žalovaného. Žalobci vytknul, že zaměňuje situaci, kdy nedoplatek na dani není uhrazen ani při vymáhání na daňovém subjektu, s případem, kdy správce daně k vymáhání nedoplatku na daňovém subjektu vůbec nepřistoupí, neboť je předem zřejmé, že by takové vymáhání bylo prokazatelně bezvýsledné. V projednávané věci však správce daně ani žalovaný závěr o prokazatelně bezvýsledném vymáhání neučinili. Naopak uvedli, že k vymáhání daňového nedoplatku po daňovém subjektu došlo, avšak bezúspěšně. [6] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady rychlosti řízení podle § 7 odst. 1 daňového řádu. Podle něj správce daně musí postupovat bez zbytečných průtahů, ať už se jedná o postupy v daném řízení i mimo něj. Ve vztahu k placení daní má správce daně stanovenu v § 160 daňového řádu nejzazší lhůtu pro vymáhání daňového nedoplatku, avšak dané ustanovení neuvádí, v jaké době po splatnosti daně musí správce daně přistoupit k samotnému vymáhání. Krajský soud tudíž poté, co shrnul kroky a úkony učiněné správcem daně z účelem vymáhání daňového nedoplatku ve vztahu k daňovému subjektu, shledal, že tyto probíhaly v rychlém a logickém sledu. [7] K žalobní námitce týkající se možnosti dosáhnout alespoň částečné úhrady daňového nedoplatku za předpokladu, že by exekuci prováděl správce daně, a nikoliv soudní exekutor, krajský soud uvedl, že správce daně by v daňové exekuci postupoval podle § 229 daňového řádu, který mu stanovuje uspokojit z výtěžku nejdříve exekuční náklady a následně pak ostatní pohledávky podle jejich pořadí. V dané věci prováděl exekuci soudní exekutor. Ten zjistil, že rozdělovanou podstatu tvoří pouze nejvyšší podání v dražbě nemovitých věcí ve vlastnictví daňového subjektu ve výši 400.000 Kč. Z ní byly prvotně uspokojeny náklady exekučního řízení ve výši 75.502 Kč a následně pohledávka zástavního věřitele R. H., zajištěná zástavním právem na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 8. 3. 2016 mezi ním a jednatelem daňového subjektu, s datem vzniku zástavního práva ke dni 9. 3. 2016 (dále jen „zástavní smlouva“). Právě uvedená pohledávka byla uspokojena ve výši 324.498 Kč z celkové přihlášené částky ve výši 905.241,95 Kč. Druhá byla přihlášena pohledávka oprávněného innogy Energie, s. r. o. s rozhodným datem 9. 2. 2017 ve výši 18.957,08 Kč a teprve další v pořadí byl daňový nedoplatek s rozhodným datem 12. 4. 2017 (den vydání rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva č. j. 795849/17/310600540700737; dále jen „rozhodnutí o zřízení zástavního práva“). [8] Na základě toho krajský soud dovodil, že za předpokladu, že by probíhala daňová exekuce na místo exekuce prováděné soudním exekutorem, by sice byly nižší exekuční náklady, avšak s ohledem na datum vzniku jednotlivých uspokojovaných pohledávek a jejich výši by ani při seberychlejším postupu správce daně nebylo možné dosáhnout lepšího pořadí při jejich uspokojení. Zástavní právo zřízené ve prospěch R. H. totiž vzniklo ještě před splatností neuhrazené daně z nabytí nemovitých věcí (ještě přede dnem povinnosti daňového subjektu podat daňové přiznání; k tomu byl povinen do 2. 5. 2016). Daňový nedoplatek se stal vymahatelným k 3. 11. 2016. Ani daňová exekuce by tudíž nevedla k jeho byť částečnému vymožení. [9] Krajský soud za důvodnou nepovažoval ani námitku, podle níž se měl správce daně zabývat neplatností zástavní smlouvy a tuto posoudit jako absolutně neplatnou, neboť v takovém případě by v daňové exekuci došlo k úhradě daňového nedoplatku. Krajský soud zde poukázal na závěry vyplývající rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 10 Afs 10/201546. Podle něj má správce daně činit takové kroky, které jsou rozumné a přiměřené povaze daňověprávního vztahu. V daném případě však za takové kroky nelze považovat posuzování platnosti zástavní smlouvy, popřípadě domáhání se určení její neplatnosti s cílem zajistit lepší pořadí daňové pohledávky při uspokojování z výtěžku rozdělované podstaty. Upozornění věřitelů v dražební vyhlášce soudního exekutora ze dne 25. 8. 2018, týkající se možnosti popření přihlášené pohledávky co do její pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí nezakládá povinnost správce daně takový postup zvolit před vydáním výzvy daňovému ručiteli. Nadto v době vymáhání daňového nedoplatku u daňového subjektu neměl správce daně zjevně k dispozici žádné informace, které by jej mohly vést k závěru o tvrzené absolutní neplatnosti předmětné zástavní smlouvy. Skutečnost, zda je statutární orgán daňového subjektu trestně stíhán, není skutečností, kterou by byl správce daně povinen zjišťovat při vyhledávací činnosti podle § 78 odst. 3 písm. b) daňového řádu. O trestním stíhání jednatele daňového subjektu v souvislosti se zřízením zástavního práva k nemovitosti daňového subjektu ve prospěch R. H. se tak správce daně dozvěděl až dne 10. 10. 2018 z odvolání žalobce. To však bylo až po vydání rozvrhového usnesení soudním exekutorem, k čemuž došlo dne 15. 8. 2018. V té době již nebylo možné popírat pořadí pohledávek. [10] Závěrem se krajský soud vyjádřil nesouhlasně i k námitce, podle níž měl správce daně povinnost uplatnit nárok na úhradu daňového nedoplatku vůči jednateli daňového subjektu z titulu náhrady škody podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a § 2952 téhož zákona. Mělli žalobce za to, že mu jednatel daňového subjektu způsobil škodu, pak to byl jedině žalobce, kdo byl vůči němu legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody v občanském soudním řízení. III. [11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [12] Stěžovatel má za to, že krajský soud nevzal v potaz zásadu rychlosti, hospodárnosti, přiměřenosti a princip šetření práv osob, vůči nimž směřují pravomoci správce daně, kterými b