2 As 203/2020 — Nejvyšší správní soud

2 As 203/2020- 129 - text 2 As 203/2020 - 133 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Sylvy Šiškeové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: České dráhy, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 10. 12. 2018, č. j. ÚOHS-R122/2018/HS-36602/2018/310/HMk, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 62 Af 15/2019-238, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 62 Af 15/2019-238, se ruší. II. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 10. 12. 2018, č. j. ÚOHSR122/2018/HS36602/2018/310/HMk, a rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2018, č. j. ÚOHS-S0220/2006/DP-18887/2018/830/DKl, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 40 912 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Karla Muzikáře, LL.M. (C.J.), advokáta, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž předseda žalovaného zamítl její rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2018. Žalovaný rozhodnutím vydaným v prvním stupni žalobkyni uložil pokutu ve výši 15 648 000 Kč a do budoucna jí zakázal jednání, které v rozhodnutí specifikoval. Žalobkyně zneužila dominantní postavení na relevantním trhu tím, že uplatňovala rozdílné podmínky vůči jednotlivým účastníkům trhu poskytování železničních zasilatelských služeb, čímž v období od 1. 1. 2006 do 16. 9. 2007 porušila § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a čl. 82 písm. c) Smlouvy o založení Evropského společenství [nyní čl. 102 písm. c) SFEU]. [2] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl. Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uplatnila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [4] Obsah kasačních námitek lze stručně shrnout následujícím způsobem. Napadený rozsudek podle stěžovatelky trpí vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil tyto právní otázky: - prekluze deliktního jednání; - nezohlednění posudku Centra dopravního výzkumu; - vymezení produktového relevantního trhu; - postavení stěžovatelky na relevantním trhu; - údajné zneužití dominantního postavení stěžovatelkou; - porušení § 4 odst. 3, § 18 odst. 1, § 36 odst. 3, § 51 odst. 2, § 53 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; - hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutečného stavu věci; - nenařízení ústního jednání; - postup v rozporu se základními zásadami správního trestání; - nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí; - neprokázání subjektivní stránky deliktů a neurčitost výroku napadeného rozhodnutí; - stanovení výše pokuty. [5] Žalovaný ke kasační stížnosti podal vyjádření, na něž stěžovatelka reagovala replikou. Stěžovatelka v dalším podání upozornila na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2022, č. j. 6 As 4/2021-75. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Kasační stížnost je podána včas, osobou oprávněnou a míří proti rozhodnutí, proti kterému je kasační stížnost přípustná. [7] Kasační stížnost je důvodná. [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou stěžovatelka spatřuje v řadě tvrzených dílčích opomenutí krajského soudu. Kasační soud připomíná, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každý dílčí argument a ten obsáhle vyvrátit, nýbrž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, či ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04). To platí tím spíše, jde-li o natolik rozsáhlou a podrobnou argumentaci, jako je ta, kterou stěžovatelka předložila v posuzované věci. Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud věnoval všem zásadním argumentům obsaženým v žalobě. Pochybil však při posouzení nejvýznamnější námitky, kterou je tvrzené přetržení jednoty skutku a prekluze deliktního jednání. [9] Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud nesprávně interpretuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020, č. j. 2 As 69/2018-53, věc T-Mobile, který vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, věc EUROVIA. Podle krajského soudu citovaná rozhodnutí dovodila univerzálně použitelné pravidlo, podle něhož se počátek běhu prekluzivní lhůty v případě trvajícího porušení právní povinnosti (např. v podobě správního deliktu) váže až na ukončení takového porušení, bez ohledu na to, zda v průběhu trvání deliktu o něm bylo zahájeno správní řízení. [10] Rozsudek č. j. 2 As 69/2018-53 se však nezabýval přetržením jednoty skutku okamžikem zahájení správního řízení, nýbrž tím, jaký okamžik je rozhodný pro počátek běhu prekluzivní lhůty pro odpovědnost za trvající správní delikt. Krajský soud pomíjí, že se jedná o odlišné otázky. Přetržení jednoty skutku nastává při ukončení trvajícího jednání oznámením o zahájení řízení. Pokračuje-li deliktní jednání i po zahájení správního řízení, představuje nový (jiný) skutek, a tedy potenciálně i nový (jiný) delikt. Takové deliktní jednání pak může být opět ukončeno zahájením nového správního řízení, případně upuštěním od daného jednání. Tento princip platí v trestním právu (§ 12 odst. 11 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád) a je dlouhodobě uznáván i judikaturou. Ze shora citovaného rozhodnutí druhého senátu implicitně plyne, že je žádoucí, aby zahájení správního řízení vedlo k přetržení jednoty skutku, a tím pádem i k ukončení jednání, v němž je delikt spatřován, což je nezbytný předpoklad pro vedení správního řízení o takovém deliktu. Stěžovatelka odkázala také na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, ve věci návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení jednoroční lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Zdůraznila, že nález sp. zn. II. ÚS 635/18 nemá být vodítkem pro sjednocování běhu jakýchkoli jiných lhůt včetně lhůt prekluzivních, natož pro otázku přetržení jednoty skutku. [11] Okamžik zahájení správního řízení (2. 8. 2006) je mezníkem, který přetrhává jednotu skutku a odděluje od sebe jednotlivé (tvrzené) správní delikty. Jednání stěžovatelky, k němuž docházelo do 2. 8. 2006, je jedním samostatným trvajícím správním deliktem, ohledně kterého začala prekluzivní lhůta běžet ke dni ukončení deliktního jednání okamžikem zahájení správního řízení, tj. ke dni 2. 8. 2006. Pokud deliktní jednání stěžovatelky trvalo i po zahájení správního řízení a skončilo až dne 16. 9. 2007, jde již o nový skutek a potenciálně nový správní delikt, o němž byl žalovaný povinen případně zahájit i nové správní řízení (popř. o něj řádným procesním způsobem rozšířit předmět stávajícího řízení). To však žalovaný neučinil a k dnešnímu datu tak kvůli uplynutí prekluzivní lhůty ani učinit nemůže. [12] Na podporu této argumentace stěžovatelka v žalobě poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a na stanovisko Ministerstva vnitra, s nimiž se žalovaný ani krajský soud nevypořádali. Ze všech přitom plyne, že v případě trvajícího jednání dochází okamžikem zahájení správního řízení k přetržení jednoty skutku, a to analogicky podle § 12 odst. 11 trestního řádu. Krajský soud judikaturu pominul a dospěl naopak k závěru, že přetržení jednoty skutku zahájením řízení nepatří mezi základní principy trestního práva, které je třeba analogicky použít i pro potřeby správního trestání. Podle stěžovatelky má přetržení jednoty skutku okamžikem zahájení správního řízení nejen hmotněprávní dopad, ale též přímý dopad na běh prekluzivních lhůt, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, č. j. 9 As 101/2010101. [13] Z množství judikatury citované stěžovatelkou vyplývá, že co se týče tvrzeného deliktu v období od 1. 1. 2006 do 2. 8. 2006, subjektivní prekluzivní lhůta nemohla začít běžet později než okamžikem zahájení správního řízení, tj. 2. 8. 2006. Jednání stěžovatelky v období do 2. 8. 2006 a jednání po tomto datu nelze považovat za jeden skutek, resp. jeden trvající