3 As 263/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 263/2020- 43 - text  3 As 263/2020 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, zastoupena JUDr. Milošem Temelem, LL.M., advokátem se sídlem Biskupcova 1761/76, Praha 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o přezkoumání rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 21. 10. 2013, č. j. ÚOHS-R146/2013/TS-20430/320/RJa, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2020, č. j. 30 Af 125/2013 – 331, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2020, č. j. 30 Af 125/2013 – 331, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného, jakožto správního orgánu I. stupně, ze dne 24. 4. 2013, č. j. ÚOHS-S160/2010-7578/2013/460/APo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), výrokem I., byla žalobkyně uznána vinnou z porušení zákazu zneužití významné tržní síly ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití (dále jen „zákon o významné tržní síle“), tím, že: A. sjednávala s nadpoloviční většinou svých dodavatelů lhůty splatnosti na úhradu svých finančních závazků ve lhůtě delší než 30 dnů, a úhrady svých finančních závazků vůči těmto dodavatelům ve lhůtách delších než 30 dní realizovala (tj. soustavně uplatňovala praktiku zakázanou v dodavatelsko-odběratelských vztazích, uvedenou v příloze č. 5 odst. 1 odr. 6 zákona o významné tržní síle), B. sjednávala s 95 % dodavatelů pro případ postoupení pohledávky třetím osobám povinnost hradit – vedle nákladů spojených se zpracováním agendy o postoupení – poplatek ve výši 4 % z hodnoty postoupené pohledávky, která představovala sankci za výkon jejich práv, neboť byla ukládána bez objektivně ospravedlnitelného důvodu, navíc v nepřiměřené výši; k tomu sjednávala pro případ úhrady faktur dodavatelům před lhůtou splatnosti tzv. dodatečné skonto ve výši 0,5 % z předčasně uhrazené faktury za každý započatý týden, o který byla faktura dříve uhrazena, přičemž povinnost dodavatelů hradit poplatek za postoupení pohledávky byla příčinou jejich omezené možnosti zvolit si ekonomicky výhodnější variantu úhrady pohledávky před její splatností, než byla možnost předčasné úhrady pohledávky účastníkem řízení se zaplacením skonta; a od některých dodavatelů vybírala také poplatky za postoupení pohledávek a dodatečná skonta, která byla z důvodu způsobu jejich výpočtu v části případů nepřiměřeně vysoká (tj. soustavně uplatňovala praktiku zakázanou v dodavatelsko-odběratelských vztazích, uvedenou v příloze č. 5 odst. 1 odr. 2 zákona o významné tržní síle). [2] Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí bylo žalobkyni shora popsané deliktní jednání dle § 6 odst. 1 zákona o významné tržní síle do budoucna zakázáno; výrokem III. pak byla žalobkyni podle § 8 odst. 2 zákona o významné tržní síle uložena pokuta v úhrnné výši 22 130 000 Kč a konečně výrokem IV. jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 2 500 Kč. [3] Předseda žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí předsedy žalovaného napadla žalobkyně žalobou; Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 30 Af 125/2013 – 191 (dále jen „první rozsudek ve věci“) zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Krajský soud v prvním rozsudku ve věci dospěl k závěru, že správní orgány pochybily, neboť při posouzení věci vycházely z nesprávného výkladu pojmu „významná tržní síla“ (namísto tzv. relativního konceptu aplikovaly koncept absolutní). Jelikož závěry učiněné v prvním rozsudku ve věci zásadním způsobem změnily náhled na celý případ, považoval krajský soud za bezúčelné zabývat se dalšími žalobními body, neboť tyto budou dle jeho názoru v dalším správním řízení „překryty“ právě aplikací relativního pojetí významné tržní síly. [5] První rozsudek ve věci napadl žalovaný kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud shledal s odkazem na § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) důvodnou, neboť krajský soud se nevypořádal se všemi žalobními body, čímž zatížil svůj rozsudek vadou dle výše uvedeného ustanovení. Nejvyšší správní soud proto rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 As 88/2016 – 40 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“) první rozsudek ve věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozhodl o přerušení řízení z důvodu, že u Ústavního soudu bylo pod sp. zn. Pl. ÚS 30/16 vedeno řízení, jehož výsledek mohl dle krajského soudu mít vliv na rozhodnutí v předmětné věci. Řízení zahájené u Ústavního soudu na základě návrhů dvou skupin senátorů se věcně týkalo zrušení zákona o významné tržní síle ve znění novely provedené zákonem č. 50/2016 Sb. s účinnosti od 6. 3. 2016. Krajský soud shledal, že nelze vyloučit jeho zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem, který byl v některých ohledech namítán ze stejných nebo podobných důvodů, kterými argumentovala i žalobkyně a ke kterým se krajský soud v tehdejší procesní situaci ještě nevyjádřil (např. zásah do smluvní svobody a volnosti podnikání, porušení zákazu diskriminace či rozpor s právem EU). Ústavní soud nálezem ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 30/16 (dále jen „nález ÚS“) rozhodl tak, že zrušil část ustanovení § 3a zákona o významné tržní síle ve znění zákona č. 50/2016 Sb. O dalších návrzích rozhodl tak, že je buď zamítl, odmítl nebo řízení ve vztahu k nim zastavil. V návaznosti na vyhlášení nálezu ÚS krajský soud následně v řízení pokračoval. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 30 Af 125/2013 – 331 (nyní napadením kasační stížnosti) rozhodnutí předsedy žalovaného opětovně zrušil. [6] V napadeném rozsudku krajský soud nejprve podotknul, že důvodnost jedné z námitek, týkající se nesprávně zvoleného absolutního konceptu posuzování významné tržní síly, činí nepoužitelnou značnou část úvah žalovaného navazující na tento koncept. Konstatoval, že s ohledem na to bude žalovaný povinen vycházet v dalším řízení z relativního konceptu pojetí významné tržní síly, bude nucen doplnit dokazování a přehodnotit i značnou část úvah, jež souvisí s předmětným konceptem (např. vymezení relevantního trhu, závažnost jednání atd.) Přestože kasační soud ve zrušujícím rozsudku NSS zavázal krajský soud zabývat se důvodnosti všech žalobních námitek, je krajský soud přesvědčen, že vyjadřovat se k těmto otázkám detailně by za dané procesní situace porušovalo zásadu subsidiarity soudního přezkumu, neboť první by na věc optikou relativního konceptu tržní síly měl nahlížet žalovaný, nikoliv krajský soud. [7] Než krajský soud přistoupil k projednání jednotlivých žalobních bodů, provedl rekapitulaci skutkových okolností, jež předcházely vydání prvostupňového rozhodnutí. Popsal okolnosti zahájení správního řízení, i jeho následující procesní vývoj. Krajský soud rovněž připomněl, že žalovaný, jakožto správní orgán I. stupně, ve věci rozhodl nejdříve rozhodnutím ze dne 19. 7. 2011, č. j. ÚOHS-S160/2/10-11017/2011/460, které však bylo na základě rozkladu žalobkyně následně zrušeno rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 29. 5. 2012, č. j. ÚOHS-R169/2011/TS-2901/2012/320/Rja. [8] Následně krajský soud posuzoval důvodnost jednotlivých žalobních námitek. Předně se vyjádřil k námitce nesprávné interpretace pojmu „významná tržní síla“ (bod V. 2 napadeného rozsudku). Konstatoval, že výkladu tohoto pojmu se vyčerpávajícím způsobem zabýval již v prvním rozsudku ve věci, v němž dospěl k závěru o nutnosti interpretovat tento pojem podle zákona o významné tržní síle ve znění účinném do 5. 3. 2016 ve světle tzv. relativního konceptu, tj. jako postavení odběratele vůči konkrétnímu dodavateli. Doplnil, že předmětný závěr byl potvrzen zrušujícím rozsudkem NSS, v němž Nejvyšší správní soud upřesnil, že takový závěr plyne z jazykového, systematického i historického výkladu a neexistují tak vedle sebe dva srovnatelné a konkurující si výklady, pročež neaplikoval zásadu in dubio mitius. Námitku tak krajský soud shledal důvodnou. [9] Důvodnou neshledal krajský soud naopak námitku protiústavnosti zákona o významné tržní síle (bod V. 3 napadeného rozsudku). V této souvislosti odkázal v podrobnostech rovněž na svůj první rozsudek ve věci a zrušující rozsudek NSS a shrnul, že jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud neshledaly důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Doplnil, že ani Ústavní soud v nálezu ÚS neshledal neústavní neurčitost zákazu zneužití významné tržní síly. [10] Pokud jde o námitku nesprávného posouzení existence významné tržní síly žalobkyně (bod V. 4 napadeného rozsudku), krajský soud kon