5 Afs 198/2023 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 198/2023- 60 - text  5 Afs 198/2023 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Z. Š., zastoupená Mgr. Sebastiánem Čapuchou, advokátem se sídlem Farní 19, FrýdekMístek, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 Af 4/202339, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně podala dne 18. 7. 2017 k Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí žádost o vrácení správních poplatků za pořízení kopií z celkem šesti správních spisů v celkové výši 155 Kč. Městský úřad rozhodnutím ze dne 21. 8. 2017, č. j. MUFO 26116/2017, žádosti žalobkyně nevyhověl (a žalobkyni poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí se nelze dle § 7 odst. 3 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, odvolat, byť později v této věci vycházeli správci daně všech stupňů z toho, že odvolání proti rozhodnutí městského úřadu jakožto správce daně prvního stupně o nevyhovění žádosti poplatníka o vrácení správních poplatků je přípustné – pozn. NSS). Uvedené rozhodnutí městského úřadu bylo následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2018, č. j. 22 A 180/201731, pro nepřezkoumatelnost a věc byla městskému úřadu vrácena k dalšímu řízení, neboť se podle krajského soudu městský úřad opomněl zabývat tím, zda byla žalobkyně účastnicí řízení ve věcech, k nimž byly vedeny spisy, ze kterých jí byly pořízeny kopie, přičemž správní poplatek jí podle krajského soudu neměl být vyměřen z listin, které jí měly být zaslány jakožto účastnici řízení. Městský úřad poté dalším rozhodnutím ze dne 12. 8. 2019, č. j. MUFO 23468/2019, žádosti žalobkyně opět nevyhověl. Toto rozhodnutí zrušil ve zkráceném přezkumném řízení dle § 97 správního řádu Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 6. 2. 2020, č. j. 20518/2020, neboť městský úřad nesprávně postupoval podle správního řádu, přestože měl postupovat podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“). Odvolání proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 5. 2020, č. j. MF12557/2020/39033, zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil. Městský úřad následně rozhodnutím ze dne 3. 8. 2021, č. j. MUFO 25060/2021, žádosti žalobkyně opět nevyhověl s tím, že nesouhlasil s právním názorem Krajského soudu v Ostravě, že by pro vyměření daných správních poplatků mělo být relevantní, zda žalobkyně byla účastnicí daných správních. Na základě odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí městského úřadu krajský úřad výrokem svého rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021, č. j. MSK 120001/2021, s odkazem na § 116 odst. 3 daňového řádu, v rozhodném znění, vrátil věc městskému úřadu k postupu dle § 113 odst. 1 daňového řádu (tj. k tomu, aby městský úřad sám rozhodl o odvolání žalobkyně), což krajský úřad odůvodnil tím, že městský úřad opět nezjišťoval výše zmíněné skutečnosti, které označil za relevantní ve svém zrušujícím rozsudku Krajský soud v Ostravě. [2] Městský úřad se dne 10. 6. 2022 obrátil na žalovaného s podnětem k přezkoumání uvedeného rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20. 10. 2021, č. j. MSK 120001/2021, neboť nesouhlasil se zmíněným právním názorem Krajského soudu v Ostravě. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 8. 2022, č. j. MF17659/2022/39033, nařídil dle § 121 odst. 1 daňového řádu přezkoumání daného rozhodnutí krajského úřadu, byť samotný podnět městského úřadu důvodným neshledal, a naopak připomněl městskému úřadu, že je dle § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem krajského soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím rozsudku v dalším řízení v dané věci vázán. Nicméně žalovaný dospěl k závěru, že odvolací rozhodnutí krajského úřadu vykazuje podstatné vady, které by mohly mít vliv na soulad tohoto rozhodnutí s právními předpisy. Konkrétně žalovaný vytkl krajskému úřadu především nesprávný postup ve věci. Pokud krajský úřad hodlal městský úřad zavázat k tomu, aby ve věci doplnil dokazování, nebyly dány podmínky pro postup dle § 113 daňového řádu, tedy pro to, aby městský úřad sám rozhodl o odvolání žalobkyně. Navíc vrácení věci prvostupňovému správci daně dle § 116 odst. 3 daňového řádu, v rozhodném znění, k postupu dle § 113 odst. 1 daňového řádu měl odvolací orgán učinit úředním postupem, nikoliv výrokem svého rozhodnutí. V odvolacím řízení dle daňového řádu se uplatní apelační princip, který odvolacímu orgánu neumožňuje ani odvoláním napadené rozhodnutí správce daně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Naopak, sám odvolací orgán zajišťuje nápravu případného nedostatečného zjištění skutkového stavu i právních vad rozhodnutí prvního stupně, a to postupem dle § 115 daňového řádu. Byl to tedy krajský úřad, kdo měl po zjištění vad rozhodnutí městského úřadu uplatnit § 115 daňového řádu, tedy doplnit odpovídajícím způsobem dokazování (popř. v souladu s tímto ustanovením uložit městskému úřadu, aby doplnění dokazování v odvolacím řízení provedl on). V závislosti na výsledku doplnění řízení měl krajský úřad o odvolání žalobkyně rozhodnout jedním ze způsobů předvídaných v § 116 odst. 1 daňového řádu (tj. buď odvoláním napadené rozhodnutí změnit, nebo ho zrušit a zastavit řízení, nebo odvolání zamítnout a jím napadené rozhodnutí správce daně potvrdit). Bude tedy na krajském úřadu, aby v přezkumném řízení své odvolací rozhodnutím změnil dle § 123 odst. 5 daňového řádu tak, že o odvolání žalobkyně rozhodne jedním z uvedených způsobů, případně krajský úřad své přezkoumávané odvolací rozhodnutí zruší, pokud dospěje k závěru, že nemělo být vydáno, anebo, pokud neshledá důvody ke změně nebo zrušení přezkoumávaného rozhodnutí, přezkumné řízení zastaví. [3] Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného o nařízení přezkoumání rozhodnutí krajského úřadu podala žalobkyně rozklad, který však ministr financí rozhodnutím ze dne 8. 12. 2022, č. j. MF17659/2022/390312, zamítl a rozkladem napadené rozhodnutí žalovaného potvrdil. [4] Proti rozhodnutí ministra financí o rozkladu brojila žalobkyně žalobou, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 Af 4/202339, odmítl. Městský soud se důkladně zabýval přípustností podané žaloby. Dospěl přitom s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu k závěru, že rozhodnutí o nařízení přezkoumání daňového rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení ve smyslu § 70 písm. c) s. ř. s. ani rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. a zpravidla se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., proti němuž je žaloba přípustná. To však nevyplývá z jeho podstaty, ale závisí na tom, zda se toto rozhodnutí nějak projevilo v právní sféře žalobce. V posuzovaném případě tomu tak dle městského soudu není. Rozhodnutím, jehož přezkoumání bylo nařízeno, odvolací orgán vrátil věc prvostupňovému správci daně k dalšímu postupu v řízení o žádosti žalobkyně. Řízení o žádosti žalobkyně tím neskončilo, a proto rozhodnutí odvolacího orgánu závazně neupravovalo žalobkynina práva ani povinnosti a nemohlo se tedy ani dotknout její právní sféry. Takové účinky může mít až konečné rozhodnutí o její žádosti. Jestliže tedy rozhodnutí krajského úřadu, jehož přezkoumání bylo nařízeno, přímo nezasahovalo do právní sféry žalobkyně, pak totéž je podle městského soudu třeba konstatovat o žalobou napadených rozhodnutí žalovaného a ministra financí, jimiž bylo přezkoumání rozhodnutí krajského úřadu nařízeno. Ani tato rozhodnutí tedy nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a žalobkyně by proti nim tedy nemohla brojit správní žalobou. Výjimkou by mohla dle městského soudu být pouze situace, kdy by rozhodnutí o nařízení přezkoumání obsahovalo závazný právní názor nadřízeného správce daně, jenž by předurčoval výsledek řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož přezkoumání bylo nařízeno. To se však v posuzovaném případě nestalo. Rozhodnutí žalovaného o nařízení přezkoumání ani rozkladové rozhodnutí ministra financí se nijak nevyjadřují ke hmotným právům žalobkyně, nýbrž zabývají se výlučně procesními otázkami a ponechávají na správcích daně rozhodujících v původním řízení, jakým způsobem o žádosti žalobkyně rozhodnou. [5] S ohledem na tyto úvahy dospěl městský soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí ministra financí je úkonem správního orgánu, který není rozhodnutím dle § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto je ze soudního přezkoumání dle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno, takže žaloba proti němu je nepřípustná [§ 68 písm. e) s. ř. s.]. Z toho důvodu ji městský soud dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení městského