7 As 176/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 176/2023- 33 - text  7 As 176/2023 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: SPEA Olomouc, s. r. o., se sídlem nám. Národních hrdinů 769/2, Olomouc, zastoupen Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem Masarykova třída 795/41, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 11 Ad 2/202272, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2022, č. j. MZDR 40816/20202/OLZP, sp. zn. OLZP: A34/2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný k odvolání žalobce částečně změnil rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) ze dne 11. 8. 2020, č. j. sukl200904/202, spis. zn. sukls 122832/2019, (dále též prvostupňové rozhodnutí“) tak, že snížil pokutu uloženou žalobci ze strany SÚKL z výše 40 000 Kč na pokutu 37 500 Kč a ve zbytku odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí SÚKL potvrdil. [2] Prvostupňovým rozhodnutím SÚKL rozhodl v odstavci I) výroku, že shledává žalobce vinným ze spáchání přestupku v ustanoveních: 1) § 103 odst. 10 písm. f) zákona o léčivech tím, že obviněný z přestupku nedodržel pravidla správné lékárenské praxe, když dne 21. 2. 2017 vydal v rámci jednoho výdeje jednomu pacientovi 2 balení léčivého přípravku MODAFEN 200MG/30 MG TBL FLM 24, léčivého přípravku s režimem výdeje bez lékařského předpisu s omezením, čímž obviněný porušil ustanovení § 83 odst. 6 písm. b) zákona č. 378/2007 Sb., zákon o léčivech (dále též „zákon o léčivech“), a 2) § 32 odst. 5 zákona č. 481/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), který žalobce jako obviněný z přestupku spáchal tím, že porušil povinnost uloženou v § 32 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění, když na internetových stránkách kontrolované lékárny www.spea.cz prokazatelně v období od 30. 6. 2017 do 11. 7. 2017 nabízel poskytnutí slevy držitelům zákaznických karet formou finančního bonusu ve výši 2% z ceny zboží zakoupeného v lékárnách, jejichž provozovatelem je obviněný, kdy tento bonus se připisuje v podobě bodů na osobní zákaznické konto majitelů karet, a to i v souvislosti s výdejem léčivých přípravků vázaných na lékařský předpis a hrazených z veřejného zdravotního pojištění, kdy bonus lze využít na získání slevy na volně prodejné léčivé přípravky, čímž obviněný porušil ustanovení § 32 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění, a za přestupky dle bodů 1) a 2) uložil žalobci pokutu ve výši 40 000 Kč, a to jako úhrnnou pokutu za přestupek nejpřísněji postižitelný, kterým je přestupek dle ustanovení § 103 odst. 10 písm. f) zákona o léčivech. V odstavci II) výroku SÚKL zastavil řízení o přestupku dle § 32 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, v důsledku zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu promlčení dle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o odpovědnosti za přestupky. V odstavci III) výroku SÚKL uložil žalobci povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Městský soud předně uvedl, že podstatou přestupku podle § 32 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění je poskytování výhod v souvislosti s výdejem léčiv vázaných na lékařský předpis hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Považoval za podstatné, že § 32 odst. 4 citovaného zákona uvedené jednoznačně zakazuje. Dodal, že pojem „hrazený z veřejného zdravotního pojištění“ je nutno vykládat tak, že zahrnuje jak přípravky plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění, tak i přípravky z veřejného zdravotního pojištění hrazené pouze částečně. Nepřistoupil na argumentaci žalobce, že pokud vydává léčivé přípravky vázané na lékařský předpis, které si zákazník částečně hradí sám, předmětný zákaz na něj nedopadá a může libovolně poskytovat, nabízet a slibovat v zákoně uvedené výhody. Nesouhlasil, že nabízení bonusu (ani jeho poskytování) nebylo nikdy vztaženo na samotný výdej léčivého přípravku vázaného na lékařský předpis, ale vždy jen na peněžní částku, kterou měl hradit ze svého přímo zákazník. Zákon jednoznačně uvádí, jaké pobídky zakazuje a následně stanovuje výjimku, kdy je možné poskytnout slevu nebo snížit konečnou cenu neuplatněním maximální obchodní přirážky. Dodal, že smyslem úpravy bylo snížení prodejní ceny právě při výdeji uvedeného léčivého přípravku, a nikoli poskytnutí finančního bonusu připsaného na zákaznickou kartu, který se ve finanční sféře zákazníka projeví až v budoucnu. Nesouhlasil, že poskytovaná výhoda je formou časově odložené slevy. Uvedená sleva totiž smí být poskytována přímo při výdeji těchto léčivých přípravků. K výši a odůvodnění uložené pokuty pak městský soud uvedl, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení správního orgánu. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je přitom významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Při hodnocení dospěl k závěru, že uložená pokuta ve výši 37 500 Kč z hlediska zákonnosti obstojí, neboť došlo k souběhu dvou přestupků a žalovaný proto postupoval zcela správně v souladu s absorpční zásadou. Úvahu žalovaného ministerstva o tom, proč odhlédlo od prvostupňovým orgánem posuzované přitěžující okolnosti a v důsledku toho přistoupilo ke snížení pokuty o 2 500 Kč, považoval za zcela dostačující. Úvahy žalovaného v tomto ohledu byly dostatečné a nevykazují žádný exces ani prvky svévole. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud se dopustil nesprávného posouzení věci, pokud jde o spáchání samotného přestupku i výši uložené pokuty a její odůvodnění. Akceptoval účelovou a nepřezkoumatelnou argumentaci žalovaného, aniž by ji podrobil patřičnému zkoumání. Napadený rozsudek rovněž považoval za nedostatečně odůvodněný a nesrozumitelný. Měl za to, že sporné ustanovení je nedůsledné a v zákoně tím vznikla legislativní mezera. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 10 As 130/201938, který se zabýval otázkou zdánlivě jednoznačného ustanovení. [5] Namítal, že interpretace a aplikace sporného ustanovení provedená soudem je mechanická, popř. přepjatě formalistická, a že soud zkoumal důvod a účel tohoto ustanovení jen omezeně v duchu argumentace žalovaného. Městský soud opomenul podstatu a obsah argumentace stěžovatele ve všech souvislostech. Účelem § 32 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění je dle jeho názoru předcházet a zamezit tomu, aby se prostředky veřejného zdravotního pojištění přelévaly či přesouvaly k rukám pojištěnců. Byl přesvědčen, že jeho jednání nebylo přestupkem, neboť žádné ustanovení zákona nebylo porušeno. Klientský bonusový systém nijak nepracoval s penězi z veřejného zdravotního pojištění, a to ani fakticky, ani virtuálně. Právní názory městského soudu v kontextu projednávané věci považoval za liché. Pojem „hrazené z veřejného zdravotního pojištění“ se netýká léčivých přípravků hrazených pouze částečně. Takový výklad považoval za nedůvodně extenzivní. Měl za to, že se zákazy vztahují pouze k hrazené části léčivého přípravku, nikoliv k jeho doplatkové ceně. Namítal také, že městský soud neosvětlil rozdíl mezi pojmy „v souvislosti s výdejem“ a „při výdeji“ (resp. jaký je rozdíl mezi zapovězenými pobídkami ve větě před středníkem a přípustným zvýhodněním ve větě za středníkem). Pojem „sleva“ nebo „snížení koncové ceny při výdeji“ považoval za výjimku ze zákazového pravidla. Proto namítal, že městský soud mylně interpretoval celé ustanovení, a to v rozporu s jeho obsahem a účelem. Městský soud se přitom ani nevypořádal s právní otázkou, z jakého důvodu klientský bonusový systém naplňuje znaky zakázané pobídky ve smyslu § 32 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění. K tomu pro srovnání poukázal na reklamy jiných lékárenských řetězců. Uzavřel, že svým jednáním plně respektoval smysl a účel zákona. [6] Dále namítal, že se městský soud nesprávně vypořádal i s problematikou limitů správního uvážení. Napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky individualizace sankce. Byl přesvědčen, že správní orgány výši sankce přezkoumatelně a srozumitelně neodůvodnily. Městský soud nesprávně výši sankce bez dalšího potvrdil. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského