2 Afs 226/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 226/2024- 44 - text  2 Afs 226/2024 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudců Karla Šimky a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: město Horní Bříza, se sídlem třída 1. máje 300, Horní Bříza, zast. JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem, se sídlem Kardinála Berana 967/8, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňský kraj, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2023, č. j. MF18245/2017/120333, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 15 Af 23/202373, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Michala Zsemlera, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Osoba zúčastněná na řízení poskytla žalobci na základě uzavřené smlouvy dotaci na realizaci projektu „Sanace lokality bývalé skládky a generátorovny v Horní Bříze“. Žalobce však má za to, že mu měla osoba zúčastněná na řízení z titulu této dotace vyplatit vyšší částku. Spornou se stala otázka, zda mohla osoba zúčastněná na řízení snížit dotaci o hodnotu méněprací. Žalobce proto podal Okresnímu soudu Plzeň – město (dále jen „okresní soud“) návrh, kterým se domáhal, aby byla osobě zúčastněné na řízení uložena povinnost zaplatit mu částku 4.531.942,86 Kč s příslušenstvím. Okresní soud řízení pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil žalovanému. [2] Žalovaný dospěl k závěru, že právo žalobce na vyplacení jím požadované částky je promlčené, a proto jeho návrh zamítl. Žalovanému byl totiž návrh okresním soudem postoupen až po uplynutí promlčecí doby. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Podle městského soudu není sporné, že promlčecí doba běžela od 29. 11. 2013 do 29. 11. 2016. Jádrem sporu je otázka, zda podání žalobce doručené okresnímu soudu dne 26. 10. 2016, které bylo následně postoupeno žalovanému, představuje uplatnění práva u příslušného orgánu v promlčecí době, které má za následek stavení promlčecí doby podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Pokud ano, právo žalobce promlčeno není. [5] Městský soud vyšel z toho, že rozhodnutí sporu z veřejnoprávní smlouvy nespadá do pravomoci soudů, a proto je relevantní § 104 odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle které právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. Toto ustanovení dopadá i na lhůty, v nichž je třeba uplatnit právo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 89/97, či ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 28/97). Žalovaný tak měl na jemu postoupený návrh hledět tak, jako by ho u něj žalobce podal dne 26. 10. 2016. Právě v tento den uplatnil žalobce své právo. V tomto ohledu není podstatné, kdy došlo u žalovaného k zahájení sporného řízení v důsledku postoupení věci okresním soudem. Právo žalobce proto není promlčené. Obiter dictum městský soud uvedl, že námitku promlčení vznesenou osobou zúčastněnou na řízení považuje za rozpornou s dobrými mravy, neboť ji uplatnila po téměř sedmi letech od zahájení sporného řízení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Závěr městského soudu, že k promlčení práva nedošlo, neboť žalobce uplatnil právo podáním k okresnímu soudu, je nesprávný. Městský soud se opírá o nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 89/97 a sp. zn. IV. ÚS 28/97. Nyní projednávanou věc však není možné s případy, které posuzoval Ústavní soud, srovnávat, a to ze tří důvodů. [8] Zaprvé, v nálezech Ústavního soudu šlo o restituční nároky. Právní úprava restitucí byla od počátku složitá. Postupovalo se podle několika zákonů, každý z nich stanovil odlišný právní režim. V obou případech posuzovaných Ústavním soudem byly navíc podány návrhy k věcně nepříslušnému soudu krátce po nabytí platnosti a účinnosti těchto zákonů. Nemohla tedy existovat žádná ustálená praxe, z níž by mohli podatelé vycházet. V těchto případech tak bylo možné považovat omyl při podání návrhu za omluvitelný. Oproti tomu pravomoc žalovaného rozhodovat spor v této věci je jasně dána v § 10b odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „malá rozpočtová pravidla“). Toto ustanovení nabylo platnosti dne 5. 2. 2015 a účinnosti dne 1. 7. 2015, tedy více než rok před tím, než žalobce podal návrh k okresnímu soudu. Navíc i před novelizací tohoto ustanovení byly spory z veřejnoprávních smluv řešeny v řízení před správními orgány v rámci tzv. sporného řízení. Kromě toho byl žalobce již při jednání s osobou zúčastněnou na řízení a při podání návrhu okresnímu soudu zastoupen advokátem. [9] Zadruhé, ve věcech posuzovaných Ústavním soudem byly podateli fyzické osoby. V této věci jím je územní samosprávný celek, u něhož lze předpokládat dobrou znalost malých rozpočtových pravidel, neboť upravují pravidla jejich hospodaření. Územní samosprávné celky také využívají veřejnoprávní smlouvy při své činnosti, a proto by měly mít dobrou znalost jejich právní úpravy (včetně řešení sporů z veřejnoprávních smluv vzniklých). Poskytnutí právní ochrany omylu žalobce by bylo zásahem do rovnosti stran sporného řízení a zásady právo patří bdělým. Žalobce se navíc u okresního soudu domáhal zcela jiného nároku na základě jiného právního titulu, a to zaplacení peněžitého dluhu podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [10] Zatřetí, ve věcech posuzovaných Ústavním soudem mělo podáním dojít k zahájení „klasického“ správního řízení, na jehož základě měl správní orgán vydat autoritativní rozhodnutí coby vrchnostenský akt. V tomto případě však mělo být zahájeno sporné řízení správní, v němž vystupuje správní orgán v podobné pozici jako civilní soud. Jeho rozhodnutí je do jisté míry závislé na procesní aktivitě účastníků. Správní orgán v takovém řízení nevystupuje jako vrchnostenský subjekt, ale spíše jako nezávislý arbitr. K tomuto rozdílu je třeba přihlédnout, neboť v opačném případě by došlo k zásahu do práv osoby zúčastněné na řízení coby odpůrce. Z rozdílů mezi druhy správního řízení vyplývá i to, že v případech posuzovaných Ústavním soudem šlo o zmeškání prekluzivní lhůty, která negativně ovlivnila pouze osobu podatele. V tomto případě jde o zmeškání promlčecí doby. Poskytnutí ochrany žalobci, který nepodal návrh v promlčecí době, negativně dopadá na ostatní účastníky řízení, kteří se žádného procesního pochybení nedopustili. [11] Ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. proto podle stěžovatele nelze aplikovat v situaci, kdy se žalobce dopustil závažného procesního pochybení a zároveň by jeho užitím bylo zasaženo do práv jiného účastníka, který se žádného procesního pochybení nedopustil. V opačném případě by došlo k zásahu do rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Musí se individuálně posuzovat, zda k pochybení došlo na základě omluvitelného omylu, či zda se jednalo o hrubé pochybení podatele. V druhém případě není možné podateli poskytnout právní ochranu a je třeba ctít vůli podatele, který přinejmenším v nepřímém úmyslu podal žalobu k obecnému soudu. [12] Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem, že uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, který vyslovil městský soud obiter dictum. Městský soud vyšel pouze z toho, že osoba zúčastněná na řízení uplatnila námitku promlčení až 7 let od podání žalobce k okresnímu soudu. Osoba zúčastněná na řízení měla právo vznést námitku promlčení kdykoliv během nalézacího řízení (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, či ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002). Možnost osoby zúčastněné na řízení vznést námitku promlčení se má navíc odvíjet až od postoupení návrhu žalovanému. V řízení před okresním soudem osoba zúčastněná na řízení tuto námitku uplatnit nemohla. [13] Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Námitky stěžovatele jsou v rozporu s jasným zněním § 104 odst. 1 o. s. ř. Polemika, zda se toto ustanovení uplatní pouze na některé osoby, některé typy sporů či pouze na omluvitelné důvody pochybení, tak není namístě. Tento přístup je navíc v souladu s ustálenou judikaturou i odbornou literaturou. Žalobce souhlasí i s názorem, že uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. [14] Osoba z