1 Azs 187/2025 – Nejvyšší správní soud

1 Azs 187/2025- 35 - text  1 Azs 187/2025 - 37 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: T. T. H. B., zastoupené Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 8. 2025, č. j. MV1097864/SO2025, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2025, č. j. 28 A 8/2025  42, takto: I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Žalobkyně pobývala na území ČR na základě dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů vydaného za účelem studia s platností od 25. 10. 2022 do 31. 8. 2023. O vízum požádala na zastupitelském úřadu v Hanoji; na území ČR přicestovala dne 2. 11. 2022. Studium mělo spočívat v absolvování přípravného jazykového kurzu, jenž byl předpokladem pro další studium v akreditovaném studijním programu vysoké školy. Dne 24. 5. 2023 žalobkyně požádala o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), na pracovní pozici pomocná síla v kuchyni. Ministerstvo vnitra žádost žalobkyně zamítlo, neboť pobyt žalobkyně nebyl v zájmu ČR podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců; žalovaná rozhodnutí ministerstva potvrdila. Proti těmto závěrům brojila žalobkyně správní žalobou; krajský soud ji však zamítl. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 1 Azs 158/2024  37, rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Uzavřel, že v dalším řízení žalovaná nebude moct zamítnout žádost žalobkyně o zaměstnaneckou kartu podanou přímo v ČR pouze pro rozpor se zájmem ČR vyjádřeným toliko kvótami podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání. [2] Ministerstvo žádost žalobkyně znovu projednalo; rozhodnutím ze dne 22. 5. 2025 žádost zamítlo a zaměstnaneckou kartu nevydalo, neboť se žalobkyně dopustila obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat zaměstnaneckou kartu podle § 56 odst. 1 písm. m) tohoto zákona. Rozhodnutím ze dne 20. 8. 2025 žalovaná závěr ministerstva potvrdila; žalobkyně jej napadla žalobou. Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobu jako nedůvodnou zamítl. [3] Napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným. Uvedení konkrétního cíle obcházení zákona nevytváří novou skutkovou podstatu; výčet důvodů obcházení zákona uvedených v § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců je příkladmý. [4] Krajský soud připomněl, že vláda ČR stanovila maximální roční počet žádostí o vydání zaměstnanecké karty podaných u zastupitelského úřadu ČR v Hanoji, čímž mělo dojít k omezení pracovní migrace z Vietnamu toliko na kvalifikované zaměstnance. Žalobkyně by o vydání zaměstnanecké karty na pracovní pozici vyžadující nízkou kvalifikaci na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji požádat nemohla. S ohledem na předchozí zrušující rozsudek kasačního soudu mohlo legitimní očekávání žalobkyně spočívat pouze v tom, že její žádost nebude zamítnuta podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, avšak nikoliv v tom, že se ke kvótám nebude přihlížet vůbec. [5] Smyslem písm. m) citovaného ustanovení je postihnout právě jednání (zdánlivě v tu chvíli po právu) motivované jiným nepřípustným záměrem. Žalobkyni byl vstup na území ČR umožněn za účelem studia. Přípravný jazykový kurz však žalobkyně řádně neukončila a k dalšímu zamýšlenému studiu se již nepřihlásila. Ačkoliv při podání žádosti o vízum k pobytu za účelem studia uvedla, že veškeré finanční náklady spojené se studiem a pobytem na území má zajištěny, při výslechu ve správním řízení po zrušení předchozího rozhodnutí žalované naopak tvrdila, že pro studium nemá dostatek financí, a proto musí pracovat. Studovat bude až poté, co se doučí jazyk na potřebné úrovni, aniž by však nějaký jazykový kurz nyní navštěvovala. Rovněž uvedla, že nedisponuje nostrifikací svého zahraničního středoškolského vzdělání. Správními orgány popsané jednání žalobkyně a objektivní okolnosti v časové posloupnosti v jejím případě dostatečně odůvodňují závěr o tom, že uděleného oprávnění k pobytu za účelem studia zneužila v úmyslu získat zaměstnaneckou kartu a změnit tak status svého pobytu ze studijního na pracovní. [6] Správní orgány nepochybily ani v otázce posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromých a rodinných poměrů žalobkyně. Rodinní příslušníci žalobkyně (matka, otec i oba sourozenci) žijí ve Vietnamu. Žalobkyně se na území ČR zdržuje relativně krátkou dobu. Její partnerský vztah na území ČR má charakter „vztahu na dálku“. Žalobkyně neuplatnila žádná konkrétní tvrzení a ani neoznačila skutečnosti způsobilé vést správní orgán k posouzení dopadů jejich rozhodnutí, jež jim měly být i bez takového tvrzení známy. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje svou žalobní argumentaci a brojí proti postupu a závěrům správních orgánů. Ty nesprávně aplikovaly skutkovou podstatu, dokazování vedly účelově, nerespektovaly právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu a jejich rozhodnutí jsou obecně nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Krajský soud se pak s těmito nesprávnými právními závěry žalované ztotožnil a dostatečně se nezabýval námitkami žalobkyně. [9] Dále stěžovatelka namítá, že soudu nepřísluší argumentovat v její neprospěch směrnicí EU, neboť tou může argumentovat pouze ona jako stěžovatelka ve vztahu k orgánu státní správy, nikoliv však naopak. Na závěr namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný v otázce dopadu zamítavého rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného života stěžovatelky. [10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá předchozí rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. K námitce týkající se použití směrnice EU uvedla, že uvedenou směrnici krajský soud zmínil pouze jako součást pobytové historie stěžovatelky v souvislosti s jejím příchodem na území ČR a neargumentoval jí v její neprospěch. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nutné nejprve posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Neníli tomu tak, soud kasační stížnost odmítne pro její nepřijatelnost. [12] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (i) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (ii) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (iii) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (iv) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení se bude jednat především tehdy, pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo pochybilli hrubě krajský soud v konkrétním případě při výkladu hmotného či procesního práva. Zároveň však platí, že Nejvyšší správní soud není v rámci hodnocení přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. [13] Kasační stížnost je nepřijatelná. [14] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že jeho úkolem je přezkoumání rozhodnutí a postupu krajského soudu. Je proto na stěžovateli, aby vznesl konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném soudním rozhodnutí (viz např. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016  38, bod 12, a ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012  351, bod 140). Stěžovatelka v kasační stížnosti do značné míry doslovně opakuje své žalobní námitky, které však míří proti rozhodovac