2 As 71/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 71/2025- 33 - text  2 As 71/2025 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Karla Šimky a Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. S., zast. Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2022, č. j. JMK 118306/2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2025, č. j. 29 A 82/2022117, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Tato věc se týká rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále „zákon o evidenci obyvatel“). [2] Magistrát města Brna na základě návrhu tehdejších vlastníků bytu (manželů K.) zrušil žalobci trvalý pobyt na adrese U P. X, B. Vyšel především z rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020, č. j. 116 C 197/2018145, a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, 19 Co 229/2020227, které žalobci uložily povinnost vyklidit a předat byt č. Y na uvedené adrese, v němž měl evidovaný trvalý pobyt. Magistrát dospěl k závěru, že byly splněny obě zákonné podmínky pro zrušení trvalého pobytu, neboť žalobci zaniklo užívací právo a byt fakticky neužívá (což magistrátu potvrdil jeho zástupce). Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí magistrátu. [3] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil u Krajského soudu v Brně, který žalobu zamítl. Vysvětlil, že není věcně příslušný zabývat se žalobcovou argumentací proti rozsudkům soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, které se týkají minulých vlastnických poměrů. Zákonné podmínky pro zrušení trvalého pobytu byly podle krajského soudu splněny. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zrušení údaje o místu jeho trvalého pobytu. Krajský soud pochybil, pokud napadená rozhodnutí nezrušil. [5] Stěžovatel dále rekapituluje své dřívější námitky a cituje z rozhodnutí civilních soudů ve věci neplatnosti dohody o převodu členského podílu v družstvu. Závěry soudů rozhodujících v občanském soudním řízení jsou nespravedlivé, podle stěžovatele jde o justiční omyl. V důsledku toho bylo i v nynějším řízení zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. [6] Správní orgány i krajský soud si podle stěžovatele mohly otázku, kdo je vlastníkem členského podílu k bytu, posoudit samy jako otázku předběžnou. Pak by dospěly k závěru, že manželé K. se nestali řádnými členy bytového družstva, držiteli platné nájemní smlouvy ani vlastníky bytu. [7] Zrušení údaje o místu trvalého pobytu je závažným zásahem do životních i existenčních poměrů stěžovatele a bylo vydáno v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel kasační stížnost formálně podal z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), fakticky však jeho námitky míří k nesprávnému posouzení právní otázky krajským soudem. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vzhledem k obsahu stěžovatelovy argumentace odkázal na vyjádření k žalobě. Je přesvědčen, že stěžovatel užíval dotčený byt bez právního důvodu a žaloba na jeho vyklizení byla namístě. [9] V řízení před krajským soudem vystupovala jako osoba zúčastněná na řízení Mgr. M. K. jako vlastník bytové jednotky, k níž se údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele vázal. Dne 22. 12. 2025 sdělil kasačnímu soudu pan M. Š., že je novým vlastníkem této bytové jednotky a že nehodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Proto kasační soud dále s žádnou osobou zúčastněnou na řízení nejednal. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [11] Podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, zanikloli užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana, a neužíváli občan tento objekt nebo jeho vymezenou část. [12] Podle § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místě trvalého pobytu podle odstavce 1 písm. c) jen na návrh vlastníka objektu nebo jeho vymezené části nebo na návrh oprávněné osoby uvedené v § 10 odst. 6 písm. c). Navrhovatel je v takovém případě povinen existenci důvodů uvedených v odstavci 1 písm. c) ohlašovně prokázat. [13] Nejvyšší správní soud (NSS) se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu. Ve shodě s nimi konstatuje, že splnění zákonných podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele bylo ve správním řízení spolehlivě prokázáno. Jelikož smyslem soudního přezkumu není podrobně opakovat již správně vyřčené (rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/200686), kasační soud v podrobnostech odkazuje na závěry obsažené v předcházejících rozhodnutích a níže pouze vypořádá jednotlivé stěžovatelovy námitky. [14] Stěžovatel se v kasační stížnosti rozsáhle věnuje polemice se závěry soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Původně šlo především o posouzení platnosti dohody o převodu členských práv v družstvu a s tím souvisejících otázek, přímým podkladem pro vydání napadených rozhodnutí pak byly rozsudky citované výše v bodě [2], jež stěžovateli uložily povinnost vyklidit bytovou jednotku, k níž se vázal jeho trvalý pobyt. V posuzované věci je tedy stěžejní linie žaloby na vyklizení bytu, neboť ze závěrů rozhodnutí civilních soudů v ní přijatých správní orgány vyšly. [15] Je zapotřebí zdůraznit, že stěžovatel mohl své výhrady proti rozhodnutím civilních soudů uplatnit prostřednictvím opravných prostředků podle zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Ze spisového materiálu je zjevné, že tak učinil, avšak bez úspěchu. Pokud jde o řízení ve věci žaloby na vyklizení bytu, krajský soud uvedl, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 5. 10. 2022, č. j. 26 Cdo 3031/2021280, odmítl a Ústavní soud pak odmítl následnou ústavní stížnost usnesením ze dne 24. 1. 2023, IV. ÚS 3570/22. [16] Nad rámec toho se však stěžovatel již nemůže obracet na správní soudy (ať již na krajský soud nebo na soud kasační) a požadovat po nich hodnocení, korekci či odlišné posouzení závěrů, které pravomocně přijaly soudy rozhodující v občanském soudním řízení. K tomu totiž správním soudům chybí věcná příslušnost (srov. § 4 s. ř. s.). Z uvedených důvodů se NSS nezabýval tou částí kasační argumentace, v níž stěžovatel nesouhlasí se závěry pravomocně skončených občanskoprávních řízení, ať již se týkají problematiky vyklizení bytu nebo převodu členského podílu v družstvu, potažmo otázky vlastnického práva k dotčené bytové jednotce. [17] Stěžovatel je dále přesvědčen, že navzdory existenci pravomocných rozsudků k otázce nezbytné pro rozhodnutí správních orgánů (jež jsou však podle něj v rozporu se zákonem) mělo být jako otázka předběžná posouzeno, kdo je vlastníkem členského podílu k bytu, k němuž byl vázán jeho trvalý pobyt. Podle stěžovatele tedy měly správní orgány postupovat podle § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a o sporné otázce si učinit úsudek samy. [18] Podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, správní orgán si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. [19] Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. [20] V posuzované věci nebyly podle NSS splněny podmínky pro to, aby si správní orgány činily úsudek o rozhodné právní otázce. Jestliže k otázce, zda stěžovateli svědčí užívací nebo jiné právo k dotčenému bytu, existovaly ještě před zahájením správního řízení pravomocné rozsudky soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, byly správní orgány povinny z jejich závěrů vycházet. Nenastala tedy situace předpokládaná § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, tedy že by vydání rozhodnutí záviselo na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V takovém případě nebylo možné, aby si správní orgány o otázce užívacího práva stěžovatele k bytu (tím spíše pak ne o tom, kdo je vlastníkem členského podílu v družstvu, jak se domáhá stěžovatel) učinily vlastní názor jako o otázce předběžn