7 As 307/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 307/2022- 68 - text  7 As 307/2022 - 74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Lenky Oulíkové a Davida Hipšra v právní věci žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, se sídlem Žižkova 93, Jihlava, zastoupený JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: městys Luka nad Jihlavou, se sídlem 1. Máje 76, Luka nad Jihlavou, zastoupená JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, č. j. 31 A 12/2021123, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, č. j. 31 A 12/2021123, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel) rozhodla o ukončení svého členství v žalobci jakožto dobrovolném svazku obcí ke dni 1. 1. 2015. Mezi žalobcem a stěžovatelem poté vznikl spor o vrácení vodohospodářského majetku a finanční vyrovnání. V nynějším sporu se stěžovatel domáhal alikvótní části nájemného inkasovaného žalobcem v souvislosti s nájmem nevráceného majetku. [2] Dne 4. 12. 2020 vydal žalovaný v tomto sporu rozhodnutí č. j. KUJI 114435/2020 a č. j. KUJI 114436/2020. Rozhodnutím č. j. KUJI 114436/2020 uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli 16 004 567,04 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody za období od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2017 spolu s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Rozhodnutím č. j. KUJI 114435/2020 žalovaný uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli 3 088 388,18 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 spolu s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení (výroky I a III) a ve zbytku (ve výši 14 590,72 Kč) návrh stěžovatele zamítl (výrok II). [3] Proti oběma rozhodnutím žalovaného podal žalobce samostatné žaloby ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“). Ten žaloby spojil ke společnému projednání a poté rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 31 A 12/2021123, zrušil rozhodnutí č. j. KUJI 114436/2020 a výroky I a III rozhodnutí č. j. KUJI 114435/2020 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. [4] Krajský soud vyšel z právního názoru, že pravidla obsažená v čl. 12.6 až 12.8 stanov žalobce představují pouze neúplný mechanismus vypořádání majetkové účasti obce ve svazku a nelze z nich dovozovat přímé nároky obcí. Konkrétní nároky lze dovodit až z provedeného vypořádání, které může mít formu smlouvy o vypořádání, nebo konstitutivního rozhodnutí krajského úřadu, pokud smluvní jednání nepovedou k úspěšnému konci. Předložení návrhu smlouvy o vypořádání neznamená, že se navrhovatel vyváže z „povinností“ stanovených v čl. 12 a druhá strana se jeho nepřijetím dostane do prodlení. Jelikož stanovy obsah smlouvy o vypořádání do detailů nekonkretizují, nemůže být obsah smlouvy o vypořádání koncipovaný jednou smluvní stranou vnucen druhé straně, a to ani cestou nahrazení projevu vůle rozhodnutím správního orgánu. Rozhodnutí žalovaného o vypořádání majetkové účasti obce na svazku má konstitutivní povahu. Účelem vypořádání je transformace vlastnických vztahů, která povede k tomu, že vlastnictví nabude vystupující obec oproti případnému finančnímu vypořádání. [5] To dle krajského soudu vede k závěru, že ve vztahu k majetku ve vlastnictví žalobce, který musí být předmětem vypořádání, stěžovateli nevznikl nárok na náhradu škody, neboť žalobce neporušil žádnou povinnost. Obecná úprava náhrady škody v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) vyžaduje jako nutnou podmínku vzniku závazku z titulu náhrady škody ze strany škůdce úmyslné porušení dobrých mravů, zaviněné porušení zákonné povinnosti nebo porušení smluvní povinnosti. Nárok v nyní projednávané věci byl žalovaným postaven na porušení smluvní povinnosti, konkrétně povinnosti předat majetek stěžovateli do měsíce od jeho vystoupení z žalobce (s výjimkou majetku vloženého do hospodaření, u něhož tato povinnost vznikla okamžikem vystoupení). [6] Krajský soud poukázal na to, že čl. 12 odst. 4 stanov nestanoví měsíční lhůtu pro vrácení majetku, nýbrž pro uzavření smlouvy o vypořádání. Její neuzavření nelze považovat za porušení smluvní povinnosti. Smlouva o vypořádání je komplexním právním jednáním. Nelze zpětně zkoumat, která ze stran se na jejím neuzavření podílela více, případně zda jedna ze stran způsobila její neuzavření výlučně. V případě, že se strany nedohodnou a zvolí cestu správního řízení, které má vést k autoritativnímu vypořádání ze strany žalovaného, nelze hovořit o tom, že by některá ze stran byla v prodlení s plněním svých povinností. Je proto lhostejné, zda některá ze stran předložila návrh smlouvy jako první. Důvodem neuzavření smlouvy může být stejně tak neakceptace návrhu, jako předložení objektivně neakceptovatelného návrhu. [7] Krajský soud proto uzavřel, že ve vztahu k majetku ve vlastnictví žalobce do doby vypořádání nemohlo stěžovateli vzniknout právo na zaplacení peněžité částky vůči žalobci z titulu náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti, neboť z jeho strany nedošlo k porušení smluvní povinnosti tím, že nebyla uzavřena smlouva o vypořádání. „Povinnost“ vrátit nebyla vázána na lhůtu a nejednalo se o konkrétní povinnost, nýbrž pouze o pravidlo pro vypořádání majetkové účasti stěžovatele na žalobci. Vzhledem k důvodnosti námitky ohledně základu nároku na náhradu škody se pak krajský soud nezabýval námitkami týkajícími se určení výše náhrady škody. [8] K námitce překročení návrhu co do přiznané částky rozhodnutím č. j. KUJI 114436/2020 krajský soud pro účely dalšího řízení konstatoval, že dispoziční zásada může být ve sporném řízení prolomena pouze ve výjimečných případech, kdy charakter řízení neumožňuje správnímu orgánu jednoduše potvrdit či zamítnout uplatňovaný nárok, například v situaci, kdy musí korigovat vzájemně uplatňované nároky v rámci komplexních právních vztahů či konstitutivně rozhodovat o majetkovém vypořádání. Na takové výjimečné případy mířily rozsudky krajského soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 29 A 54/2014314, a ze dne 24. 10. 2019, č. j. 29 A 83/2013466, na které odkázal žalovaný. V tomto případě však nebyla dána žádná výjimečná okolnost, která by mohla odůvodnit prolomení dispoziční zásady, neboť stěžovatel neuplatňoval své nároky v rámci komplexního vypořádání majetkové účasti v žalobci, ale jako samostatné nároky z titulu bezdůvodného obohacení, respektive náhrady škody. [9] Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v přijatém nájemném za pronájem majetku ve vlastnictví stěžovatele, krajský soud dospěl k závěru, že dle zjištěného skutkového stavu byl žalobce pasivně legitimován a nárok byl uplatněn po právu. Přisvědčil žalobci v tom, že vystoupením stěžovatele zaniklo žalobci právo hospodaření k tomuto majetku a stěžovatel vstoupil do právního postavení pronajímatele dle smlouvy o provozu vodovodů a kanalizací, o nájmu vodovodů a kanalizací, o správě a rozvoji majetku vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu uzavřené s VODÁRENSKOU AKCIOVOU SPOLEČNOSTÍ, a.s., (dále jen „VAS“) na základě analogické aplikace § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 OZ. Poukázal na to, že ke shodnému závěru dospěl v souvisejících věcech Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 22. 2. 2017, č. j. 70 Co 104/2016278, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2018, č. j. 26 Cdo 4497/2017337. [10] Přechod práv a povinností však nutně neznamená, že by závazek nájemce platit nájemné mohl zaniknout pouze splněním novému pronajímateli. Do doby, než byl nájemci oznámen přechod práv a povinností žalobcem nebo prokázán stěžovatelem, se nájemce mohl zprostit povinnosti platit nájemné zaplacením žalobci. Z obsahu správního spisu neplynulo, že by k oznámení, respektive prokázání došlo. Nebudeli v dalším řízení zjištěn opak, bude nutno vycházet z toho, že nájemce plnil žalobci jako domnělému pronajímateli i po 1. 1. 2015 po právu a zprostil se tím svého závazku platit nájemné za příslušná období. Žalobci nesvědčilo právo na placení nájemného a jestliže je obdržel, dle § 2991 OZ se bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatele v rozsahu přijetí nájemného za nájem majetku, který byl původně vložen do jeho hospodaření. III. [11] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). [12] Stěžovatel zejména odmítá názor krajského soudu, že ustanovení obsažená v čl. 12. 6 a 12.8 stanov je nutno chápat nikoli jako přímé nároky obcí či svazku při ukončení členství, nýbrž jako „neúplný mechanismus vypořádání majetkové účasti obce ve svazk