22 Ads 168/2025 — Nejvyšší správní soud

22 Ads 168/2025- 51 - text  22 Ads 168/2025-62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: VELKÁ PECKA s.r.o., se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, zastoupena Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. S32022358, čj. 7957/1.30/234, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, čj. 3 Ad 6/2024151, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu (dále též „oblastní inspektorát práce“) ze dne 14. 6. 2023, čj. 16207/3.30/2212 byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání: pěti přestupků na úseku bezpečnosti práce, přestupku na úseku pracovní doby, přestupku na úseku odměňování zaměstnanců, a přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění (dále též „ZoZ“). Posledně uvedeného přestupku se měla dopustit tím, že umožnila osmi osobám (kurýrům) výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 ZoZ. Za spáchání všech přestupků oblastní inspektorát uložil žalobkyni dle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a podle § 140 odst. 4 písm. f) ZoZ pokutu ve výši 2 500 000 Kč. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaný formulačně upravil výrokovou část rozhodnutí a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Napadený rozsudek [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), a to pouze v rozsahu, kterým byla shledána vinnou z přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) ZoZ. [4] Městský soud o žalobě poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, čj. 3 Ad 6/2024-69, kterým žalobu jako nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek zrušil na základě kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, čj. 7 Ads 344/2024-45, a to pro nepřezkoumatelnost. Uvedený rozsudek, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jsou v plném znění přístupné na www.nssoud.cz, a soud na něj pro stručnost odkazuje. [5] Podruhé žalobu zamítl městský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále též „napadený rozsudek“). Městský soud nesouhlasil s námitkou, že jsou rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelná. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nejsou vnitřně rozporná. Důvodné neshledal městský soud rovněž ani, kterými žalobkyně zpochybňovala závěr správních orgánů o spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) ZoZ. Podle městského soudu poskytuje správní spis oporu pro závěry správních orgánů. Správní orgány se nedopustily ani nesprávného právního hodnocení. V souladu se zákonem a judikaturou správních soudů posoudily jednotlivé znaky závislé práce. Důvodem k přehodnocení jejich závěrů nemohla být žalobkyní akcentovaná specifika výkonu práce kurýrů. Možnost využití vlastního vozidla a vlastního mobilního telefonu kurýry městský soud označil za spíše formální. Sami kurýři uvedli, že těchto možností nevyužívali. Skutečnost, že dle rámcové smlouvy kurýři neměli povinnost přijímat objednávky (uzavírat dílčí smlouvy o přepravě konkrétních zakázek), neměnila nic na tom, že kurýři tyto zakázky pravidelně a soustavně přijímali. Podle městského soudu byly prokázány i další podmínky výkonu závislé práce, vč. osobního výkonu závislé práce. Možnost zvolit si za sebe subdodavatele existovala v řešených případech pouze formálně; sami kurýři uváděli, že práci prováděli osobně. Pokud pak jde o znak výkonu závislé práce jménem a podle pokynů zaměstnavatele, i ty považoval městský soud za splněné. V tomto ohledu městský soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a následně shrnul závěry judikatury, podle níž je faktorem při posouzení, zdali je práce vykonávána jménem zaměstnavatele, i to, jak se jeví třetím osobám. Uvedl, že kurýři využívali pracovní nástroje (mj. automobily), na kterých bylo vyobrazeno logo obchodní značky žalobkyně Rohlík.cz, a hlásili se koncovým zákazníkům SMS zprávou s názvem on-line obchodu Rohlík.cz. Ohledně znaku organizace práce městský soud zdůraznil smluvní ustanovení v rámcových smlouvách, jimiž žalobkyně stanovovala povinnosti kurýrům a sankcionovala jejich nedodržování (systém smluvních pokut, možnost odstoupení od smlouvy). Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá i ekonomická závislost kurýrů na žalobkyni. Žalobkyní zmíněnou judikaturu, včetně usnesení SDEU ze dne 22. 4. 2020 ve věci C-692/19, Yodel Delivery Network (dále též „usnesení ve věci Yodel“), pak městský soud nepovažoval pro danou věc za přiléhavou. Městský soud neshledal důvodné ani žádné další žalobní námitky, a žalobu proto zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného uspořádání identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal následovně. [7] V prvním okruhu námitek stěžovatelka poukazuje na vady v řízení před městským soudem. Podle stěžovatelky je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Městský soud pochybil i tím, že nevyhověl důkazním návrhům stěžovatelky. [8] V dalším okruhu námitek stěžovatelka vytýká městskému soudu, že nesprávně uchopil právní rámec věci, nezohlednil specifika podnikání stěžovatelky a přijal výklad, který je v rozporu se zásadou smluvní svobody a čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Výklad městského soudu má neblahý dopad na celý segment digitálních služeb, včetně společností, které používají podobný model spolupráce jako stěžovatelka. Výklad městského soudu nezohledňuje specifika obojetných činností, jak je vymezuje judikatura Nejvyššího správního soudu. [9] V třetím okruhu námitek stěžovatelka tvrdí, že rozsudek městského soudu je v rozporu s právem EU a judikaturou SDEU, zejména pak s usnesením ve věci Yodel (stěžovatelka rozhodnutí chybně označuje jako rozsudek – pozn. soudu). [10] V posledním okruhu námitek stěžovatelka dovozuje nesprávné posouzení prvků závislé práce. Obsáhle polemizuje s hodnocením správních orgánů a městského soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by kurýři byli povinni práci vykonávat osobně. Nesprávně byl posouzen i znak soustavnosti. Kurýři nejednali jménem stěžovatelky. Kurýři nevykonávali práci ve vztahu podřízenosti a podle pokynů stěžovatelky, nebyli na stěžovatelce ekonomicky závislí. Městský soud pochybil, pokud na základě stěžovatelkou akcentovaných specifik nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného. [11] Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného. [12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na vyjádření k žalobě a spisový materiál. Dle žalovaného byla otázka naplnění znaků závislé práce posouzena správně a dostatečně. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud nejprve její přípustnost z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. [14] Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soude