2 As 365/2023 — Nejvyšší správní soud

2 As 365/2023- 57 - text  2 As 365/2023 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Chytrý nájem s. r. o., se sídlem Chotíkov 479, zast. JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem sady 5. května 296/36, Plzeň, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 9. 9. 2021, č. j. 2021/092439/CNB/110, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 A 114/2021-58, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 5 A 114/2021-58, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaná (dále též jako „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 2. 2. 2021 uznala žalobkyni vinnou z přestupku podle § 157 odst. 1 písm. f) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spočívajícího zjednodušeně řečeno v tom, že žalobkyně neposkytla žalované součinnost v souladu s § 135 odst. 2 téhož zákona. V reakci na výzvy ze dne 13. 7. 2020 a 6. 8. 2020 totiž žalované nepředložila smluvní dokumentaci a vzájemnou komunikaci s vyjmenovanými spotřebiteli. Za to žalovaná žalobkyni uložila pokutu ve výši 50 000 Kč. [2] Bankovní rada žalované k rozkladu žalobkyně dne 18. 3. 2021 rozhodnutí žalované zrušila, neboť dospěla k závěru, že správní spis neobsahuje podklady umožňující postavit najisto, zda byly naplněny podmínky stanovené ve výzvách. Žalovaná následně doplnila správní spis o výpisy z účtu žalobkyně. Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2021 (dále jako „prvostupňové rozhodnutí“) opětovně uznala žalobkyni vinnou a uložila jí pokutu v totožné výši. Bankovní rada poté rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí. [3] Proti rozhodnutí bankovní rady se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. Napadené rozhodnutí neshledal nicotným, nezákonným ani nepřezkoumatelným. Žalovaná při vyžádání součinnosti nepřekročila svou pravomoc. Podmínky výzev byly naplněny a žalobkyně je neuposlechla. Nebyla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a žalobkyni byl poskytnut úplný správní spis k vyjádření. Postup žalované vůči žalobkyni nevykazoval ani znaky šikany. II. Kasační stížnost, vyjádření žalované a další podání [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti zdůraznila, že výzvy žalované byly formulovány podmíněně, tedy že smluvní dokumentace měla být poskytnuta tehdy, byla-li vůči jednotlivým spotřebitelům uplatněna smluvní pokuta. Protože stěžovatelka smluvní pokuty neuplatňovala, neposkytla v souladu s výzvou ani smluvní dokumentaci. Výzvy tak uposlechla řádně a včas a v řízení nebyl prokázán opak. Sporné podklady doložila až 20. 4. 2021 dobrovolně a nad rámec výzev. Úvahy, že je obtížně představitelné, že spotřebitelé by bez vyzvání platili smluvní pokuty, považuje stěžovatelka za spekulativní. Má naopak za to, že prokázala, že dané platby zúčtovala na jistiny půjček. Žalovaná stěžovatelku nevyrozuměla, že podklady požaduje předložit bez ohledu na uplatnění smluvních pokut. [5] Podle stěžovatelky jí městský soud nedůvodně klade k tíži, že neuplatnění nároků ze smluvní pokuty žalované nesdělila. Z podání stěžovatelky je patrné, že výzvě vyhovuje v rozsahu, v jakém předložila přílohy. Poskytnutí pouze některých požadovaných dokumentů odpovídá podmíněnému charakteru výzvy. Stěžovatelka dále namítá, že s ohledem na odpovědi na dřívější výzvy v roce 2019 již žalovaná nemohla mít důvodné podezření ve smyslu § 135 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Stěžovatelka se spotřebiteli neuzavírá typově žádné jiné bezúročné smlouvy o půjčce než ty, které předložila již v roce 2019. Žalovaná proto nebyla oprávněna pokračovat v dohledu. Důvodnost podezření městský soud dovozuje z podnětů, které však byly vyloučeny z nahlížení do spisu a nebyly předmětem dokazování. Stěžovatelka se tak k nim nemohla vyjádřit, v čemž spatřuje vadu řízení. [6] Stěžovatelka také namítá porušení zásady dvojinstančnosti v souvislosti se závěrem bankovní rady, že M. K. v letech 2018 až 2020 platil stěžovatelce měsíčně částku 2 550 Kč se zprávou pro příjemce „úhrada smluvní pokuty M. K.“. Na tuto úvahu nebylo ani náznakem před rozhodnutím o rozkladu poukázáno, a stěžovatelka se tak proti ní nemohla bránit ve správním řízení. Tento závěr navíc neodpovídá skutečnosti, neboť platby tohoto spotřebitele byly využity na umořování jistiny půjčky a smluvní pokuta vůči němu nebyla uplatněna. Ze zprávy pro příjemce nelze činit závěry ohledně skutečného právního důvodu plnění. Pokud odesílatel uvede do zprávy pro příjemce např. „výpalné“, taková zpráva nečiní z druhé strany příjemce výpalného. Neuplatnění smluvní pokuty jako negativní skutečnost nelze dokazovat. Městský soud se nesprávně vypořádal s námitkami týkajícími se pana K. [7] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu a odkázala na svá rozhodnutí. Zdůraznila, že předmětem řízení nebylo to, zda činnost stěžovatelky byla v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, ale zda poskytla žalované součinnost. Důvodné podezření, které odůvodňovalo výzvy žalované, vyplývalo ze znění smluv o půjčce a podnětů od spotřebitelů a České obchodní inspekce. Podněty byly vyloučeny z nahlížení v souladu s § 45 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a § 45 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Podle judikatury má žalovaná v rámci dohledu široké pravomoci nejen ve vztahu k subjektům, které disponují oprávněním provozovat určitou činnost, ale i ve vztahu k třetím osobám, a to za účelem posouzení, zda tyto subjekty postupují v souladu se zákonem, resp. zda nejsou povinny disponovat příslušným oprávněním. [8] V replice stěžovatelka zopakovala své přesvědčení, že výzvám žalované vyhověla. To, že bankovní rada v prvním rozhodnutí o rozkladu zhodnotila podklady rozhodnutí jako nedostatečné, svědčí ve prospěch stěžovatelky. Tato skutečnost se totiž ani v dalším průběhu řízení nezměnila. Poté, co stěžovatelka dodatečně dobrovolně poskytla žalované všechny smluvní dokumenty, odpadl důvod pro její správní trestání. Bezodkladnost není znakem skutkové podstaty přestupku, který je stěžovatelce kladen za vinu. Judikaturu, kterou citovala žalovaná, nepovažuje stěžovatelka za přiléhavou. Za klíčové považuje nadále podmíněnost výzev žalované. V doplňujícím vyjádření stěžovatelka poukázala k otázce dokazování na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-135, č. 1572/2008 Sb. NSS, a zopakovala, že dokazování ve správním řízení podle ní neodpovídalo požadavkům judikatury. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je přípustná, projednatelná a zčásti důvodná. [10] Podle § 157 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že neposkytne České národní bance při výkonu dohledu potřebnou součinnost podle § 135 odst. 2. [11] Podle § 135 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru osoby podléhající dohledu jsou povinny poskytnout České národní bance při výkonu dohledu potřebnou součinnost, zejména jsou povinny jí na vyžádání předložit informace, podklady, objasnění skutečností, záznamy, zprávy nebo s nimi spojené údaje, a to bez zbytečného odkladu nebo ve lhůtě stanovené Českou národní bankou. To platí obdobně pro toho, kdo je důvodně podezřelý, že neoprávněně provozuje činnost podle tohoto zákona. [12] Kasační soud úvodem předesílá, že stěžovatelka nedisponuje oprávněním k činnosti samostatného zprostředkovatele spotřebitelského úvěru ani nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru (srov. bod 1 rozhodnutí žalované). V nynější věci proto připadá z povahy věci v úvahu toliko povinnost součinnosti podle § 135 odst. 2 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy jako osoby důvodně podezřelé, že neoprávněně provozuje činnost podle zákona o spotřebitelském úvěru. [13] NSS nejprve posoudil, zda městský soud řádně vypořádal všechny žalobní námitky a důkazní návrhy. Dospěl k závěru, že tomu tak není. [14] Stěžejní otázkou, která je již počínaje správním řízením předmětem sporu mezi stěžovatelkou a žalovanou, je to, zda byly naplněny podmínky stanovené ve výzvách žalované, tedy zda stěžovatelka uplatňovala vůči spotřebitelům vyjmenovaným v těchto výzvách smluvní pokutu. Od odpovědi na tuto otázku se odvíjí závěr o tom, zda stěžovatelka výzvám žalované vyhověla, či nikoli, a tedy zda se dopustila přestupku kladeného jí za vinu. [15] Stěžovatelka v žalobě oponovala závěrům správních orgánů, které z poznámek pro příjemce obsažených ve výpisech z jejího účtu dovozují, že smluvní pokuty vůči spotřebitelům uplatňovány byly. Stěžovatelka k tomu mimo jiné namítala, že ve skutečnosti nešlo o platby smluvních pokut a že tyto platby byly započteny na úhradu jistiny půjčky. K tomu odkázal