1 As 29/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 29/2025- 50 - text  1 As 29/2025 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Michala Bobka, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Pražská plynárenská Distribuce, a.s., se sídlem U Plynárny 500/44, Praha 4, zast. JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jugmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Okrová, s.r.o., se sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2024, č. j. UOOU02449/243 a UOOU0065/243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j. 8 A 92/2024  58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízená nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí řízení [1] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „žadatelka“) požádala dne 6. 12. 2023 společnost Pražská plynárenská distribuce, a.s., člen koncernu Pražská plynárenská, a.s. (dále jen „původní PPD“) o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), ohledně provozování cizích plynovodů a plynárenských zařízení. Původní PPD žádost dne 3. 5. 2024 odmítla. Žadatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala k žalovanému. Žalovaný dne 25. 7. 2024 zrušil rozhodnutí původní PPD a věc vrátil k novému projednání žalobkyni. Žalobkyně se totiž fúzí dne 1. 7. 2024 sloučila s původní PPD a stala se její univerzální právní nástupkyní. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Namítala, že není možné, aby fúzí, tedy soukromoprávním jednáním, přešla na nástupnický subjekt veřejnoprávní povinnost, pokud o tom zákon, tedy v projednávané věci InfZ, mlčí. [3] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že na žalobkyni, jako na univerzální právní nástupkyni původní PPD, přešla povinnost vyřídit žadatelčinu žádost o informace. Městský soud považoval žalobkyni, stejně jako její předchůdkyni, za povinný subjekt (tj. subjekt, který má podle InfZ povinnost poskytovat informace) s kompetencí rozhodnout o žadatelčině žádosti. Zdůraznil, že právo na informace je ústavně zaručené základní právo, upravené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalobkyně nemůže žadatelčino základní právo na informace fakticky obejít fúzí. Navíc, InfZ ani zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále „zákon o přeměnách obchodních společností“) nevylučují přechod informační povinnosti. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Navrhla rozsudek městského soudu zrušit z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [5] Podle stěžovatelky zasáhl rozsudek městského soudu do jejích ústavně garantovaných práv: státní moc lze uplatňovat jen v zákonných mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny), povinnosti ukládat jen na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny). Stěžovatelce, subjektu soukromého práva, tak stát nemůže uložit povinnost, kterou zákon nepředvídá. InfZ a zákon o přeměnách obchodních společností totiž mlčí o přechodu informační povinnosti na jiný, nástupnický subjekt. [6] Stěžovatelka je sice povinným subjektem, avšak originárně, na základě splnění podmínek veřejnoprávního předpisu (je veřejnou institucí podle § 2 odst. 1 InfZ), nikoliv odvozeně, na základě soukromoprávního aktu fúze (z právního nástupnictví po původní PPD). Informační povinnost podle InfZ je tak ze své povahy nepřenosná veřejnoprávní povinnost konkrétního subjektu, kterého žadatel o informaci požádal. Městský soud argumentuje univerzálním právním nástupnictvím nepřípustně extenzivně: informační povinnost je výjimka, neoddělitelná od konkrétní osoby, které žadatel adresoval žádost. Informační povinnost se pojí s právnickou osobou jako takovou, nikoliv s její činností či konkrétní částí majetku. Městský soud nesprávně dovodil, že přechod informační povinnost je možný jen proto, že ho InfZ a zákon o přeměnách nevylučují. Naopak, informační povinnost se v tomto ohledu liší např. od úpravy v zákoně č. 171/2023 Sb., na ochranu oznamovatelů. [7] Stěžovatelka upozorňuje, že povinný subjekt podle InfZ, který je odlišný od státu – jako původní PPD a stěžovatelka –, vystupuje v řízení podle InfZ ve dvojjediném postavení: (a) jako nositel veřejnoprávních subjektivních práv a (b) jako správní orgán. Tyto povinné subjekty mají veřejné subjektivní právo (a povinnost) poskytovat informace podle InfZ a zároveň jako správní orgán autoritativně rozhodují o žádostech o informace. Městský soud dovodil, že na stěžovatelku přešla veřejnoprávní subjektivní práva původní PPD. Nevysvětlil však, proč na stěžovatelku přešla i kompetence původní PPD jako správního orgánu. Podstatou „dvojjedinosti“ přitom je, že od sebe ani jeden z aspektů nelze oddělovat. [8] Stěžovatelka rovněž městskému soudu vyčítá, že argumentuje příliš kazuisticky. Stěžovatelka uvádí několik jiných situací, které mohly nastat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ např. rozdělení rozštěpením s více právními nástupci. V takovém případě by nebylo možné určit, na koho má informační povinnost přejít. Stěžovatelka dále považuje za absurdní, že by se fúzí snažila uniknout informační povinnosti. Fúze je logisticky i finančně velmi náročné právní jednání, které je třeba připravit s minimálně ročním předstihem. Navíc, žadatelce nic nebrání, aby znovu stěžovatelku požádala o tytéž informace v novém řízení. Žadatelka tak není práva na informace zbavena. [9] Konečně stěžovatelka namítá, že žalovaný s ní po fúzi automaticky pokračoval v řízení, aniž uvedl důvody a zákonný podklad takového postupu. Městský soud pochybil i zde, neboť k této vadě rozhodnutí žalovaného pouze uvedl, že ji strany v řízení nenamítaly. Stěžovatelka to považuje za absurdní: své stanovisko k odvolání předložila více jak měsíc před účinností fúze a žadatelka neměla důvod namítat vady ve svůj neprospěch. [10] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje s posouzením městského soudu. Za klíčové považuje, aby výkladem InfZ dospěl městský soud k řešení, že povinný subjekt informaci poskytne, nikoliv k řešení, které povinnému subjektu umožní vyhnout se informační povinnosti. Uvádí, že původní PPD a stěžovatelka jsou si tak podobné majetkem, personálním obsazením a činností, že není pochyb, že je stěžovatelka připravena a oprávněna jednat v řízeních započatých před fúzí. Žalovaný dokládá svá tvrzení zjištěními z úředního styku se stěžovatelkou: ještě do poloviny srpna 2024 stěžovatelka bez námitek vyřizovala žádosti o informace, které byly podány původní PPD. [11] Žalovaný považuje za irelevantní odkaz stěžovatelky na zákon na ochranu oznamovatelů. Povinný subjekt podle tohoto zákona není správní orgán jako povinný subjekt podle InfZ. Ustanovení, která stěžovatelka uvádí, navíc neřeší situaci zániku povinného subjektu. Pokud podle stěžovatelky nemůže soukromoprávní jednání způsobit vznik povinného subjektu, nemůže podle žalovaného způsobit ani jeho zánik – i to je veřejnoprávní otázka. Stěžovatelka si naopak nesprávně myslí, že pouhý soukromoprávní akt může ukončit řízení, které probíhá již značnou dobu, a tím znemožnit výkon veřejného subjektivního práva na informace. [12] Jelikož stěžovatelka namítá, že v zákoně chybí ustanovení o přechodu informační povinnosti, žalovaný navrhuje, aby NSS mezeru v zákoně dotvořil výkladem, který nejméně omezuje ústavně zaručené právo žadatele na informace. Povinný subjekt je svazek kompetencí, v této věci konkrétně kompetencí vyřídit žádost o informace původní PPD. Tyto kompetence nezanikly, stěžovatelka se stala jejich nositelkou univerzální sukcesí. Současně, žalovaný nepovažuje dvojjedinost stěžovatelky za porušenou: stěžovatelka se může plně jako soukromoprávní obchodní korporace domáhat soudní ochrany. Městskému soudu pak nelze ani vyčítat kazuistický postup: soud nemá právo formulovat obecná pravidla mimo předmět rozhodované kauzy. III. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Kasační stížnost je přípustná. NSS neshledal nedostatky podmínek řízení či jiné překážky, které by bránily dalšímu postupu ve věci. Napadený rozsudek proto přezkoumal v rozsahu a z důvodu, který byl vymezen v kasační stížnosti (§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s). Přihlédl k případným vadám, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s). [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Stěžovatelka v zásadě tvrdí, že InfZ ukládá nepřenosnou veřejnoprávní povinnost konkrétnímu povinnému subjektu, který byl o informaci požádán. Podle stěžovatelky InfZ neumožňuje, aby informační povinnost přešla na jin