3 As 265/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 265/2023- 65 - text  3 As 265/2023 - 68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. K., zastoupen Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Praha 7, Šmeralova 272/22, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 529/5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2023, č. j. 17 A 9/2023  55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 22. 8. 2022, č. j. MSMT29525/202122, zamítlo žádost žalobce ze dne 30. 9. 2021 o posouzení postavení studia v zahraničním bakalářském studijním programu „Bachelor of Arts (Hons)“ uskutečňovaného na zahraniční vzdělávací instituci s názvem „EU Business School Munich GmbH“ (dál jen „EU Business School“) se sídlem v Mnichově, ve Spolkové republice Německo (SRN), na roveň studia uskutečňovaného na vysokých školách v České republice, jako soustavné přípravy na budoucí povolání pro zákonné účely státní sociální podpory, důchodového pojištění, zdravotního pojištění a pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „ZSSP“), a § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“). Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil rozkladem, který ministr školství podle § 152 odst. 6 písm. b) správního řádu zamítl rozhodnutím ze dne 21. 12. 2022, č. j. MSMT28165/20223. Jeho rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. [2] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že pro uznání studia na zahraniční vysoké škole musí být kumulativně splněny dvě podmínky: (i) musí se jednat o vysokou školu v cizině a (ii) musí se jednat o studium rovnocenné s tuzemským vysokoškolským studiem. Tomu odpovídá také ustálená judikatura správních soudů, k čemuž městský soud odkázal například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2022, č. j. 1 As 71/2022  44 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V posuzovaném případě žalobce v žádosti označil v kolonce název VŠ vzdělávací instituci jako „EU Business School Munich GmBH“ a jako název studia uvedl „Bachelor of Arts (Hons)“. Na základě takto formulované žádosti byl žalovaný proto povinen zkoumat charakter žalobcem označené instituce a jím poskytovaného vzdělání. [3] K tomuto zjištění žalovaný učinil dotaz na ENICNARIC. Jak městský soud dále vysvětlil, podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021, č.j. 8 As 193/2019  93, je ENIC „evropská síť národních informačních středisek zabývající se akademickou mobilitou a uznáváním vysokoškolského vzdělávání a kvalifikací“ a „NARIC je národní informační středisko pro ekvivalenci zahraničních dokladů o vzdělávání a kvalifikacích“. ENIC je dle ustálené judikatury „oprávněná a způsobilá k vyjadřování se k otázkám uznávání vzdělávání“. K dotazu žalovaného, zda je žalobcem v žádosti uvedená instituce akreditovanou vysokou školou a zda poskytuje akreditované studijní programy, středisko ENICNARIC sdělilo, že zahraniční instituce je soukromým poskytovatelem vzdělávání s několika pobočkami (Barcelona, Ženeva, Montreux, Mnichov), který nemá v Německu status instituce vysokoškolského vzdělávání. Nabízí studijní programy ve spolupráci s několika vysokoškolskými institucemi, přičemž tituly udělují partnerské univerzity. Žalobce by po úspěšném dokončení studia obdržel britský bakalářský titul. Z odpovědi tak jasně vyplynulo, že žalobcem uvedená instituce není vysokou školou. [4] Pokud jde o námitku žalobce, že měl žalovaný dotaz ke středisku ENICNARIC formulovat odlišně, a sice tak, zda je studijní program studovaný žalobcem považován za vysokoškolský studijní program ve smyslu platného právního řádu SRN, té městský soud nepřisvědčil. Uvedl, že nebylali naplněna první ze dvou podmínek, jež je nutné splnit kumulativně, neměl žalovaný důvod zabývat se druhou podmínkou, tedy povahou studijního programu. Městský soud podotkl, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil ani neprokázal, že studuje na vysoké škole. [5] Městský soud rovněž neakceptoval výtku, dle které správní orgány hodnotily právní řád cizího státu svévolně, neboť jej nikterak nehodnotily. Dle jeho názoru naopak postupovaly v souladu s Lisabonskou úmluvou o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (dále jen „Lisabonská úmluva“), a s dotazem se obrátily na středisko ENIC. Stejně tak nebyl důvod, aby se správní orgány obracely na Ministerstvo pro Vědu a Umění státu Bavorsko (dále jen „Ministerstvo pro Vědu a Umění“) nebo jiný orgán SRN s dotazem, zda je žalobce na území SRN považován za studenta řádného akreditovaného vysokoškolského programu. Odpověď na tento dotaz by nebyla v posuzovaném případě relevantní, jelikož se správní orgány musely zabývat povahou zahraniční vzdělávací instituce, nikoli izolovaně pouze povahou studijního programu. Ani z žalobcem předložených dokumentů nevyplynulo, že by studoval na vysoké škole; předložené dokumenty směřovaly k prokázání trvání studia žalobce na EU Business School. Závěrem městský soud odmítl argumentaci žalobce ohledně diskriminační povahy žalovaného rozhodnutí; zopakoval, že se žalovaný nezabýval formou žalobcova studia, nýbrž pouze povahou zahraniční vzdělávací instituce. Městský soud dodal, že napadené rozhodnutí žalobci nebrání v dalším studiu a dokonce může žádost o uznání zahraničního studia podat opakovaně. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou podřadil pod kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [7] Stěžovatel v podstatné části kasační stížnosti namítal nepřiléhavost závěrů plynoucích z výše citovaného rozsudku č. j. 1 As 71/2022  44, na který městský soud v napadeném rozsudku odkázal, na nyní projednávanou věc. Toto rozhodnutí se dle stěžovatele týká zcela odlišné situace, kdy akreditace vysoké školy nebyla udělena pro zřizující právnickou osobu. Naproti tomu v posuzovaném případě instituce EU Business School disponuje řádně udělenou akreditací Ministerstvem pro Vědu a Umění ve smyslu bavorského zákona o vyšším vzdělávání. V případě řádně absolvovaného studia obdrží stěžovatel diplom od instituce University of Derby, avšak výuka se provádí na půdě EU Business School. Odpověď střediska ENICNARIC tyto informace žádným způsobem nezpochybňuje. V SRN se tak jedná o řádně uznávaný studijní postup, na jehož základě mohou studenti žádat také o udělení studentského víza. Stěžovatel tedy na území SRN studoval řádně akreditovaný a uznávaný vysokoškolský studijní program, což je podstatná odlišnost oproti případu posuzovaném v rozsudku č. j. 1 As 71/2022  44. Stěžovatel proto namítá, že městským soudem odkazovaná věc je skutkově natolik odlišná, že z ní není možné vycházet a městský soud tak závěry zmiňovaného rozsudku aplikoval nesprávně. [8] Stěžovatel oproti tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2017, č. j. 8 As 57/2017  35, v němž je citováno stanovisko Veřejné ochránkyně práv ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 7369/2014/VOP/VP. Na jejich základě stěžovateli není zřejmé, proč v posuzovaném případě užil městský soud restriktivního výkladu, zejména v situaci, kdy extenzivnímu výkladu dává přednost konstantní judikatura. Stěžovatel má tedy za to, že výklad zákona užitý městským soudem je nesprávný, příkrý a formalistický. [9] Dále stěžovatel namítá, že městský soud akceptoval jako jediné určovací kritérium stanovisko ENICNARIC, které bylo navíc opatřeno správními orgány. Žalobcem navštěvovaný program je dle státu Bavorsko považován za řádný vysokoškolský program, a měl by být takto uznán i na území České republiky. Správní orgány tak zcela nesprávně vymezily otázku, jež položily středisku ENICNARIC, a proto došlo k nesprávnému skutkovému zjištění, které mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Dotaz měl být položen také Ministerstvu pro Vědu a Umění, a to ve znění, zda je studijní program (studovaný stěžovatelem) uznaným vysokoškolským studijním programem, a zda EU Business School tento program řádně provádí ve smyslu rozhodnutí Ministerstva pro Vědu a Umění. Správní orgány se ovšem spokojily pouze se sdělením střediska ENICNARIC. [10] Závěrem stěžovatel dodal, že rozhodnutím správního orgánu došlo k hrubému zásahu do jeho ústavou garantovaných práv. [11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že není podstatné, zda zahraniční vzdělávací instituce je pouhou obchodní společností, či se jedná o právnickou osobu disponující řádnou akreditac