4 As 67/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 67/2023- 27 - text  4 As 67/2023-32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: JUDr. Ing. R. C., Ph.D., proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2022, č. j. 49475/2022/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 12. 2022, č. j. 61 A 3/202238, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 12. 2022, č. j. 61 A 3/202238, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2022, č. j. 49475/2022/ODSH/8. Tím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubice (dále jen „magistrát“), kterým byl žalobcem uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), za což mu byla uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 22. 7. 2020 překročil v obci Dolní Olešnice jakožto řidič motorového vozidla nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h, a to o 34 km/h. [2] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl. Krajský soud posuzoval především otázku promlčení žalobcovy odpovědnosti za přestupek, resp. s ní související počátek zahájení řízení o přestupku. Ačkoliv se skutek stal ve správním obvodu Městského úřadu v Trutnově (dále jen „městský úřad“), ten ve věci nemohl vést řízení o přestupku, neboť žalobce byl v době spáchání přestupku a vedení správního řízení členem zastupitelstva Královéhradeckého kraje [§ 63 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“)]. Navzdory tomu ovšem tento městský úřad vydal příkaz, jenž byl ovšem podáním odporu zrušen. Následně Ministerstvo dopravy (dále jen „ministerstvo“) pověřilo svým usnesením vedením řízení o přestupku magistrát. Toto usnesení bylo k rozkladu žalobce zrušeno ministrem dopravy. Ministerstvo následně vydalo další usnesení, kterým opětovně pověřilo danou věcí magistrát. Žalobcův v pořadí druhý rozklad byl zamítnut. Krajský soud se ztotožnil s žalobcem, že za zahájení řízení o přestupku nelze považovat doručení příkazu městského úřadu, neboť ten byl z rozhodování ve věci vyloučen. Úkonům takto vyloučeného správního orgánu nelze přiznat žádné právní účinky, a to ani účinky spojené se zahájením řízení o přestupku. Řízení proto mohl se všemi jeho účinky zahájit až řádně pověřený správní orgán. K tomuto řádnému pověření však došlo až v pořadí druhým usnesení ministerstva. Úkony, které magistrát učinil na základě prvního, později zrušeného, usnesením ministerstva, nelze zohlednit. Prvním řádně učiněným úkonem, jímž došlo k zahájení řízení o přestupku, tak bylo poučení podle § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ze dne 27. 7. 2021. Jelikož se skutek stal dne 22. 7. 2020, promlčecí doba uplynula již dne 22. 7. 2021 [§ 30 písm. a) přestupkového zákona]. Nemohlo tudíž dojít k řádnému přerušení promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 2 písm. a) a b) přestupkového zákona, neboť uplynula před tímto prvním úkonem. Odpovědnost žalobce za přestupek tak zanikla [§ 29 písm. a) přestupkového zákona]. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vymezil dvě otázky, které dle jeho názoru krajský soud nesprávně posoudil. [4] První otázkou, kterou předkládá stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu k posouzení je, zda zrušený příkaz městského úřadu vyvolal právní účinky, a zda tedy na jeho základě došlo k přerušení promlčecí doby. Stěžovatel podotýká, že se stává a bude se stávat zcela běžně, že příslušný správní orgán nezná členy zastupitelstva kraje. Příkaz má dvě funkce. Představuje jednak nepravomocné rozhodnutí o přestupku, jednak supluje oznámení o zahájení řízení o přestupku. Podáním odporu přestává příkaz působit jako rozhodnutí o přestupku, stále ovšem existuje jakožto oznámení o zahájení řízení o přestupku. Žalobci se prostřednictvím příkazu dostalo všech informací, které mají být obsaženy v oznámení o zahájení řízení o přestupku. Městský úřad byl věcně příslušným orgánem, nemohlo se tedy jednat o paakt, který by nevyvolal žádné právní účinky. Stěžovatel dále poukazuje na to, že rozhodnutí vydané vyloučenou osobou je nezákonné, nikoli nicotné. I nezákonné rozhodnutí vyvolá právní účinky. Nadto judikatura již dospěla k názoru, že i podjatá osoba může vydat zákonné rozhodnutí. Stěžovatel tedy tvrdí, že příkaz městského úřadu vyvolal právní účinky, tudíž způsobil přerušení promlčecí doby. [5] Dále stěžovatel pokládá otázku, zda mohl magistrát činit v řízení o přestupku úkony již na podkladě nepravomocného usnesení ministerstva, které bylo později k rozkladu zrušeno. Po tom, co bylo toto usnesení doručeno magistrátu, vyrozuměl totiž magistrát žalobce o pokračování správního řízení, nařízení ústního jednání, na které jej zároveň předvolal, a poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel argumentuje tím, že rozklad proti usnesení nemá odkladný účinek, takže usnesení bylo předběžně vykonatelné. Zrušení usnesení ministerstva ministrem má účinky ex nunc. Z toho tedy vyplývá, že magistrát činil tyto úkony v době, kdy k tomu byl pověřen, na čemž nic nemění ani následné zrušení prvního usnesení ministerstva. Nelogicky působí úvaha krajského soudu, který nezohlednil úkony provedené magistrátem na základě zrušeného usnesení ministerstva, ale zohlednil poučení dle § 36 správního řádu, které bylo vydáno v době, kdy druhé usnesení ministerstva ještě nenabylo právní moci. Jinými slovy, krajský soud přiznal předběžnou vykonatelnost toliko druhému usnesení ministerstva, prvnímu však nikoliv. Stěžovatel dovozuje, že magistrát mohl činit procesní úkony již na základě prvního, později zrušeného usnesení ministerstva. Nezohlednilli tyto úkony krajský soud při posouzení běhu promlčecí doby, postupoval nezákonně. [6] Stěžovatel uzavírá, že ve správním soudnictví je poskytována ochrana veřejným subjektivním právům. V řízení však nebylo porušeno žádné žalobcovo právo. Žalobci nemohla vzniknout žádná újma, neboť magistrát vymezil skutek shodně jako před ním městský úřad v příkazu. Nedošlo ani ke změně právní kvalifikace, shodná zůstala i výše pokuty. [7] Žalobce nesouhlasí s argumentací stěžovatele a naopak se ztotožňuje s posouzením daných otázek ze strany krajského soudu. V zásadě má za to, že výklad stěžovatele k první otázce by mohl kolidovat i s ústavními normami, konkrétně poukazuje na princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vymezený v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Co se týká druhé otázky, má stěžovatel za to, že nelze vyrozumění o pokračování v řízení považovat za oznámení o zahájení řízení. Vytratil by se totiž akuzační princip. Stěžovatel zcela zbytečně poukazuje na to, že rozklad proti prvnímu usnesení ministerstva neměl odkladný účinek, neboť toto usnesení bylo zrušeno. Platnost a účinky odvolání končí vždy rozhodnutím o odvolání. Když usnesení poté již neexistuje, nelze tvrdit, že odvolání nemá odkladný účinek. Nadto žalobce poukazuje na to, že krajský soud neřešil (patrně pro nadbytečnost) jím uplatněnou námitku spočívající v tom, že magistrát neakceptoval jeho omluvu z ústního jednání, čímž ho zkrátil na jeho právech. III. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání potřebné k výkonu advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] Vzhledem k tomu, že věc byla v souladu se zákonem projednána v řízení před krajským soudem specializovaným samosoudcem, musí Nejvyšší správní soud nejprve posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. [11] Následně se tedy Nejvyšší správní soud zabýval otáz