5 Ads 280/2023 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 280/2023- 22 - text  5 Ads 280/2023 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. Č., zast. Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka 1838, Varnsdorf, proti žalovanému: generální ředitel Generálního finančního ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 Ad 6/2022-58, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 Ad 6/2022-58, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 30. 9. 2022, č. j. 71504/22/7400-11196-403266, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. [2] Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „služební orgán I. stupně“) ze dne 14. 6. 2022, č. j. 38953/22/7425-20290-506818, kterým byl žalobce s účinností ode dne 1. 7. 2022 podle § 61 odst. 1 písm. c) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“), převeden v rámci služebního orgánu I. stupně na služební místo č. 251251 – odborný referent v sekci Územní pracoviště v Děčíně, Odbor kontrolní, Oddělení kontrolní III (dále jen „nové služební místo“). Služba na uvedeném místě v oboru služby: Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění a hazardní hry, byla stanovena na dobu neurčitou, se služebním působištěm v Rumburku, s nástupem žalobce dne 1. 7. 2022. [3] Žalobce byl ode dne 8. 10. 2021 v pracovní neschopnosti (v té nakonec setrval až do 31. 10. 2022). V souvislosti s usnesením vlády České republiky č. 956 ze dne 5. 11. 2021, kterým byl schválen návrh systemizace pracovních a služebních míst podle zákona o státní službě, došlo ke zrušení původního služebního místa stěžovatele. Z toho důvodu tak byl rozhodnutím služebního orgánu I. stupně ze dne 29. 12. 2021, č. j. 84027/21/7425-20290-506818 (dále jen „rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby“), v souladu s § 62 odst. 1 zákona o státní službě zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, a to ode dne 28. 1. 2022, který následoval po dni doručení uvedeného rozhodnutí žalobci (27. 1. 2022). [4] Před zmíněnou systemizací byl žalobce v rámci služebního orgánu I. stupně zařazen na služební místo č. 250709 – odborný referent v sekci Územní pracoviště v Děčíně, Odbor majetkových daní, Oddělení majetkových daní II (dále jen „původní služební místo“). Služba na původním služebním místě byla stanovena v oboru služby: Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, se služebním působištěm v Ústí nad Labem, s účinností od 1. 1. 2016. 2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Rozhodnutí stěžovatele žalobce napadl žalobou, které krajský soud vyhověl a podle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Krajský soud neshledal obecně namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele, ani porušení práva na spravedlivý proces žalobce z důvodu přílišné délky správního řízení. Je zřejmé, z jakých podkladů služební orgány vycházely, a žalobce s nimi věcně polemizuje. Žalobce měl rovněž možnost hájit svá práva u nezávislého a nestranného soudu, a tedy nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stran námitky nedostatečného projednání nového služebního místa s žalobcem krajský soud konstatoval, že zákon o státní službě povinnost předchozího projednání (či souhlasu) státního zaměstnance nestanoví. Jeho absence tak sama o sobě není na překážku takového převedení. [7] Dále pak krajský soud posuzoval otázku, zda se služební orgány dostatečně zabývaly otázkou zdravotní způsobilosti žalobce pro výkon služby na novém služebním místě. Služební orgán I. stupně vycházel z posudku o zdravotní způsobilosti MUDr. J. M. ze dne 2. 10. 2017 (dále jen „posudek o zdravotní způsobilosti“), podle kterého je žalobce schopen výkonu služby na původním služebním místě. Žalobce stěžovateli dne 30. 6. 2022 předložil lékařskou zprávu téže lékařky datovanou rovněž k 30. 6. 2022 (dále jen „lékařská zpráva“). Lékařská zpráva stručně konstatuje, že žalobce není schopen pracovat v psychicky náročné pozici na kontrolním oddělení. Krajský soud uvedl, že služební orgán I. stupně postupoval správně, jelikož neměl k dispozici jiné podklady než posudek o zdravotní způsobilosti žalobce. Stěžovatel naproti tomu již disponoval lékařskou zprávou zpochybňující jeho schopnost pracovat na novém služebním místě. Stěžovatel ji tak měl při svém rozhodování zhodnotit, jelikož významně zpochybňovala relevantnost jediného podkladu o zdravotním stavu žalobce. To podle krajského soudu uznává i sám stěžovatel, když poukázal na to, že po skončení služební neschopnosti žalobce bude třeba jeho zdravotní způsobilost pro službu na novém služebním místě dále řešit. [8] Krajský soud poukázal na § 55 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“), podle kterého má zaměstnavatel právo vyslat zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, má-li pochybnosti o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci. Stěžovatel tedy měl možnost zjistit zdravotní způsobilost žalobce pro výkon služby na novém služebním místě, což však neučinil. Bez tohoto posouzení však stěžovatel nemohl řádně posoudit vhodnost nového služebního místa pro žalobce. Podle krajského soudu tak stěžovatelem zjištěný skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění, když neobsahuje aktuální hodnocení zdravotní způsobilosti žalobce pro výkon služby na novém služebním místě, a jeho rozhodnutí tedy odporuje zásadě materiální pravdy. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [9] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, v níž navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a zároveň v jiné vadě řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. [10] Nesouhlasí s tím, že měl nástroje ke zjištění zdravotního stavu žalobce v průběhu správního řízení. Poukázal na to, že žalobce byl v celém jeho průběhu v pracovní neschopnosti. Krajským soudem odkazovaný institut mimořádné lékařské prohlídky podle § 55 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách tak podle stěžovatele nebylo možné použít. To dovozuje z § 191 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), podle kterého je zaměstnavatel „povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů (…).“ Žalobce by tak ani v případě, že by mu stěžovatel mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku nařídil, neměl povinnost se této prohlídce podrobit. Tento závěr podporuje i dikce § 12 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 79/2013, o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče) – dále jen „vyhláška“. Podle tohoto ustanovení se „(…) mimořádná prohlídka po ukončení přerušení výkonu práce provede do 5 pracovních dnů ode dne nového započetí výkonu dosavadní práce“. Stěžovatel tak nedisponoval právním nástrojem k ověření zdravotní způsobilosti žalobce, ke kterému jej zavázal krajský soud. [11] Stěžovatel nijak nerozporuje, že při převodu na jiné služební místo je při hodnocení vhodnosti nového služebního místa nutno přihlédnout i k hledisku zdravotní způsobilosti převáděného státního zaměstnance [čl. 63 odst. 2 písm. a) Metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 2/2019]. V době vydání svého rozhodnutí měl k dispozici platný posudek o zdravotní způsobilosti (který byl podkladem pro rozhodnutí služebního orgánu I. stupně) a zároveň lékařskou zprávu, která jej velmi povšechně zpochybňuje. Jelikož však neměl potřebné právní nástroje na zjištění skutečného zdravotního stavu (a tedy způsobilosti) žalobce, neměl jinou možnost než vycházet z platného posudku o zdravotní způsobilosti s tím, že skutečný zdravotní stav žalobce má být ověřen ihned po jeho nástupu na nové služební místo. Má tak za to, že lékařskou zprávu ve svém rozhodnutí zhodnotil, a skutková zjištění tak není o co doplňovat. Upozornil na to, že výklad krajského soudu by státním zaměstnancům zařazených mimo výkon služby z organizačních důvodů de facto umožnil účelovým předložením obecné lékařské zprávy (bez možnosti ověření skutečného zdravotního stavu)