2 As 9/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 9/2024- 43 - text  2 As 9/2024 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: LUNZO s. r. o., se sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, na ochranu před nezákonným zásahem žalované, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 A 74/2020122, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně je provozovatelkou internetových platforem www.lunzo.cz, www.lunzo.sk a www.lapert.cz. U Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v uvádění zmíněných platforem v seznamu rizikových eshopů na internetové stránce žalované www.coi.cz s varováním, že žalovaná registruje vysoký počet stížností týkajících se uvedených platforem. Podle sdělení žalované se nejedná o klasické internetové obchody, ale „virtuální galerie“, jejichž prostřednictvím mají zboží nabízet externí subjekty obvykle sídlící v Číně nebo v jiných asijských zemích. Žalovaná registruje stížnosti na dodání s velkou časovou prodlevou, případně nedodání zboží vůbec; v souvislosti s krizovou situací v důsledku onemocnění COVID19 žalovaná obdržela stížnosti týkající se přemrštěných cen osobních ochranných pomůcek a velmi dlouhých dodacích lhůt. V závěru sdělení žalovaná spotřebitelům doporučuje nákup na stěžovatelkou provozovaných platformách důkladně uvážit a před jeho provedením velmi podrobně zkontrolovat dodací lhůty, obchodní podmínky a identitu a důvěryhodnost externího prodávajícího. [2] Městský soud nejprve usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 15 A 74/202065, žalobu pro opožděnost odmítl. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. 2 As 144/202235, citované usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že městský soud nesprávně posoudil povahu tvrzeného zásahu. V posuzované věci se jedná o trvající zásah, proti němuž lhůta k podání žaloby počíná běžet každý den jeho trvání znovu. [3] V záhlaví označeným rozsudkem městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny kumulativní podmínky stanovené rozsudkem NSS ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/200565, pro vyhovění žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Podle městského soudu nebyla v posuzovaném případě splněna podmínka nezákonnosti. Oprávnění žalované k sestavování seznamu rizikových eshopů lze dovodit z § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Poskytování informací spotřebitelům pomocí seznamu rizikových eshopů lze podřadit pod poradenskoinformační činnost. Žalovaná prostřednictvím seznamu informuje veřejnost o vyhodnocení obdržených stížností, přičemž zákon způsob ani formu zpřístupnění informací nestanoví. Informace poskytované žalovanou jsou pouze doporučující povahy. Spotřebitelé si již sami z poskytnutých informací vyhodnotí, zda nadále budou žalobkyní provozované platformy využívat. Podle městského soudu je bezpředmětné, že žalobkyně při své činnosti nepoužívá nekalé obchodní praktiky, neboť o nekalých praktikách posuzovaný seznam rizikových eshopů nepojednává. [4] Vytváření seznamů rizikových či nespolehlivých webů je třeba odlišit od zobecňování a uveřejňování poznatků z výkonu kontrolní činnosti podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o České obchodní inspekci. Zatímco postup podle § 3 odst. 1 písm. b) má preventivně odrazující funkci, sestavování seznamů rizikových eshopů je pouze doporučením ve vztahu ke spotřebitelům ohledně úskalí nakupování na internetu mířícím na zachování jejich obezřetnosti. Pro zařazení do seznamu rizikových eshopů nemusí žalovaná prokazovat porušení zákona, postačí, pokud eviduje větší počet stížností. Od roku 2018 do poloviny roku 2020 eviduje žalovaná 222 stížností, což dle názoru městského soudu není ve vztahu k jednomu poskytovateli marginální. Vzhledem k tomu, že zákon pojem „poradenskoinformační činnost“ blíže nespecifikuje, k vyloučení svévole dle městského soudu postačí, pokud si žalovaná sama předem a transparentně nastavila kritéria pro zařazení konkrétních internetových platforem na seznam, byť nejsou přesná a rigidní. Tvrdíli žalobkyně, že jí v důsledku jednání žalované klesly tržby, jedná se pouze o sekundární důsledek, který musí ustoupit ochraně spotřebitele. Městský soud posuzoval jednání žalované testem proporcionality a dospěl k závěru, že právo na ochranu vlastnictví a svobodu podnikání žalobkyně musí ustoupit veřejnému zájmu na ochraně spotřebitelů a jejich právu na informace. Kritérium vhodnosti je splněno, neboť žalovaná prostřednictvím seznamů rizikových eshopů vykonává svou poradenskoinformační činnost. Její činnost má rovněž legitimní cíl, kterým je ochrana spotřebitele. [5] Městský soud dále konstatoval, že nelze vyloučit, že informace zveřejněné v seznamu mají dopad do soukromoprávní sféry žalobkyně, v takovém případě se však žalobkyně musí domáhat ochrany soukromoprávními prostředky. S ohledem na vše výše uvedené dospěl městský soud k závěru, že nebyla naplněna podmínka nezákonnosti žalovaného zásahu. II. Argumentace účastníků řízení [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu, který podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti proti napadenému rozsudku uplatňuje tři zásadní argumenty: 1) městský soud nesprávně vyhodnotil povahu seznamu rizikových eshopů/webů a jeho dopad do práv stěžovatelky; 2) kritéria pro zařazení na seznam rizikových eshopů/webů jsou nejasná a nekonkrétní; 3) městský soud nesprávně provedl test proporcionality, neboť se nezabýval tím, že žalovaná mohla svou činnost vykonávat i jinými, přiměřenějšími prostředky. [8] Stěžovatelka má za to, že sestavování seznamu rizikových webových stránek nespadá pod oprávnění žalované zajišťovat poradenskoinformační činnost podle § 13 odst. 2 písm. b) zákona o České obchodní inspekci, neboť je tím zasahováno do práv jednotlivců, aniž by tito měli možnost se zařazení do seznamu bránit, a aniž by jim bylo prokázáno jakékoli porušení právních předpisů. Takový postup vytváří nerovné podmínky na trhu, je netransparentní, otevírá prostor libovůli a zásadním způsobem zasahuje do podnikatelské činnosti provozovatelů dotčených webových stránek. Ten je navíc umocněn tím, že informace ze seznamu rizikových webů přebírají i provozovatelé internetových vyhledávačů, srovnávačů a antivirových programů. Stěžovatelka namítá, že varování veřejnosti ohledně konkrétních subjektů by žalovaná měla realizovat na základě § 3 odst. 1 písm. b) zákona o České obchodní inspekci, tedy nejprve provést u daného subjektu kontrolu a výsledky kontrolních zjištění uveřejnit. [9] Stěžovatelka dále polemizuje s důvody, pro které byly jí provozované platformy zařazeny na seznam rizikových webů. Má za to, že sestavování takového seznamu je značně subjektivní a závisí v zásadě na libovůli žalované. Pokud byly stěžovatelkou provozované platformy zařazeny do seznamu z důvodu údajně vysokého počtu stížností, pak stěžovatelka upozorňuje, že jiné subjekty jako například společnost Mountfield nejsou na seznamu navzdory skutečnosti, že již byly žalovanou několikrát sankcionovány. Žalovaná rovněž nezkoumá, zda jsou stížnosti důvodné a nejsou například podávány konkurencí. Dále stěžovatelka zpochybňuje přepočítání počtu stížností na časové období bez zohlednění dalších skutečností ze strany městského soudu. Průkaznější je dle stěžovatelky porovnávat počet stížností s počtem vyřízených objednávek. Dále stěžovatelka upozorňuje, že na některých portálech jako například zboží.cz má lepší hodnocení než některé eshopy, které na seznamu nejsou. Stěžovatelka má tedy za to, že byla na seznam zařazena pouze z důvodu, že její internetové platformy fungují na principu tzv. virtuální galerie, což je však legální model prodeje zboží a je v České republice provozován i dalšími společnostmi. [10] Závěrem stěžovatelka rozporuje způsob provedení testu proporcionality ze strany městského soudu, konkrétně jeho druhý a třetí krok. Městský soud se nijak nezabýval tím, zda existují jiné prostředky umožňující dosáhnout stejného legitimního cíle, kterým bezpochyby ochrana spotřebitele na internetu je. Vhodnějším prostředkem k dosažení daného cíle jsou podle stěžovatelky obecné články zaměřující se na to, jak ověřit důvěryhodnost eshopů, či co jsou to virtuální galerie. Ochrana jejího práva podnikat proto ani neměla být upozaděna ve prospěch informování spotřebitele. [11] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasačn