4 Ads 9/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 9/2024- 30 - text  4 Ads 9/2024-32 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. D., zast. Mgr. Ondřejem Moutvičkou, advokátem, se sídlem Ladova 1077, Litvínov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 3. 2022, č. j. , v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 54 Ad 9/202236, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 3. 2022, č. j. X, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované ze dne 5. 1. 2022, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod z důvodu nesplnění podmínek § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a právních předpisů Evropské unie. [2] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) nejprve rozsudkem ze dne 3. 10. 2022, č. j. 54 Ad 9/202216, žalobu proti rozhodnutí žalované odmítl. Nejvyšší správní soud následně uvedený rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 Ads 264/202222, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 54 Ad 9/202236, v novém řízení žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž navrhl jeho zrušení. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost s ohledem na správné a dostatečně odůvodněné závěry krajského soudu a na skutečnost, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem. [5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, publ. pod č. 4170/2021 Sb. NSS). [7] Krajský soud v napadeném rozsudku učinil závěr, že stěžovatel nesplnil podmínku potřebného důchodového věku definovanou v § 32 zákona o důchodovém pojištění. Při posuzování věci vycházel z ustanovení dotčených právních předpisů, zejména zákona o důchodovém pojištění, zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném ke dni 31. 12. 1995 (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, a nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993. Dospěl k závěru, že podle evidenčních listů důchodového pojištění stěžovatel získal v období od 3. 9. 1984 do 31. 12. 1992 celkem 1775 směn v zaměstnání v hornictví v I.AA pracovní kategorii. V období od 1. 1. 1993 získal celkem 1398 směn v zaměstnání v hornictví v I.AA pracovní kategorii. Stěžovatel tedy získal celkem 3173 směn v hornictví v I.AA pracovní kategorii. Práci vykonávanou pro zaměstnavatele Metrostav, a. s. (dále jen „Metrostav“) krajský soud do pracovní kategorie I.AA nezapočítal. Stěžovatel tak nedosáhl potřebného minimálního počtu 3300 směn zaměstnání v hlubinných dolech podle § 37b odst. 1 bodu 2 zákona o důchodovém pojištění. Zaměstnání stěžovatele v hlubinných dolech dále neskončilo z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, a proto se nemohla aplikovat podmínka potřebného minimálního počtu 3081 směn zaměstnání v hlubinných dolech. Z potvrzení Severní energetické a.s. týkajícího se zápočtu expoziční doby podle krajského soudu vyplývalo, že údaj 90.82 % nejvyšší přípustné expozice představoval údaj o poměru naplnění počtu směn potřebných pro nárok na snížený věk pro starobní důchod pro zaměstnance v hlubinných dolech, nikoli údaj o nejvyšší přípustné expoziční době. Stěžovatel nedosáhl ani nejvyšší přípustné expozice, jelikož po započtení všech vykonávaných zaměstnání dosáhl pouze 92,875 % hodnoty nejvyšší přípustné expozice. Důchodový věk stěžovatele proto podle § 32 zákona o důchodovém pojištění činil 64 let a 4 měsíce, jehož měl dosáhnout teprve dne 5. 9. 2025. [8] Podle stěžovatele však krajský soud posoudil věc přehnaně formalisticky a nezohlednil konkrétní aspekty posuzovaného případu. Z potvrzení Krajské hygienické stanice v Ostravě ze dne 5. 8. 2021 je totiž zřejmé, že se práce ve vysoce prašném a rizikovém prostředí raziče tunelů započítává do hodnoty nejvyšší přípustné expozice. Krajský soud rovněž nesprávně vyloučil zaměstnání stěžovatele u zaměstnavatele Metrostav z výpočtu kategorie prací, kde se eviduje nejvyšší přípustná expozice. Z evidence náplně prašné expozice I. 202005 ze dne 31. 3. 2022 a emailového vyjádření od zmíněného zaměstnavatele se hodnota nejvyšší přípustné expozice stěžovateli započítávala i v tomto zaměstnání. V odst. 22 odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud současně zaměnil hodnotu dosažené nejvyšší přípustné expozice s jakýmsi koeficientem maximálního počtu směn, který se však nijak v zaměstnání v prašném prostředí neeviduje. Podle stěžovatele dosáhl věku požadovaného pro odchod do důchodu, žalovaná mu proto měla přiznat starobní důchod. Krajský soud neodůvodnil ani výrok o nepřiznání nákladů řízení stěžovateli za zastoupení advokátem v původním řízení o žalobě, kdy usnesení o odmítnutí žaloby stěžovatele zrušil Nejvyšší správní soud. Stěžovatel podával první kasační stížnost z důvodů, které nebyly na jeho straně, krajský soud mu tak měl přiznat náhradu nákladů řízení vynaložených na povinné zastoupení advokátem. [9] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že právní úpravou snížené věkové hranice pro odchod do důchodu v případě zaměstnanců v hornictví se zabýval již v rozsudku ze dne 23. 7. 2014, č. j. 2 Ads 94/201426. V něm dospěl mimo jiné k závěru, že pro výpočet celkového počtu odpracovaných směn, jejichž minimální počet nutný pro přiznání snížené věkové hranice pro odchod do důchodu stanoví § 37b zákona o důchodovém pojištění, jsou relevantní pouze ty směny, kdy převážnou část každé jednotlivé z nich zaměstnanec odpracoval pod zemí. Potřebné údaje přitom mají správní orgány čerpat z potvrzení vydaných zaměstnavateli. [10] Rovněž povahou zaměstnání raziče tunelů pro zaměstnavatele Metrostav se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již zabýval. V rozsudku ze dne 23. 1. 2020, č. j. 6 Ads 219/201934, konstatoval, že ražbu tunelů nelze zařadit do preferované pracovní kategorie I.AA jen proto, že z pohledu stěžovatele šlo o práci srovnatelnou se zaměstnáním v hornictví. Dále uvedl, že „skupiny zaměstnání vymezené v § 14 odst. 2 písm. a)  c) zákona o sociálním zabezpečení sdílejí jeden společný znak  práci pod zemí. Do preferované kategorie I.AA však náleží pouze zaměstnání (1) v hornictví, (2) se stálým pracoviště