8 Azs 230/2022 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 230/2022- 46 - text  8 Azs 230/2022-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: X. Y., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2022, čj. MV863204/SO2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, čj. 15 A 53/202265, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 3. 2022, čj. OAM831624/TP2021, podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítlo žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR, neboť na základě utajovaných informací poskytnutých Policií ČR shledalo existenci důvodného nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou. Poukázal na to, že zde žije od roku 2011, má partnerku a nezletilou dceru, které jsou občankami ČR. Namítl, že celé správní řízení bylo vedeno s cílem žádosti nevyhovět a žalobce vystavit situaci, kdy nebude mít možnost účinné obrany. Žalobce nemá možnost se vyjádřit k žádné z informací poskytnutých Policií ČR, vysvětlit je či přesvědčit soud o jejich nesprávnosti. Informace poskytnuté Policií ČR se nemohou zakládat na pravdě a mají pro žalobce fatální důsledky. Žalobce je bezúhonný a není členem žádné organizace, která by představovala nebezpečí pro ČR. Přestože Policie ČR poskytla informace pocházející již z roku 2020, nepodnikla od té doby vůči žalobci žádné kroky, přestože se dle napadeného rozhodnutí nejedná o bagatelní jednorázové pochybení. Správní orgány se dostatečně nevypořádaly ani s judikaturou vyžadující informování žalobce o podstatě vznesených obvinění. Konstatování, že jednání žalobce směřuje proti základním hodnotám společnosti chráněným trestním právem, je široké, neurčité a nepřezkoumatelné. Poukázal rovněž na to, že se v dané věci nejedná o bezpečnostní řízení. Rozhodnutí mají nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce a správní orgány nezohlednily nejlepší zájem jeho dcery. Důsledkem toho je vycestování jednoho z rodičů a rozdělení rodiny na nepredikovatelné období. [3] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Zcela se neztotožnil se správními orgány v tom, zda nebylo možné blíže specifikovat údaje obsažené v utajovaných informacích. Smysl jejich utajení sice vylučuje, aby byl ve správních rozhodnutích zapracován konkrétní obsah a popis těchto informací, je třeba respektovat právo žalobce na sdělení maximální možné podstaty důvodů, pro které byla žádost zamítnuta. Správní orgány se neuchýlily jen k obecnému odkazu na existenci utajovaných informací, ale poskytly alespoň základní charakteristiku popsaného jednání žalobce. Tuto informaci bylo možné v řízení před soudem rozvinout a žalobci sdělit, že utajované informace podávají ve svém souhrnu ucelený obraz o tom, jaké činnosti a kontakty v ČR rozvíjí ve vztahu ke kriminálnímu prostředí. Nejedná se jen o jednorázovou aktivitu, ale o mozaiku skutečností probíhajících dlouhodobě. Ze strany správních orgánů se podle soudu nejednalo o tak závažné pochybení, aby odůvodnilo zrušení rozhodnutí žalované. Při ústním jednání soud žalobce s touto podstatou seznámil a umožnil mu, aby se k ní vyjádřil. Po přezkoumání obsahu utajovaných informací soud dospěl ke shodnému závěru jako správní orgány. Jednání žalobce není jednorázové či náhodné, je aktuální a s ohledem na věrohodný popis zjištěných skutečností se lze důvodně domnívat, že žalobce může aktivity, které směřují proti hodnotám chráněným trestním právem, vyvíjet i do budoucna. Informace podávají ucelený obraz o činnostech a kontaktech, které žalobce v ČR dlouhodobě rozvíjí s osobami z kriminálního prostředí. Je postačující, že se jedná o dostatečně konkretizovanou hrozbu takové činnosti. Není nezbytné, aby taková hrozba již byla naplněna ve formě stíhaného kriminálního jednání. Námitka, podle které vůči žalobci Policie ČR nečiní žádné kroky ve formě zahájení trestního stíhání či přestupkového řízení, proto není opodstatněná. Městskému soudu nebylo zřejmé, kam míří kusá námitka, podle které se nejedná o bezpečnostní řízení. Nicméně zásady týkající se přezkumu rozhodnutí v bezpečnostním řízení lze aplikovat i na jiná správní rozhodnutí vydaná na podkladě utajovaných informací. Co se týče přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, žalobce neuvedl žádné závažné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o nepřiměřenosti. Žalobce nerozvinul svá tvrzení o vytvoření rodinných vazeb. Jeho tvrzení nevypovídá nic konkrétního o skutečném sepětí mezi žalobcem a jeho rodinnými příslušníky, a tedy ani o tom, jaké reálné dopady by napadené rozhodnutí mělo mít na jeho život. Ani Úmluva o právech dítěte nestanovuje, že oba rodiče musí vždy žít spolu s dítětem v jednom státě (naopak předvídá a upravuje opačnou situaci). Žalobce ani neuvedl, jaké má vazby ve svém domovském státě, zejména zda by mu a jeho rodině hrozila při návratu konkrétní závažná újma. Ve shodě s žalovaným proto soud uzavřel, že žalobce neuvedl takové okolnosti, které by ve světle skutečností vypovídajících o závadném chování mohly obstát jako důležitější hledisko než zájem státu na zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl, že kasační stížnost považuje ve smyslu § 104a s. ř. s. za přijatelnou, a úvodem si klade otázku, zda je zde přezkumná úloha soudu skutečně nástrojem spravedlnosti, jestliže přejímá aktivitu stěžovatele pouze ve vztahu k posouzení přesvědčivosti, věrohodnosti a relevanci utajovaných informací bez nutnosti posouzení, zda konkrétní chování lze „podřadit pod pravdivost, když tento aspekt není úkolem soudu posuzovat“. [5] Žalovaná i městský soud se nedostatečně vypořádaly s námitkou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel považuje soudem poskytnutou charakteristiku jeho jednání za nedostatečnou. V rámci svého povolání se pohybuje v oblastech určených k získávání a udržení profesionální fyzické výkonnosti, vytváření reklamy a společenské prestiže. Tato prostředí zasahují jak do života sportovního, společenského, tak i politického. Pojem „kriminální prostředí“ vnímá jako termín, jehož obsahem je jednání osob s cílem získání prospěchu pácháním činů, které ohrožují životy, zdraví a majetek. Stěžovatel je přesvědčen, že posouzení utajované informace nemůže být postaveno na jeho městským soudem uvedené nedostatečné sebereflexi. Posuzovat budoucí možné závadové jednání na základě sebereflexe stěžovatele, který doposud nebyl za dané jednání postižen, se jeví jako nezákonné a zasahující do roviny morálky. Pokud by jeho dlouhodobé jednání ohrožovalo hodnoty chráněné trestním právem, bylo povinností orgánů činných v trestním řízení přenést je do trestněprávní roviny. Je-li jeho jednání řešeno ve správním řízení, jehož znakem je nerovnost stran, je stěžovateli znemožněno unést důkazní břemeno. [6] Odkaz na rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2021, čj. 10 Azs 270/2021-54, č. 4279/2022 Sb. NSS, vztahující se nepřímo k rozsudku ESLP ze dne 15. 10. 2020, ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku (č. 80982/12), považuje i nadále za přiléhavý. Jeho vycestování na základě výjezdního příkazu do Uzbekistánu vyvolalo zájem médií, která začala spekulovat a vytvářet dezinformace poškozující stěžovatele. Objevila se vyjádření podnikatele Ř., podle kterých vede tělocvičnu, kde trénují zahraniční sportovci, kteří při výskytu problémů, kdy se někomu má něco stát, zavolají do bývalé Jugoslávie a „vyřídí to“. Stěžovatel danou osobu nezná, tělocvičnu nevede a odmítá, že by se na takové činnosti podílel. Řízení má dopad i do jeho podnikatelské sféry. Nebyla s ním v důsledku nepodložených úvah prodloužena smlouva na reklamní činnost. Výrok městského soudu považuje za nedostatečný a nic konkrétního neříkající. Soud nehodnotil výše uvedené aspekty při posouzení věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance utajovaných informací a dostatečně se nezabýval hlediskem konkrétní osoby stěžovatele. Městský soud sice uvedl, že neshledal indicie nasvědčující účelovému vytvoření informací, ale blíže posouzení nerozvedl. U utajované informace zcela chybí cokoli, co by nezávislému příjemci umožnilo učinit si závěr o její věrohodnosti. Seznatelné je jen to, že ji městský soud považuje za přesvědčivou. Ne