4 As 375/2021 — Nejvyšší správní soud

4 As 375/2021- 77 - text 4 As 375/2021 - 85 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: A. Š., zast. Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem, se sídlem Zahradnická 38, Blatná, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) EG.D, a.s., IČ 28085400, se sídlem Lidická 1873/36, Brno, II) Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast. JUDr. Danielem Volopichem, advokátem, se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2021, č. j. 102823/2021/KUSK, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení II) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 43 A 72/2021 - 54, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení I) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení II) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 8.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Zájedy. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný mezitímním rozhodnutím ze dne 8. 12. 2020, č. j. 168456/2020/KUSK (dále jen „první napadené rozhodnutí“), podle § 24 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění zákona č. 169/2018 Sb. (dále jen „zákon o vyvlastnění“), ve spojení s § 4a odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění zákona č. 169/2018 Sb. (dále jen „liniový zákon“), rozhodl o omezení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. X v k. ú. M. v rozsahu práva odpovídajícího věcnému břemenu, a to pro účely realizace veřejně prospěšné stavby rychlostní silnice (dálnice) s názvem „R4 (04) Mirotice, rozšíření“. [2] První napadené rozhodnutí žalovaného zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 55 A 3/2021 - 58, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [3] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 7 As 70/2021 - 29 (dále jen „první zamítavý rozsudek“). [4] Žalovaný v dalším řízení po provedeném ústním jednání dne 19. 4. 2021 opětovně mezitímním rozhodnutím ze dne 17. 8. 2021, č. j. 102823/2021/KUSK (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění ve spojení s § 4a odst. 1 liniového zákona rozhodl o omezení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. X v k. ú. M. v rozsahu práva odpovídajícího věcnému břemenu, a to pro účely realizace veřejně prospěšné stavby rychlostní silnice (dálnice) s názvem „R4 (04) Mirotice, rozšíření“. [5] Krajský soud následně opětovně rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 43 A 72/2021 - 54, druhé napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve připomněl, že první napadené rozhodnutí žalovaného zrušil dílem pro nezákonnost a dílem pro jeho nepřezkoumatelnost, přičemž poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu formulované v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, č. 4118/2021 Sb. NSS. Zopakoval, že argumenty žalovaného dostatečně neodůvodnily nutnost vyvlastnění pozemku žalobkyně v rozsahu věcného břemene, pokud žalovaný poukazoval na existenci územního rozhodnutí na plynovod vedený přes pozemek žalobkyně, dále pokročilý stav přípravy stavebního záměru či zdržení a zdražení celého projektu v důsledku alternativního vedení plynovodu, případně praktické znemožnění jeho realizace. Žalovaný přesvědčivě neodůvodnil ani nemožnost využití alternativní trasy vedení plynovodu. [7] Při novém ústním jednání ve věci konaném dne 19. 4. 2021 osoba zúčastněná na řízení II) konstatovala, že alternativní vedení plynovodu v trase navržené žalobkyní není realizovatelné po technické stránce, k čemuž předložila její vyjádření ze dne 14. 4. 2021 a technická pravidla. Vysokotlaké plynovody se totiž neumisťují v pozemních komunikacích, jelikož by to znemožnilo jejich případné opravy či výměny potrubí. Dále odkázala na koncesionářskou smlouvu a přeložkové smlouvy, z nichž vyplývá, jaké náklady již v souvislosti s předmětným stavebním záměrem proinvestovala, přičemž věcné břemeno k pozemku žalobkyně je posledním majetkově nevypořádaným listem vlastnictví. Zdůraznila rovněž hrozící sankce vyplývající z koncesionářské smlouvy a související doprovodné náklady se zpožděním realizace celého projektu. Připomněla, že věcné břemeno se týká pouze minimální části pozemku žalobkyně, který je již nyní zatížen shodným věcným břemenem a zástavním právem, přičemž veškeré škody na plodinách budou uhrazeny. [8] Žalobkyně následně požádala o poskytnutí lhůty k vyjádření k nově shromážděným podkladům pro rozhodnutí, kterou jí žalovaný stanovil v délce 20 dnů od konání ústního jednání. Ve vyjádření ze dne 10. 5. 2021 uvedla, že jí navržené řešení je technicky možné, přičemž připomněla, že předložila schématický plán alternativního umístění plynovodu na pozemcích ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení II) a obce Mirotice, kde se ostatně již plynovod nachází. Zdůraznila, že navrhovala vedení plynovodu vedle pozemní komunikace ve stráni či strouze, nikoli pod ní, což je v souladu s technickými pravidly. Ostatní argumenty osoby zúčastněné na řízení II) pak podle žalobkyně nijak nesvědčily o převažujícím veřejném zájmu na vyvlastnění. Osoba zúčastněná na řízení II) následně konstatovala, že stávající návrh přeložky VTL představuje nejlepší možné technické řešení jak z pohledu její realizace, tak z pohledu následného provozu plynárenského zařízení. Navrženou alternativní trasu zpracovanou ve schematickém plánu pak bylo vzhledem k její nedostatečné konkrétnosti obtížné posoudit. Konkrétně chyběl například podélný profil nově navržené trasy. [9] Na základě uvedeného se krajský soud zabýval otázkou, zdali žalovaný v souladu se závazným právním názorem krajského i Nejvyššího správního soudu řádně odůvodnil nemožnost vedení plynovodu v alternativní trase navržené žalobkyní. V této souvislosti nejprve posoudil, zdali vyjádření žalobkyně ze dne 10. 5. 2021 bylo učiněno včas a zdali se jím měl žalovaný zabývat. S odkazem na relevantní právní úpravu dospěl k závěru, že § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění obsahuje speciální pravidlo pro koncentraci správního řízení, které vylučuje aplikaci obecného § 36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Od citované zásady je však nutno odlišit postup podle § 36 odst. 3 správního řádu, podle něhož musí správní orgán umožnit účastníkům řízení vyjádření k podkladům řízení, čímž však nesmí být obcházeny důsledky koncentrace řízení a předkládány nové námitky či navrhovány nové důkazy. Žalobkyně však v posuzovaném případě v jejím vyjádření ze dne 10. 5. 2021 žádné nové námitky ani nové důkazy neuplatnila. Reagovala totiž pouze na argumenty vznesené účastníky řízení při ústním jednání, přičemž její podání učinila včas ve lhůtě stanovené žalovaným k vyjádření. Žalovaný tak byl povinen v odůvodnění svého rozhodnutí předmětné vyjádření řádně vypořádat. Povinnost umožnit žalobkyni vyjádření k argumentaci osob zúčastněných na řízení I) a II) a technickým pravidlům ostatně žalovanému uložil krajský soud již v předchozím zrušujícím rozsudku. S tím pak souvisí povinnost žalovaného se s předmětným vyjádřením řádně vypořádat, což však neučinil. [10] V odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí žalovaný podle krajského soudu využil zejména obdobné argumentační okruhy jako v případě prvního napadeného rozhodnutí, které doplnil dalšími závěry. Argumenty ohledně tvrzených obtíží s nutností případné změny územního rozhodnutí v důsledku změny trasy plynovodu a dále otázky, kdy žalobkyně do řízení vnesla návrh alternativní trasy plynovodu, však nebyly relevantní. Ani závěry žalovaného poukazující na uzavřenou koncesionářskou smlouvu a v ní sjednané podmínky realizace projektu včetně případných sankcí neobstály. Nijak totiž přesvědčivě nevyvracely možnost realizace návrhu alternativního vedení plynovodu žalobkyně. Důsledky plynoucí z koncesionářské smlouvy byly zároveň relevantní jen z hlediska závazkového vztahu mezi státem a koncesionářem. [11] Krajský soud následně posoudil novou argumentaci žalovaného uvedenou v odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí. Odkázal nejprve na § 36 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), na který poukazoval již žalovaný, a konstatoval, že ani doplnění zmíněného ustanovení nenaplňuje požadavky na přesvědčivé odůvodnění. Žalovaný totiž nevysvětlil, zdali by byly náklady