6 As 126/2020 — Nejvyšší správní soud

6 As 126/2020- 47 - text  6 As 126/2020 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: J. Š., zastoupeného JUDr. Marcelou Osladilovou, advokátkou, sídlem Tylova 6, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti: Společenství vlastníků jednotek pro dům Dřevnická 4128, 4129, 4130, 4131, 4132 a 4133, sídlem Dřevnická 4131, ZlínPříluky, zastoupeného Mgr. Lukášem Duchtíkem, advokátem, sídlem Bratří Jaroňků 4079, Zlín, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2019, č. j. KUZL 10298/2019, sp. zn. KUSP 79410/2018 ÚPMor, o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2020, č. j. 62 A 70/2019  99, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2020, č. j. 62 A 70/2019  99, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Společenství vlastníků (osoba zúčastněná na řízení před správními soudy) dne 11. 5. 2018 požádalo o stavební povolení na instalaci šesti osobních výtahů v bytových domech, které spravuje. V rámci stavebního řízení po výzvě předložilo i zápis ze zasedání shromáždění (svého nejvyššího orgánu), které se konalo dne 25. 6. 2018. Podle zápisu se shromáždění usneslo na schválení výstavby výtahů pro účel vyřízení stavebního povolení. Žalobce a někteří další vlastníci bytových jednotek namítli ve stavebním řízení neplatnost tohoto rozhodnutí, žalobce se nadto domáhal vyslovení jeho neplatnosti u civilních soudů. [2] Magistrát města Zlína rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018 vydal stavební povolení. Uvedl, že dle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2018, bylo nezbytné doložit k žádosti o stavební povolení souhlas společenství vlastníků. Tím se rozumí souhlas udělený osobou jednající za tuto právnickou osobu, v posuzované věci tedy předsedou společenství vlastníků. Posuzovat nad rámec toho právní vztahy uvnitř společenství vlastníků či otázku platnosti rozhodnutí shromáždění stavebním úřadům nepřísluší. [3] Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 21. 2. 2019 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí magistrátu. Ztotožnil se s názorem magistrátu, že společenství vlastníků podalo řádnou žádost o stavební povolení a že stavební úřady nemohou posuzovat platnost rozhodnutí shromáždění. Dále žalovaný poukázal na to, že civilní soudy dosud nerozhodly o žalobě na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění. Vrchním soudem v Olomouci bylo pouze změněno rozhodnutí Krajského soudu v Brně a zamítnut návrh žalobce na nařízení předběžného opatření, které by dočasně zakazovalo společenství vlastníků jednat dle napadeného rozhodnutí shromáždění. [4] Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného jako nezákonné a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 184a stavebního zákona je k žádosti o stavební povolení, jdeli o změnu dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví, nezbytné připojit souhlas společenství vlastníků. Podle krajského soudu jsou stavební úřady povinny posuzovat zákonnost tohoto souhlasu, a to i bez námitky, obdobně jako posuzují „zákonnost a platnost územního rozhodnutí, závazných stanovisek, stanovisek vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury či soulad projektové dokumentace s právním řádem“. V posuzovaném případě byl souhlas společenství vlastníků reprezentován rozhodnutím shromáždění, a povinností stavebního úřadu tudíž bylo posoudit jeho zákonnost a platnost. Mělli stavební úřad za to, že není k posouzení této otázky kompetentní, bylo namístě postupovat dle § 57 správního řádu (tedy vyzvat účastníka k zahájení řízení před příslušným orgánem veřejné moci a přerušit správní řízení). Ani takto však stavební úřad nepostupoval, přestože mu dokonce bylo známo, že platnost rozhodnutí shromáždění je předmětem probíhajícího řízení před civilními soudy. Opačný závěr, že stavební úřad nemůže posuzovat zákonnost rozhodnutí shromáždění a současně nemá ani povinnost postupovat podle § 57 správního řádu, by byl v rozporu se smyslem ustanovení stavebního zákona. Společenství vlastníků totiž „reprezentuje vůli jednotlivých spoluvlastníků nemovitosti“. Pokud by stavební úřady rezignovaly na posouzení zákonnosti souhlasu společenství vlastníků, tato forma projevu vůle by „byla devalvována toliko na formální dokument, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce“. II. Kasační stížnosti a průběh řízení o nich [5] Proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnosti žalovaný a osoba zúčastněná na řízení (společenství vlastníků). [6] Žalovaný namítá, že nemá povinnost posuzovat platnost rozhodnutí shromáždění jako nejvyššího orgánu společenství vlastníků a tato otázka ani nespadá do jeho působnosti. Rozhodnutí shromáždění je toliko podkladem pro souhlas společenství vlastníků dle § 184a stavebního zákona. Disponujeli stavebník tímto souhlasem, otázka platnosti podkladového rozhodnutí shromáždění není ve stavebním řízení předběžnou otázkou ve smyslu § 57 správního řádu, a proto k postupu dle tohoto ustanovení není důvod ani tehdy, vedeli se u civilních soudů spor o platnost daného rozhodnutí. Přehlasovaný vlastník brojící proti rozhodnutí shromáždění má v rámci civilního práva k dispozici nástroje, jejichž pomocí může zabránit společenství vlastníků v tom, aby dle sporného rozhodnutí postupovalo, a to i kdyby již společenství vlastníků disponovalo pravomocným veřejnoprávním povolením stavby. [7] Dále žalovaný označuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Krajský soud totiž podle žalovaného nevyložil, zda existuje důvodná pochybnost o platnosti rozhodnutí shromáždění a podle jakých předpisů má být jeho platnost posuzována. V době vydání rozsudku přitom již v rámci civilního řízení bylo Vrchním soudem v Olomouci zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byla vyslovena neplatnost rozhodnutí shromáždění. Žalovaný namítá, že správní orgány nemají jak definovat překážku, která jim brání pokračovat v řízení, neexistujeli pravomocné rozhodnutí civilního soudu o neplatnosti rozhodnutí shromáždění. [8] Osoba zúčastněná na řízení namítá, že správní orgány nemohou přezkoumávat platnost rozhodnutí shromáždění jako nejvyššího orgánu společenství vlastníků, neboť rozhodování o neplatnosti takového rozhodnutí je podle § 1209 občanského zákoníku výlučně v pravomoci civilních soudů. Souhlasem společenství vlastníků podle § 184a stavebního zákona se rozumí souhlas statutárního orgánu společenství vlastníků, v posuzovaném případě tedy jeho předsedy. I když bylo správním orgánům v posuzované věci předloženo i rozhodnutí shromáždění, došlo k tomu nad rámec zákonných požadavků a nelze z toho dovozovat oprávnění správních orgánů k přezkumu platnosti rozhodnutí. Přezkoumávání platnosti rozhodnutí shromáždění v civilním řízení i ve správním řízení by vedlo k absurdním situacím a roztříštěnosti řízení. Stavební povolení, o jehož vydání správní orgány rozhodovaly, je výlučně veřejnoprávní rozhodnutí, a je na konkrétním dotčeném subjektu – v posuzovaném případě tedy na osobě zúčastněné na řízení, aby zajistil, že provádění stavby bude v souladu také se soukromoprávními předpisy. [9] Dále osoba zúčastněná na řízení namítá, že krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž k tomu byly splněny podmínky. Zrušíli krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s., jako se stalo i v posuzované věci, musí s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasit účastníci řízení. Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 34 odst. 3 s. ř. s. právo být vyrozuměny o nařízeném jednání a žádat, aby jim při jednání bylo uděleno slovo; právo být informován o nařízeném jednání je dle osoby zúčastněné na řízení zakotveno i v „§ 41 odst. 1 s. ř. s.“ (pozn.: míněn patrně § 51 odst. 1 s. ř. s.). Z těchto ustanovení plyne, že i osoba zúčastněná na řízení musí s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasit, neboť se v takovém případě vzdává zejména práva účasti na jednání a práva na udělení slova, jež jsou v těchto ustanoveních zakotvena. Opačný výklad, podle něhož možnost nenařídit jednání závisí toliko na souhlasu účastníků řízení, zkracuje práva osob zúčastněných na řízení a porušuje základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud tedy pochybil, když ve věci nenařídil jednání, aniž si vyžádal stanovisko osoby zúčastněné na řízení. Osoba zúčastněná na řízení tak mimo jiné nemohla před krajským soudem namítnout, že v civilním řízení vydané usnesení krajského soudu ze dne 16. 4. 2019 o neplatnosti rozhodnutí shromáždění bylo zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 14. 8. 2019 a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Žalobce se ve vyjádření ke kasačním stížnostem ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, který pokládá za