1 As 48/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 48/2025- 112 - text  1 As 48/2025 - 120 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobců: a) Z. B. a b) V. J zastoupeni advokátkou JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, DEA, DESS, se sídlem Na Bělidle 64/3, Praha 5, proti žalovaným: 1) Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, 2) Česká inspekce životního prostředí, se sídlem Na Břehu 267/1a, Praha 9, a 3) Městský úřad Kralupy nad Vltavou, se sídlem Palackého nám. 1, Kralupy nad Vltavou, zastoupen advokátem JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., se sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, II) M. B. L., zastoupena advokátem Mgr. Mgr. Filipem Kisić Svobodou, se sídlem Dušní 8/1, Praha 1, a III) RUMPOLD s.r.o., se sídlem Jaselská 585, Týn nad Vltavou, zastoupena advokátkou JUDr. Irenou Vikovou, se sídlem Svatovítská 361/4, Praha 6, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných, v řízení o kasačních stížnostech žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 37 A 32/2024  249, takto: I. Kasační stížnosti se zamítají. II. Žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 10 607 Kč k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Kristýny Oberfalcerové, DEA, DESS, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci I.a Sporné otázky [1] Nejvyšší správní soud se v nynější věci zabývá otázkou, zda v souvislosti se sanací skládky sudů se styreny v Nelahozevsi, která je tzv. starou ekologickou zátěží, došlo k havárii a zda měli žalovaní k odstranění následků havárie zahájit řízení o uložení opatření k nápravě podle § 42 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), a tedy zda jim zahájení takového řízení krajský soud nařídil v souladu se zákonem [viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019  39, č. 4178/2021 Sb. NSS (dále jen „rozsudek Žaves“]. [2] Dílčími otázkami jsou, zda žalobci vyčerpali jiné právní prostředky [ve smyslu § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] tím, že obec, jejíž jsou občany, uplatnila podněty podle § 42 a § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v nichž tvrdila dotčení na právech svých občanů, přičemž z přiložených podkladů vyplývalo také konkrétní dotčení žalobců; a zda mají aktivní legitimaci k podání zásahové žaloby, ačkoli by nebyli účastníky správního řízení, jehož zahájení se domáhají. I.b Kontext věci [3] Skládka styrenů, o kterou v souzené věci jde, byla založena v šedesátých letech 20. století a souvisela s výrobou kaučuku v tehdejším národním podniku Kaučuk. Kolem roku 1990 se zde nacházelo asi 24 000 sudů uložených ve vícero vrstvách. Na počátku devadesátých let došlo k privatizaci skládky a jejím novým vlastníkem se stala společnost Orlen, která skládku nabyla s vědomím existence staré ekologické zátěže. Ta v roce 1994 uzavřela s Fondem národního majetku smlouvu týkající se ekologických závazků. V roce 2003 uložila inspekce životního prostředí společnosti Orlen opatření k nápravě k odstranění staré skládky chemických odpadů podle § 42 odst. 2 vodního zákona. Podle tohoto ustanovení lze uložit opatření k nápravě nabyvateli majetku, který (1) jej získal (způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně) s vědomím staré ekologické zátěže a (2) byla s ním uzavřena zvláštní smlouva nebo mu byla poskytnuta sleva z kupní ceny z důvodu závadného stavu; exekuci takového rozhodnutí přitom nelze zahájit, nařídit nebo provést. K sanaci ovšem nedošlo. [4] V roce 2016 tedy Ministerstvo financí na základě smlouvy o dílo zadalo zhotoviteli [společnosti bez právní subjektivity AQT&RUMPOLD Nelahozeves, jedním z jejích společníků je osoba zúčastněná na řízení III)] sanaci ekologických škod spočívající ve vymístění sudů se styrenovou smolou a úpravě terénu. Práce probíhaly od srpna 2019 do června 2020. V průběhu likvidace však zhotovitel zjistil, že zakázku nelze dokončit tak, jak byla smluvena (ukázalo se, že obsah sudů, jejich stav a rozsah kontaminace ve skládce byly zásadně odlišné, než se předpokládalo) a provedl sanační práce pouze v částečném rozsahu. V roce 2020 tedy byly práce na odstranění skládky ukončeny, přičemž těleso skládky zůstalo zčásti odkryté. I.c Řízení před krajským soudem [5] Žalobci se před krajským soudem domáhali vůči žalovaným ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v nezahájení řízení o uložení opatření k nápravě závadného stavu dle § 42 odst. 1 vodního zákona. Pochybeními při sanaci skládky sudů se styreny měla podle nich vzniknout havárie ve smyslu § 40 vodního zákona. V důsledku úniku škodlivých látek ze skládky se tak měla v jejich studnách zvyšovat kontaminace vody. Krajský soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl, deklaroval zásah a přikázal žalovaným 1) a 2) do 30 dnů od právní moci rozsudku zahájit výše uvedené řízení, přičemž zahájením řízení jedním ze správních orgánů zanikne povinnost druhého. Ve vztahu k žalovanému 3) žalobu zamítl. [6] V odůvodnění krajský soud nejprve dospěl k závěru, že je žaloba přípustná. Žalobci před podáním zásahové žaloby vyčerpali jiné právní prostředky k ochraně svých práv (§ 85 s. ř. s.). Obec Nelahozeves totiž ke všem žalovaným podala podnět k řešení havarijního stavu a žádala o uložení povinnosti provést opatření k nápravě; tato podání krajský soud vyhodnotil jako podněty podle § 42 správního řádu. Podněty podala obec z pozice svých občanů, a tak by podle krajského soudu bylo čistým formalismem požadovat, aby žalobci před podáním žaloby podali shodné podněty vlastním jménem. Žalobci také vyčerpali opatření proti nečinnosti, neboť podněty byly podány ke všem správním orgánům, které by k vyřízení takových návrhů byly příslušné (body 88 až 94 napadeného rozsudku). [7] Podle krajského soudu byly splněny také podmínky (stanovené rozsudkem Žaves) pro to, aby bylo nečinností správního orgánu přímo zasaženo do veřejného hmotného subjektivního práva žalobců. Předně uzavřel, že žalobci by byli aktivně legitimováni k podání žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s. proti konečnému rozhodnutí v řízení podle § 42 odst. 1 vodního zákona. To i navzdory tomu, že by nebyli účastníky správního řízení. Případné neuložení opatření k nápravě, v jehož důsledku by trval závadný stav, by totiž bylo možné považovat za způsobilé negativně zkrátit veřejná subjektivní práva žalobců na příznivé životní prostředí (body 95 až 101 napadeného rozsudku). Dovodil také, že řízení o změně stavby před dokončením, které nyní probíhá, není s to ochránit práva žalobců. Jeho průběh je totiž v dispozici žadatele, tedy osoby odlišné od žalobců, a nelze zaručit, že bude povolení skutečně vydáno a že navržené změny budou plnohodnotnou alternativou k případným opatřením uloženým v režimu § 42 odst. 1 vodního zákona (bod 103 tamtéž). Konečně soud vyloučil, že by žaloba byla projevem zneužití práva (bod 107 tamtéž). Shrnul, že zásah do práva žalobců na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví zakládá jejich aktivní legitimaci (bod 108 tamtéž). [8] Pokud jde o důvodnost žaloby, krajský soud dospěl k závěru, že odkrytím skládky v rámci sanačních prací a jejím nedostatečným zajištěním po skončení těchto prací došlo k závažnému ohrožení jakosti povrchových nebo podzemních vod ropnými látkami a zvlášť nebezpečnými látkami (tedy k havárii podle § 40 odst. 2 vodního zákona). Tento stav nebyl nijak napraven a přerostl v závadný stav podle § 41 odst. 1 (bod 154 napadeného rozsudku), který nadále trvá. Existují tak rozumné předpoklady pro to, aby bylo zahájeno řízení o uložení opatření k nápravě (§ 42 odst. 1 vodního zákona). Jeho zahájení přitom nebrání existence rozhodnutí týkající se staré ekologické zátěže (§ 42 odst. 2 vodního zákona; body 145 a 166 napadeného rozsudku). Nebrání tomu ani překážka věci rozhodnuté (bod 146 tamtéž). [9] Krajský soud uložil povinnost zahájit řízení žalovaným 1) a 2), neboť se podle něj jedná o případ přesahující možnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností [§ 107 odst. 1 písm. d) vodního zákona], tedy žalovaného 3) (bod 107 napadeného rozsudku). Oba žalovaní jsou dle zákona příslušní k tomu, aby řízení vedli a je na nich, aby se dohodli, kdo z nich řízení zahájí. II. Kasační stížnost a další vyjádření [10] Žalovaný 1) [dále jen „stěžovatel 1)“] a žalovaný 2) [dále jen „stěžovatel 2)“] napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. II.a Kasační stížnost žalovaného 1) [11] Podle stěžovatele 1) krajský soud vykládá závěry