4 As 334/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 334/2023- 62 - text  4 As 334/2023-68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Spolek Nízký Jeseník, IČ 22726543, se sídlem Těšíkov 41, Šternberk, zast. Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, za účasti osoby zúčastněné na řízení: SYNERGION Jívová s.r.o., IČ 29292417, se sídlem Antala Staška 1076/33a, Praha 4, zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2022, č. j. KUOK 115795/2022, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, č. j. 65 A 10/2023123, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 3.400 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Dominiky Kovaříkové. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 11. 2022, č. j. KUOK 115795/2022, zamítl odvolání žalobce a L. S. a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Šternberk (dále jen „stavební úřad“) ze dne 11. 11. 2019, č. j. MEST 154937/2019, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 11. 2019, č. j. MEST 159436/2019, jímž bylo vydáno společné povolení podle § 64a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017, (dále jen „stavební zákon“), kterým byla povolena a umístěna stavba nazvaná „Větrný park Jívová“. Předmětná stavba zahrnovala pět větrných elektráren, příjezdové komunikace, zpevněné plochy a podzemní kabelové vedení. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soud v Ostravě  pobočka v Olomouci, který ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, č. j. 65 A 10/2023123, zrušil rozhodnutí žalovaného v části, kterou bylo zamítnuto odvolání žalobce, a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále krajský soud odmítl žalobu ve vztahu k části výroku, která se týkala L. Š., a to s ohledem na to, že žalobce postrádal v tomto směru žalobní legitimaci. [3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné shrnul, že závazným stanoviskem ze dne 23. 3. 2011, č. j. KUOK 26421/2011, bylo změněno nesouhlasné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny ze dne 30. 12. 2010, č. j. 47522/2010/OŽP/kos, tak, že záměr stavebníka (osoby zúčastněné na řízení) je z hlediska zásahu do krajinného rázu přípustný za splnění jistých podmínek. Na základě takto změněného stanoviska bylo vydáno rozhodnutí stavebního úřadu, proti němuž brojil žalobce odvoláním, takže žalovaný požádal odbor životního prostředí a zemědělství krajského úřadu (dále jen „dotčený orgán“) o vyjádření k odvolacím námitkám. Ten závěry stanoviska potvrdil přípisem ze dne 20. 4. 2018, č. j. KUOK 45614/2018. Protože bylo původní stanovisko městského úřadu změněno nadřízeným dotčeným orgánem v rámci přezkumného řízení, nikoli v řízení odvolacím, tedy ještě před vydáním rozhodnutí stavebního úřadu, neměl již žalovaný postupovat podle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nýbrž pouze zajistit vypořádání odvolacích námitek v součinnosti s dotčeným orgánem. Jako podklad rozhodnutí proto krajský soud hodnotil dotčeným orgánem změněné stanovisko. Nezákonnost stanoviska dotčeného orgánu neshledal krajský soud z důvodu, že žalobce nebyl účastníkem přezkumného řízení. Proti závaznému stanovisku se totiž sice žalobce nemohl vyjádřit v rámci přezkumného řízení, avšak mohl tak učinit později. Takto žalobce postupoval a dotčený orgán se k jeho námitkám vyjádřil výše uvedeným přípisem č. j. KUOK 45614/2018, v důsledku čehož byla práva žalobce zachována. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom nejsou správní soudy oprávněny přezkoumat věcnou správnost závazného stanoviska, avšak aniž by stanovisko hodnotily po odborné stránce, musí se zabývat tím, zda stanovisko spočívá na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda není stanovisko v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. To platí také o přezkumu rozhodnutí, kterým bylo závazné stanovisko zrušeno v přezkumném řízení. [4] Souhlasné stanovisko vztahující se k zásahu do krajinného rázu bylo podle krajského soudu vystavěno na argumentech, že (i) v minulosti bylo k obdobným záměrům vydáno souhlasné stanovisko, takže je třeba postupovat podle § 2 odst. 4 správního řádu, a (ii) těmito předchozími záměry již došlo k narušení krajinného rázu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že uplatnění zásady legitimního očekávání je omezeno v řízeních, v jejichž rámci je posuzován vliv záměru na krajinný ráz, neboť ten musí být posuzován individuálně ve vztahu ke konkrétnímu záměru. Nadto předchozí nevhodný zásah do krajiny neodůvodňuje další. Dotčený orgán ani nevysvětlil, v čem jsou posuzované případy obdobné, ačkoli jsou jednotlivé větrné elektrárny umístěny v jiných místech dané lokality. Vycházel z posudku EIA a znaleckého posudku Ing. Marťana, z nichž zjistil, že krajinný ráz bude záměrem výrazně zasažen, nicméně nebude představovat nepřiměřený zásah s ohledem na jeho dosavadní narušení obdobnými záměry. Tato úvaha však neobstojí ani v kontextu dalších podkladů, neboť se dotčený orgán nevypořádal s rozpornými znaleckými posudky Ing. V. a Ing. M. (byť se nejednalo o znalecký posudek ve smyslu § 56 správního řádu, byl podkladem pro vydání stanoviska ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu). Dále není zřejmé, na základě čeho dotčený orgán dovodil, že se umístění záměru nebude negativně projevovat v typických průhledech na chráněná území, ačkoliv z původního zamítavého stanoviska vyplývá opak. Z těchto důvodů shledal krajský soud souhlasné závazné stanovisko nezákonným, v důsledku čehož pozbyly podkladové úkony právních účinků. [5] Dále podle krajského soudu bylo v průběhu řízení vydáno rovněž několik závazných stanovisek ve vztahu k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Dne 8. 3. 2019 vydal dotčený orgán konečné souhlasné stanovisko č. j. KUOK 28920/2019. Rovněž vůči tomuto stanovisku směřovaly námitky žalobce, a proto žalovaný požádal o jeho potvrzení či změnu Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“), které v přípisu ze dne 26. 1. 2021, č. j. MZP/2021/570/88, posoudilo věc podle § 4 odst. 9 až 11 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020. Z této úpravy podle ministerstva nevyplýval zákonem předpokládaný postup při přezkumu závazných stanovisek v odvolacím řízení (podle § 149 správního řádu), avšak ministerstvo s odkazem na odbornou literaturu dospělo k závěru, že by jej mělo přezkoumat a zaujmout k němu stanovisko, které by měl žalovaný respektovat, i kdyby formálně nedošlo ke zrušení či změně závazného stanoviska. Následně ministerstvo vyčetlo dotčenému orgánu hned několik pochybení, pro které nebylo možné závazné stanovisko potvrdit. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že přípisem ministerstva nebylo závazné stanovisko zrušeno a zůstalo platné, takže jím byl nadále vázán. Krajský soud konstatoval pochybení ministerstva spočívající v aplikaci stavebního zákona v nesprávném znění. Společné řízení bylo zahájeno dne 22. 4. 2018 a nebylo pravomocně skončeno před 1. 1. 2018, a proto měl být aplikován čl. II bodu 10 přechodných ustanovení novely stavebního zákona č. 225/2017 Sb., s účinností od 1. 1. 2018 (dále jen „novela č. 225/2017 Sb.“), podle nějž správní řízení, která nebyla pravomocně ukončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí stavební úřad podle dosavadních právních předpisů, tedy podle stavebního zákona účinného do 31. 12. 2017. Bylo proto nutné postupovat podle § 149 správního řádu. Vzhledem k tomu, že úprava přezkumu závazných stanovisek v rámci odvolacího řízení nedoznala změny, nemělo pochybení ministerstva vliv na jeho zákonnost. Přestože přípis ministerstva není rozhodnutím, došlo jím k přezkumu závazného stanoviska dotčeného orgánu, takže má rovněž charakter závazného stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu. Důvodem, proč ministerstvo závazné stanovisko nezměnilo nebo nezrušilo, byl fakt, že se domnívalo, že mu tento postup zákon neumožňuje s ohledem na lhůtu stanovenou v § 4 odst. 9 stavebního zákona, ve znění novely č. 225/2017 Sb., ve spojení s § 96 správního řádu, přesto jednoznačně konstatovalo nezákonnost posuzovaného stanoviska. Za těchto podmínek je třeba nahlížet na přípis ministerstva z materiálního hlediska jako na závazné stanovisko, na jehož základě nebylo možné potvrdit rozhodnutí stavebního úř