9 As 168/2021 — Nejvyšší správní soud

9 As 168/2021- 38 - text  9 As 168/2021 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: T. P., zast. Mgr. Denisem Karbusem, advokátem se sídlem Kovářova 1081/3, Praha 13, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2018, č. j. MHMP 728178/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 13 A 77/201825, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl rozhodnutím Úřadu městské části Praha 4 ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. SZ P4/004365/18, uznán vinným za spáchání přestupku proti majetku podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“). Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil v záhlaví uvedeným rozhodnutím, které žalobce napadl žalobou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního rádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tato byla rozsudkem Městského soudu v Praze podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta. Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení nadepsaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. [2] Žalobce se výše popsaného přestupku dopustil tím, že dne 18. 12. 2017 v odpoledních hodinách na ulici X, Praha 4, nalezl vedle motorového vozidla zn. Honda Accord, reg. zn. X, technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla (tzv. „botičku“ či „TPZOV“), který byl původně na předmětné vozidlo nainstalován, když tento prostředek si přisvojil a až dne 22. 2. 2018, tj. den po ústním projednání před prvoinstančním správním orgánem, jej vrátil prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu Městské policie hl. m. Prahy. Úmyslně a neoprávněně si tedy přisvojil cizí věc nálezem. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [3] Městský soud přisvědčil správním orgánům, neboť nemá pochybnosti o tom, že si žalobce přisvojil TPZOV, přičemž zjevně neměl úmysl jej bezprostředně vrátit vlastníkovi, tj. městské policii. Žalobce zůstal pasivní i přes opakované urgence ze strany městské policie či po obdržení oznámení o zahájení přestupkového řízení prvoinstančním správním orgánem. TPZOV vrátil až den po ústním jednání před prvoinstančním správním orgánem. Při samotném ústním jednání však tvrdil, že TPZOV již dávno odeslal jím pověřený zaměstnanec. Následně se žalobce omluvil za mylné informace, neboť měl za to, že pověřený zaměstnanec tak bezodkladně učinil, avšak tuto skutečnost si dále neověřil. Městský soud dané vysvětlení považoval za účelovou obhajobu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v celém rozsahu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., navrhl jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatel tvrdí, že nebyl prokázán jeho záměr přisvojit si věc, protože pouze chránil TPZOV před možným odcizením. TPZOV je pro stěžovatele zcela nepoužitelná věc a chybí motiv pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích. Z tohoto důvodu nikdy nemohlo dojít k přisvojení si cizí věci nálezem. Stěžovatel byl v domnění, že TPZOV byl zaslán jím pověřeným zaměstnancem vlastníkovi již v prosinci 2017, tedy bezprostředně po odnesení do prostorů jeho kanceláře. Když se dozvěděl, že tomu tak nebylo, ihned zjednal nápravu. V předmětné době byl zaneprázdněn zásadními událostmi (páchání podvodné trestné činnosti jeho zaměstnanci), které vyžadovaly jeho plnou pozornost, a proto nedokázal ověřit, zda byl TPZOV skutečně odeslán. [6] Podle stěžovatele se správní orgány nedostatečně vypořádaly s otázkou zavinění jakožto subjektivní stránkou přestupku. Dále spatřuje stěžovatel vady ve správním řízení, neboť dle něj skutkový stav nemá oporu ve spise. Jak rozhodnutí žalovaného, tak i napadený rozsudek městského soudu, trpí vadou nepřezkoumatelnosti, a to z důvodu opomenutého důkazu. Stěžovatel namítá, že se správní orgány nevypořádaly s jeho argumentací a neprovedly jeho výslech, ačkoliv je toho dojmu, že některé skutečnosti (aniž by je jakkoli blíže konkretizoval, poznámka Nejvyššího správního soudu) nemohl městský soud ověřit jiným způsobem. [7] Žalovaný ve svém vyjádření stručně navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). [9] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). [10] Podstatný přesah zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS (k uplatnitelnosti tam vyslovených názorů na současnou právní úpravu srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/202128). Podstatný přesah bude dán pouze v případech, kdy se kasační stížnost (1) týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu anebo (2) právních otázek řešených dosavadní judikaturou rozdílně. Podstatný přesah zájmů stěžovatele bude dán (3) rovněž v případě potřeby učinit odklon od ustálené judikatury. Konečně bude kasační stížnost přijatelná (4) tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zároveň však platí, že Nejvyšší správní soud není v rámci hodnocení přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení městského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí městského soudu by bylo odlišné. V rámci posouzení přijatelnosti také z povahy věci není místo pro plnohodnotný věcný přezkum napadeného rozhodnutí, tudíž se v uvedené souvislosti Nejvyšší správní soud omezuje na případy zjevných pochybení městského soudu. [11] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost se týká právní otázky přisvojení si cizí věci nálezem, kterou judikatura doposud neřešila, je dán podstatný přesah zájmů stěžovatele. Kasační stížnost je proto přijatelná, avšak nedůvodná. [12] Z ustálené judikatury NSS vyplývá, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníků řízení za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200876, obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06). V projednávané věci Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí trpěla vadami zakládajícími jejich nepřezkoumatelnost. S přezkoumatelností rozhodnutí žalovaného se dostatečně vypořádal městský soud v bodě 12. napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud s jeho závěry souhlasí. Obě rozhodnutí správních orgánů i napadený rozsudek městského soudu odpovídají obecným požadavkům přezkoumatelného rozhodnutí formulovaným ve výše citované judikatuře. Rozhodnutí správních orgánů jsou srozumitelně a přehledně zpracovaná a je z nich zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily. [13] Co se týče nesprávně zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší správní soud uvádí, že v projednávané věci neshledal, že by byl skutkový stav správními orgány zjištěn nesprávně, nedostatečně, a že by zjištěná skutková podstata neměla oporu ve spisech. [14] Úvaha stěžovatele, že v důsledku neprovedeného výslechu městským soudem byl zkrácen na svých právech, neboť nedošlo k ověření skutečností, které mohl městský soud zjistit pouze tímto způsobem, je lichá. Rozhodné okolnosti pro naplnění skutkové povahy podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích bylo možné věrohodně zjistit z provedeného ústního jednání a dalších písemných důkazů (např. úředního záznamu). Stěžovatel měl navíc možnost hájit se ve správním řízení ve dvou stupních, přičemž tuto možnost se sám rozhodl blíže nevyužít, neposk