4 As 215/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 215/2022- 44 - text  4 As 215/2022-49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. K. A., zast. Mgr. Lívií Strakovou, advokátkou, se sídlem Mišákova 326/15, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 16. 10. 2020, č. j. MSP53/2020ODKAROZ/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2022, č. j. 14 A 140/202046, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 16. 10. 2020, č. j. MSP53/2020ODKAROZ/3, podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítla rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2020, č. j. MSP47/2019OINSSRIS/6, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 36b odst. 1 písm. k) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do dne 31. 5. 2019 (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), jehož se dopustil tím, že „v insolvenčním řízení, vedeném s dlužnicí J. R., nar. dne X, bytem n. S. X, X L. n. V., pod sp. zn. KSPH 64 INS 4303/2016 u Krajského soudu v Praze, zpeněžil pozemek parc. č. XA, jehož součástí je stavba č. p. XB, a pozemek parc. č. XC, vše v k. ú. L. n. V., patřící do společného jmění manželů dlužnice a jejího bývalého manžela T. R., nar. dne X, bytem P.X, X P. X, a následně podal Krajskému soudu v Praze dne 18. 5. 2018 návrh na vydání výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí zajištěným věřitelům, a to před tím, než bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů J. a T. R.“, čímž závažným způsobem porušil povinnost postupovat svědomitě a s odbornou péčí stanovenou v § 36 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do dne 31. 5. 2019 (dále jen „insolvenční zákon“). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 10.000 Kč. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2022, č. j. 14 A 140/202046, žalobu proti tomuto rozhodnutí ministryně spravedlnosti zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve citoval dotčená ustanovení zákona o insolvenčních správcích a insolvenčního zákona. Příslušnost žalovaného projednávat přestupky podle zákona o insolvenčních správcích se řídila přímo tímto zákonem. Dohled žalovaného současně sledoval zcela jiný účel (řádný výkon profese insolvenčního správce) než dohled insolvenčního soudu, jehož smyslem je zajištění řádného průběhu konkrétního insolvenčního řízení. K zajištění dohledu nad činností insolvenčních správců dává zákon o insolvenčních správcích žalovanému konkrétní nástroje. Konstatování porušení insolvenčního či jiného zákona insolvenčním soudem nebylo přitom podmínkou pro zahájení řízení o předmětném přestupku s žalobcem. Posouzení zákonnosti postupu, kterým žalobce zpeněžil nemovitosti spadající do majetkové podstaty dlužnice a následně podal návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, proto spadalo plně do kompetence žalovaného, který měl ostatně pravomoc případně podle § 13 zákona o insolvenčních správcích zrušit žalobci povolení. Uvedenému výkladu odpovídá rovněž historická interpretace citovaných ustanovení i novela insolvenčního zákona účinná ode dne 1. 7. 2017, v níž zmizela podmínka opakovaného sankcionování porušení insolvenčního zákona jako nutného předpokladu pro zahájení přestupkového řízení s insolvenčním správcem. [4] K námitce, že rozhodnutí žalovaného i ministryně spravedlnosti jsou vnitřně rozporná, městský soud konstatoval, že na vymezení skutku, jehož součástí bylo rovněž jednání, které samo o sobě nebylo protiprávním, není nic nezákonného. Účelem popisu skutku je totiž detailně jej popsat tak, aby nebyl zaměněn s jiným skutkem, a byl tak řádně odlišen. Standardně se proto do popisu skutku zahrnují rovněž okolnosti, které samy o sobě protiprávní nejsou, například dostavení se na určité místo. Jedná se však pouze o konkretizaci popisu skutku. Z odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů bylo nadto zcela zřejmé, jaké porušení právních předpisů bylo žalobci kladeno za vinu. Žalobci nevytýkaly samotné zpeněžení předmětných nemovitostí, nýbrž až následné podání předčasného návrhu na vydání výtěžku tohoto zpeněžení. [5] Městský soud dále citoval § 36 odst. 1 a § 225 odst. 1 a odst. 5 insolvenčního zákona. Protiprávnost jednání žalobce dostatečně odůvodnil již žalovaný ve svém rozhodnutí, přičemž bylo nesporné, že žalobce podal insolvenčnímu soudu návrh na vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice ještě předtím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů dlužnice a jejího bývalého manžela. K tomu totiž došlo až rozsudkem Okresního soudu Prahazápad ze dne 19. 12. 2019, č. j. 15 C 93/2012768, tj. více než devět měsíců po podání tohoto návrhu. Žalobce podal návrh ve chvíli, kdy nebylo zřejmé, jaká částka bude představovat výtěžek zpeněžení. Insolvenční soud tak návrhu vyhověl až poté, co nabyl právní moci citovaný rozsudek Okresního soudu Prahazápad. Nelze tak mít za to, že se insolvenční soud detailně a věcně návrhem žalobce zabýval, což ostatně není ani jeho úkolem, a neměl proti němu žádných výhrad. Ani snaha žalobce o koordinaci jeho postupu přímo s insolvenčním soudem jej nemohla zbavit odpovědnosti za popsaný chybný postup v insolvenčním řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2018, č. j. MSPH 77 INS 8514/2016B403, žalobcův návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí zajištěnému věřiteli odmítl pro předčasnost. Z odůvodnění tohoto usnesení nadto vyplývá, že žalobce tímto návrhem insolvenční soud nedůvodně zatížil, ačkoli se již potýkal s enormním množstvím podání ze strany bývalého manžela dlužnice. [6] K návrhu žalobce na moderaci uložené pokuty, a to jejím snížením či upuštěním od potrestání, městský soud uvedl, že pokuta byla v posuzovaném případě žalobci uložena při dolní hranici zákonné sazby, jejíž horní hranice byla 5 mil. Kč. Stanovená výše pokuty tak činila 0,2 % zákonného maxima. Takto uložená pokuta proto vyhověla svému účelu, kterým byla náprava i prevence spáchaného protiprávního jednání. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení [7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost, v níž označil důvody uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [8] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, stěžovatel namítl, že insolvenční soud, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu insolvenčního řízení, neměl proti jeho postupu žádných připomínek. Mezi ním a insolvenčním soudem se totiž vedla komunikace, v důsledku čehož insolvenční řízení probíhalo řádně. Za popsané situace byl nesprávný závěr žalovaného o nezákonnosti postupu stěžovatele. Městský soud proto tím, že bez dalšího přejal závěry žalovaného, dostatečně nereflektoval individuální okolnosti případu. [9] Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí žalovaného a ministryně spravedlnosti jsou vnitřně rozporná. Ve výroku těchto rozhodnutí totiž byl výslovně jako nezákonný kvalifikován rovněž postup stěžovatele, jímž zpeněžil předmětné nemovitosti, z následného odůvodnění však vyplývá, že zpeněžením nemovitostí stěžovatel žádné právní předpisy neporušil. Výroková část rozhodnutí přitom musí v souladu s § 93 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), obsahovat popis skutku, kterým přestupce naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku. Z rozhodnutí však zcela jednoznačně vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku došlo již samotným prodejem nemovitostí, tj. že se dopustil dvojího protiprávního jednání. Závěr městského soudu, že v popisu skutku jsou běžně uváděna i jiná jednání, je tak nepřípadný. Ohledně příkladu o „dostavení se na určité místo“ se nadto nejedná o právní jednání, zatímco zpeněžení nemovitostí je právním jednáním, které může být vyhodnoceno jako protiprávní, případně jako přestupek. Vadou vnitřní rozpornosti trpí rovněž napadený rozsudek městského soudu, který v odst. 31 a 32 konstatoval, že žaloba na vypořádání společného jmění manželů byla vylučovací žalobou podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Tento závěr je však nesprávný, jak dokládá rovněž § 159 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona. Navazující odst. 33 odůvodnění rozsudku pak působí právě zmíněnou vnitřní rozpornost. [10] Městský soud podle stěžovatele současně nespr