9 As 62/2021 — Nejvyšší správní soud

9 As 62/2021- 74 - text  9 As 62/2021 - 83 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: JUDr. Ing. S. H., zast. JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2016, č. j. 54/2016-NBÚ/07-OP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 9 A 85/2016 - 216, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Na základě žádosti žalobce jako důstojníka Policie ČR o vydání osvědčení podle § 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), zahájil Národní bezpečnostní úřad (dále jen „NBÚ“ či „žalovaný“) bezpečnostní řízení, na jehož konci rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č. j. 121948/2015‐NBÚ/P (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), nevydal žalobci osvědčení pro přístup k utajovaným informacím pro stupeň utajení „Důvěrné“ (dále jen „osvědčení Důvěrné“). Po vyhodnocení zjištěných skutečností dospěl NBÚ k závěru, že žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací, neboť u něho existuje bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d) téhož zákona, tj. chování, které má vliv na důvěryhodnost a ovlivnitelnost žalobce a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, a dále bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona, tj. styk s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmům ČR. Vyšel mimo jiné z utajované zprávy příslušné zpravodajské služby evidované pod č. j. D10022/2015‐NBÚ/P a z utajovaných zpráv příslušných orgánů evidovaných v bezpečnostním svazku žalobce jako utajované přílohy úředního záznamu č. j. V9952/2015‐NBÚ/P, v kontextu utajované zprávy zpravodajské služby, která je v bezpečnostním svazku evidována pod č. j. D10320/2015‐NBÚ/P. Ředitel Národního bezpečnostního úřadu zamítl rozhodnutím ze dne 16. 3. 2016 označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozklad žalobce. [2] Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 11. 2. 2021. Přímo při ústním jednání konaném dne 11. 2. 2021 zamítl námitku podjatosti vznesenou proti předsedovi senátu Mgr. Martinu Křížovi. K věci samé zdůraznil, že k závěru o existenci bezpečnostního rizika u žalobce dospěl žalovaný na základě skutkových zjištění o jeho jednání, která čerpal z listin majících povahu utajovaných informací, takže nemohl v širším rozsahu uvést v odůvodnění rozhodnutí konkrétní důvody pro jeho vydání a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení těchto zjištění. Namísto toho v souladu s § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací v odůvodnění pouze odkázal na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. I městský soud shledal po seznámení s utajovanými informacemi obsaženými v oddělené části spisu, do které žalobce nemohl nahlížet, že tyto informace jednoznačně potvrzují závěr žalovaného o existenci bezpečnostního rizika na straně žalobce. Městskému soudu nevznikly žádné pochybnosti o zákonnosti způsobu pořízení zpráv příslušných orgánů státu k osobě žalobce, zprávy zpravodajské služby o výsledku šetření k osobě žalobce a zprávy zpravodajské služby, jejímž obsahem je popis činností a aktivit osoby, která vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti zájmům ČR a s níž byl žalobce v kontaktu. Jejich obsahem je celá řada konkrétních zjištění, která ve svém souhrnu jednoznačně potvrzují závěr žalovaného o existenci bezpečnostního rizika u žalobce ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) a e) zákona o ochraně utajovaných informací, spočívajícího jednak v chování souvisejícím s jeho nadstandardními kontakty s osobami z veřejné a podnikatelské sféry, které má vliv na jeho důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, a dále v jeho stycích s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmům ČR. [3] Odmítl žalobcovo vysvětlení, že se vždy jednalo o kontakty čistě pracovní povahy, ke kterým docházelo z důvodu jeho funkce u policie a které byly pro policii užitečné, protože uvedené osoby používaly nejmodernější spojení a zabezpečení a pro policejní složky bylo přínosné mít povědomí o možnostech jejich komunikace. Ze záznamů obsažených v oddělené utajované části spisu vyplývá, že žalobce s danými osobami komunikoval sice často, nikoliv však s cílem plnit služební povinnosti policisty. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by jeho vztahy s těmito osobami bylo možno podřadit pod vystupování v obchodních vztazích uzavíraných pro policii, výběr operativní techniky, přípravu na uzavírání kupních smluv, projednávání a přípravu zákonných a podzákonných norem či zastupování policejního útvaru při jednání s poskytovateli telekomunikačních služeb. Podle městského soudu je pojem bezpečnostního rizika nutno vykládat tak, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik. Každé z bezpečnostních rizik, která NBÚ u žalobce zjistil, obstojí samo o sobě jako důvod, pro který nelze vyhovět žádosti o vydání osvědčení „Důvěrné“. [4] Za zjevně opožděnou označil žalobcovu žalobní námitku uplatněnou v podání ze dne 7. 12. 2020, že od NBÚ nedostal konkrétní odpověď na svou žádost ze dne 12. 10. 2020 o sdělení jmen osob, které se podílely na řízení o nevydání osvědčení „Důvěrné“. Považoval-li žalobce z hlediska zákonnosti bezpečnostního řízení vedeného NBÚ za podstatnou znalost osob, které se na řízení podílely, měl se o to zajímat již v průběhu řízení a nikoliv až po více než čtyřech letech od jeho pravomocného skončení. Postup NBÚ spočívající v nevyhovění této žádosti nemohl zatížit vadou správní řízení, které v době podání žádosti o sdělení jmen bylo již více než čtyři roky skončeno. Navíc žalobci byla v době podání žaloby bezpochyby známa požadovaná jména pracovníků NBÚ, neboť se dne 17. 12. 2015 a poté prostřednictvím svého zástupce dne 21. 4. 2016 při nahlížení do příslušných bezpečnostních svazků vedených k jeho osobě seznámil s jejich obsahem, a tím i se jmény pracovníků NBÚ podílejících se jak na řízení v prvním stupni, tak na řízení o rozkladu. Naopak co se týče jmen pracovníků příslušné zpravodajské služby a příslušného státního orgánu, které na žádost NBÚ předložily výsledky šetření, jež byly podkladem pro rozhodnutí NBÚ, žádný právní předpis žalobci jakožto účastníku bezpečnostního řízení nepřiznává právo na jejich sdělení, a to tím spíše, jsou-li jejich jména obsahem listin klasifikovaných příslušným stupněm utajení. [5] Za opožděnou, a tudíž nepřípustnou označil městský soud též námitku systémové podjatosti, kterou žalobce v podání ze dne 7. 12. 2020 dovozoval z podezření, že konkrétní osoby podílející se na rozhodování NBÚ páchaly trestnou činnost spočívající v rozhodování o udělení či neudělení bezpečnostní prověrky za úplatu. Opožděné byly i námitky, jimiž žalobce v podání ze dne 6. 10. 2020 brojil proti úředním záznamům ze dnů 22. 4. 2013 a 23. 4. 2013 o průběžném vyhodnocení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a dále i ty, v nichž argumentoval nezákonností příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a porušením § 88 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), ze strany Národní centrály proti organizovanému zločinu Policie ČR (dále též „NCOZ“). To, že neutajovanou součástí spisového materiálu jsou úřední záznamy ze dnů 22. 4. 2013 a 23. 4. 2013, jakož i přepisy vybraných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu prováděných v rámci několika odposlechových akcí, bylo žalobci nepochybně známo, neboť se s obsahem bezpečnostního svazku vedeného k jeho osobě opakovaně seznámil. Veškeré námitky vztahující se k uvedeným listinným podkladům rozhodnutí i k soudem vydanému příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu měl tedy uplatnit ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby, což neučinil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] Vytkl městskému soudu zamítnutí jeho námitky podjatosti proti předsedovi senátu Mgr. Křížovi. Městskému soudu nepříslušelo hodnotit její důvodnost, či si dokonce domýšlet skutečný smysl jejího uplatnění, za nějž městský soud označil snahu o opakované odročení jednání. Městský soud měl posouzení námitky podjatosti přenechat podle § 8