2 Afs 153/2023 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 153/2023- 36 - text  2 Afs 153/2023 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobce: Benjamin Böhm, se sídlem Štefánikova 20/21, Český Těšín, zast. Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2021, č. j. 126237/2021900000317, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, č. j. 25 Af 41/202143, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2023, č. j. 25 Af 41/202149, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, č. j. 25 Af 41/202143, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2023, č. j. 25 Af 41/202149, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2021, č. j. 126237/2021900000317, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 28 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Magdalény Poncza, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Celní úřad pro Moravskoslezský kraj zrušil dne 18. 10. 2016 žalobci povolení k provozování daňového skladu kvůli nesplnění podmínky ekonomické stability podle § 43c odst. 1 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 22 Af 151/201741, rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť závěr o žalobcově ekonomické nestabilitě byl učiněn na základě neaktuálních údajů. Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl kasační stížnost žalovaného rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 3 Afs 130/201830. [2] Žalovaný žalobcovo odvolání opět zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil. Namísto původního důvodu ekonomické nestability žalovaný své rozhodnutí odůvodnil neexistencí užívacího práva k prostoru vymezenému v povolení. [3] Krajský soud žalobu proti druhému rozhodnutí žalovaného zamítl nyní napadeným rozsudkem. Námitky týkající se dokazování neshledal krajský soud důvodnými. Shromážděné důkazy byly dostatečné pro závěr o zániku užívacího práva k dotčenému prostoru. Napadené rozhodnutí nebylo překvapivé, nebyla porušena zásada dvojinstančnosti ani zásady správy daní. Námitka týkající se absence výzvy podle § 43m zákona o spotřebních daních je opožděná; nadto není ani důvodná, protože v rámci výzvy podle § 115 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, se žalobce mohl vyjádřit a navrhnout důkazy. Opravné usnesení vydal krajský soud z důvodu písařské chyby při označení žalovaného. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti uvedl, že nezákonný postup celního úřadu namítal již v žalobě. Upozornění na absenci výzvy podle § 43m zákona o spotřebních daních bylo jen doplněním žalobní námitky. Pokud by v replice bylo možné pouze opakovat, co již bylo uvedeno v žalobě, neměla by žádný smysl. S jinými doplněními argumentace obsaženými v replice se navíc krajský soud vypořádal. [5] Stěžovatel také nesouhlasí se závěry krajského soudu týkajícími se dokazování zániku užívacího práva. Žalovaný se spokojil jen s konstatováním jednatele obchodní korporace KoLePo, spol. s r. o., že nájemní vztah již neexistuje. Tuto informaci nezískal při výslechu, ale v rámci jakési „komunikace“, kterou zákon jako důkaz nepředpokládá. Listinné důkazy, které jsou součástí spisu, nejsou dostatečným podkladem pro závěr o zániku užívacího práva. Stěžovatel se v důsledku absence výzvy nemohl proti těmto závěrům bránit. [6] Stěžovatel si je vědom toho, že daňový řád neumožňuje zrušit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný však měl rozhodnutí celního úřadu zrušit a řízení zastavit. Existence užívacího práva mohla být předmětem nového řízení. Postup žalovaného má zásadní dopady do stěžovatelovy majetkové sféry. V případě zastavení řízení by mohl dále provozovat daňový sklad. Tím, že žalovaný hledal jiný důvod pro zrušení povolení, trvaly po celou dobu důsledky původního nezákonného rozhodnutí. Závěr krajského soudu o neporušení zásady dvojinstančnosti neobstojí. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Krajský soud spornou námitku přes její opožděnost vypořádal. Výzvu podle § 43m odst. 1 zákona o spotřebních daních žalovaný ani učinit nemohl, neboť takovou výzvou se řízení zahajuje. Postup podle § 115 daňového řádu nahrazuje v odvolacím řízení i nesprávně provedené či chybějící instituty řízení v prvním stupni. [8] Soudní řízení není pokračováním správního, resp. daňového řízení. Stěžovatel byl seznámen s odlišným právním názorem žalovaného i s podklady včetně jejich hodnocení. Skutkové závěry žalovaného nemohou být nesprávné jen kvůli výhradám, které stěžovatel uplatnil až v žalobě. Stěžovatel v řízení před soudem netvrdí, že má užívací právo k prostoru daňového skladu. Výzva žalovaného podle § 57 odst. 1 písm. d) a § 93 odst. 4 daňového řádu není jen jakousi „komunikací“, ale zákonným prostředkem k obstarání důkazu. [9] Procesní postup žalovaného je v souladu s judikaturou NSS a odpovídá apelačnímu principu a přípustnosti skutkových a právních novot. Bylo by naopak nepřiměřené a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, aby bylo v novém řízení prováděno něco, co lze učinit již ve stávajícím řízení se stejným komfortem pro stěžovatele. Obživnutí povolení k provozování daňového skladu by umožnilo naskladnit nové výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně, po zrušení povolení by se ale ocitly ve volném daňovém oběhu a stěžovatel by měl povinnost přiznat a zaplatit daň. Daňový sklad navíc s ohledem na absenci užívacího práva nemá kde obživnout. Námitky týkající se neproporcionality vedeného řízení nejsou důvodné. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Kasační stížnost je přípustná, projednatelná a také důvodná. [11] NSS se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku z důvodu pominutí žalobní námitky (rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS). Stěžovatel tvrdí, že námitka, kterou krajský soud shledal opožděnou, protože byla vznesena až v replice (bod 22 jeho rozsudku), je pouze rozhojněním dřívější žalobní argumentace týkající se nezákonného postupu správce daně. [12] Podle NSS však stěžovatel v žalobě k této otázce pouze uvedl, že postupy žalovaného vykazují mnoho nestandardností a jsou v rozporu se zákonem a základními zásadami správy daní (body 3.4, 3.5 a 6.1 žaloby). Zákon neumožňuje, aby pod zcela nekonkrétní žalobní bod mohl žalobce následně doplňovat libovolný počet dalších skutečností. To by vedlo k tomu, že by žaloba byla pouze formální náležitostí pro řízení před soudem (rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2008, č. j. 8 Afs 91/2007407). [13] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), nebrání žalobcům dále rozvíjet žalobní body, třeba i v replice, která neslouží pouze k opakování žalobní argumentace. Nelze však přijmout takový přístup k rozvíjení neurčitých žalobních bodů (resp. jejich zárodků), který by fakticky vyprázdnil obsah § 71 odst. 2 poslední věty s. ř. s., podle něhož lze rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. [14] NSS tedy souhlasí se závěrem krajského soudu v bodě 22 jeho rozsudku, podle něhož stěžovatel uplatnil příslušnou námitku opožděně. Krajský soud navíc tuto námitku nad rámec nezbytného odůvodnění vypořádal i věcně (bod 23; k tomu rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Afs 67/2008112, č. 1697/2008 Sb. NSS). Tvrzení, že s jinými argumenty uvedenými v replice (konkrétně má jít o bod 1.7 týkající se kvality dokazování ohledně zániku nájemního vztahu) se krajský soud vypořádal, není pro posouzení opožděnosti sporné žalobní námitky relevantní. Navíc se jedná o odlišnou situaci, neboť argument, jehož se stěžovatel dovolává, byl rozvinutím mnohem konkrétnější žalobní argumentace. Napadený rozsudek tedy není nepřezkoumatelný. [15] NSS se dále zabýval namítanými procesními pochybeními ve správním řízení. Souhlasí s krajským soudem (bod 20 napadeného rozsudku), že rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé. Žalovaný v souladu s § 115 odst. 2 daňového řádu stěžovatele seznámil se shromážděnými podklady i odlišným právním posouzením věci a poskytl mu lhůtu k vyjádření (výzva žalovaného ze dne 9. 7. 2021). Takový postup odpovídá judikatuře (rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2005, č. j. 4 Afs 34/200374, či rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 1 Afs 438/201752, č. 4053/2020 Sb. NSS). V tomto směru tedy k procesnímu pochybení nedošlo. [16] Vedle toho je třeba posoudit, zda mohl žalovaný potvrdit rozhodnutí celního úř