4 As 152/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 152/2024- 32 - text  4 As 152/2024-35 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. J. S., zast. JUDr. Martinem Hádkem, advokátem, se sídlem Bartošova 1224/18, Přerov, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2023, č. j. MHMP 353773/2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024, č. j. 2 A 13/202321, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 21 ze dne 5. 9. 2022, č. j. UMCP21/11789/2022/PK, byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že jako veřejný funkcionář – vedoucí zaměstnanec 2. stupně řízení  neučinil do 30. 6. 2021 za období od 2. 6. 2020 do 31. 12. 2020 oznámení podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů, jehož obsahem je podání oznámení podle § 9, § 10 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 2 téhož zákona. Za tento přestupek mu byl podle § 90 odst. 1, § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a § 23 odst. 3 písm. a) zákona o střetu zájmů uložen správní trest pokuty ve výši 2.000 Kč společně s povinností uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí úřadu městské části potvrdil. [3] Nadepsaným rozsudkem pak Městský soud v Praze zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Městskému soudu vytkl, že nesprávně vyložil § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů v návaznosti na porušení § 12 odst. 2 téhož zákona, když přisvědčil posouzení jednání žalobce jako přestupku ve smyslu § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky. Správní orgány nesprávně uvážily o škodlivosti činu stěžovatele pro společnost, neboť vzhledem k okolnostem případu nebyla přítomna v takové míře, aby se jednalo o přestupek. Stěžovatel poukázal na rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 5 As 104/2008, z něhož je patrné, že k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku nedojde vždy, když je naplněn formální znak. O nedostatečné společenské škodlivosti svědčí i skutečnost, že pojem „nejpozději do“ v oblasti správního práva přestavuje toliko pořádkovou lhůtu. Smysl a cíl zákona o střetu zájmů nebyl ohrožen a zájmům chráněným zákonem fakticky nevznikla žádná újma. Stěžovatel upozornil, že předchozí záznam byl učiněn řádně a včas a do doby opožděného záznamu se v zaznamenávaných údajích nic nezměnilo. Stěžovatel provedl záznam sice opožděně, ale ještě před zahájením řízení o přestupku a nikdo s výjimkou všeobecně známé osoby pana C. do záznamů stěžovatele nenahlížel. [5] V návaznosti na společenskou škodlivost skutku by pak měla být odvozována a stanovena i výše uloženého trestu. Výší trestu a jeho odůvodněním se nezabývaly správní orgány ani soud. Výrok o správním trestu je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění nevychází z posouzení kritérií uvedených v § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky. Bez povšimnutí neměla zůstat ani skutečnost, že v době skutku stěžovatele Ministerstvo spravedlnosti ještě neposílalo odpovědným povinným funkcionářům upozornění o jejich povinnosti. [6] Nedošlo k zohlednění nedůvodných rozdílů při posuzování omisivního jednání spočívajícího ve včasném nevyplnění oznámení různými správními orgány. Konstatování v bodu 31 napadeného rozsudku, že prodleva v oznámení vedla k potřebě uložení pokuty, když by se napomenutí jevilo nedostačující, není nikterak zdůvodněno. Úvaha, proč by v případě stěžovatele napomenutí nedostačovalo, když v desítkách případů napříč republikou buď opožděná oznámení odpovědných funkcionářů nebyla jako přestupek řešena vůbec, nebo byla řešena domluvou, v rozsudku chybí. Uvedené konstatování je proto nepodložené a nepřezkoumatelné. [7] Žalovaný přisvědčil stěžovateli, že se úřad městské části materiálním znakem, resp. společenskou škodlivostí nezabýval a sám v odůvodnění svého rozhodnutí detailně otázku společenské škodlivosti rozebírá a konstatuje, že materiální znak naplněn byl. Stěžovatel se neztotožnil s názorem městského soudu, podle něhož s ohledem na rozsudek NSS č. j. 6 Ads 134/201747 může odvolací orgán odstranit vady odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jeho doplněním. Nebyla naplněna podmínka takového postupu spočívající v tom, že takto může odvolací správní orgán postupovat pouze tehdy, když výroková část rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v souladu s právními předpisy i věcně správná. Prokazování existence materiálního znaku skutkové podstaty přestupku, který mu je kladen za vinu, bylo v dané věci stěžejní. Proti doplněným důvodům, v nichž žalovaný spatřoval škodlivost jednání stěžovatele pro společnost, se nemohl stěžovatel odvolat. Stejně jako žalovaný, soud svoje tvrzení o přítomnosti materiálního znaku přestupku neopřel o žádnou úvahu, pouze o fakt, že průběžné oznámení bylo podáno opožděně, aniž by současně vypořádal námitky stěžovatele týkající se důvodů jeho opožděného podání a faktu, že se o oznámení v rozhodné době nikdo nezajímal. [8] Přestože se stěžovatelovy povinnosti přímo nedotýkaly novelizace zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 216/2018 Sb., která výrazným způsobem omezila oznamovací povinnost co do povinných subjektů a zásadně zpřísnila podmínky ve vztahu k žadatelům o informace, měly správní orgány a městský soud k této skutečnosti přihlédnout. Trestání stěžovatele pokutou je přepjatý formalismus. [9] Došlo k porušení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť správní orgán neumožnil stěžovateli vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí. Správní orgány obou stupňů i městský soud nesprávně uvážily o oprávněnosti, resp. náležitosti omluvy stěžovatele z ústního jednání ve správním řízení. Jednalo se o výjimečné a okolnostem odpovídající pracovní vytížení, a požadavek neodkladnosti omluvy tak byl splněn. Soud dostatečně nezohlednil skutkové okolnosti, za kterých k omluvě došlo. Je běžnou praxí správních orgánů akceptovat v pořadí první omluvu z jednání. Stěžovatel tak v souladu se zásadou předvídatelnosti správního rozhodování mohl spravedlivě předpokládat, že jeho omluva bude akceptována. Jednalo se totiž o první omluvu v dané věci. Tím, že úřad městské části omluvu odmítl, znemožnil stěžovateli se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a seznámit se s podklady pro rozhodnutí, čímž bylo zkráceno právo stěžovatele na spravedlivý proces. S ohledem na zásadu součinnosti měl správní orgán vyzvat stěžovatele k odstranění vady podání, která podle jeho názoru bránila akceptaci omluvy jako důvodné a řádné, a poskytnut mu k tomu přiměřenou lhůtu. [10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Před zahájením meritorního přezkumu věci se Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což je také nyní projednávaná věc), pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [12] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [13] Stěžovatel především zpochybňuje závěr, že se dopustil předmětného přestupku tím, že není dán jeho materiální znak, resp. spole